Kde končí Jenůfa a začíná Osud
Inscenace Janáčkovy opery Osud, prezentovaná na festivalu Janáček Brno 2026, byla recenzována po její premiéře v roce 2020 Karlou Hoffmanovou. Z hlediska inscenačních charakteristik (se kterými souhlasím) od té doby nedošlo k zásadním změnám. Ponechám je tedy bez širokých popisů. Zastavím se jen u několika okolností, které Janáčkův Osud provází.
Při přípravě tohoto článku na mne ze všech možných zdrojů útočila upozornění na zmateční děj opery, jazykovou stránku libreta, jeho neobratnost a další neduhy bránící většímu rozšíření této opery na divadelní jeviště. Ze zhlédnuté inscenace jsem si odnesl nejsilnější poznání v tom, že Osud musel v autorově tvorbě přijít po Její pastorkyni právě v tomto tvaru, právě s tímto dějem, právě s touto sestavou jednajících postav.
Nejedná se totiž „jen“ o vnější obsahovou stránku díla, ale i o jeho vnitřní strukturu, orchestrální partnerství, účast sboru atd. Přijmeme-li do náhledu na živou i jen notovanou verzi provedeného Osudu další, výše uvedené úhly pohledu, těžko se ubráníme pocitu, že v tvůrčí konstelaci, ve které končila Její pastorkyňa, začíná Osud.
Nelze zde směšovat detailní charakteristiky rolí z obou oper, ale v rámcovém pohledu mladý Živný z Osudu „přebírá pochodeň“ od Lacy z Její pastorkyně, Míla od Jenůfy, Mílina matka „byla“ předtím Kostelničkou. Pokud se budeme ptát, kde je v této štafetě zestárlý skladatel Živný, najdeme jej v Janáčkovi samotném (v době dokončení této opery v roce 1907 mu bylo již téměř padesát, což byl tehdy již docela vysoký věk). Do děje v Její pastorkyni nemohl vstoupit ani jako lázeňský host z Luhačovic, ani jako profesor na konzervatoři. V Osudu se mu to podařilo.
Do své nové opery si Janáček mohl vnést ty nejniternější pocity ze svého ohnivého skladatelského procesu, často kořeněné ženstvím, které jej obklopovalo. Do opery Osud je pestrá směsice Janáčkových nálad vnořena po celou dobu jejího trvání, na povrch však vyplouvá jen někdy. Moje skladatelská duše tam tvůrčí chvění zaznamenávala permanentně. V Osudu Janáček nepotřeboval lidovou mluvu Gabriely Preissové ani prostředí vesnice konce 19. století stižené předsudky a komplexy o vztahu muže a ženy. V Osudu odpovídal na otázku, zda se něco podobného může stát v městském (lázeňském) prostředí za jeho života, nota bene za jeho asistence.
Mladá libretistka, básnířka a učitelka Fedora Bartošová (přítelkyně Janáčkovy předčasně zesnulé dcery Olgy) byla prostředníkem v textovém sdělení opery. Asi její literární dovednosti Janáček poněkud přecenil. Posuďme však celkově, zda ve výsledku v opeře Osud převažují pozitiva nebo negativa. Došlo k zásadní změně prostředí, ale téma nehynoucí žhavé lásky zde zůstalo. Navíc udělal Janáček v opeře Osud obrovský pokrok ve vývoji svého jazyka do moderních oblastí, jejich zvukovosti a tektonického procesu.
Uvedený progres se projevil nejenom v dalších operách, které vznikaly až po více než 10 letech, ale i ve skladbách sborových, následujících po Osudu bezprostředně (některé sbory ve 3. jednání Osudu znějí v duchu jeho skladeb na texty Petra Bezruče). Pokládám-li tvůrčí čin Janáčkova Osudu za smělý a perspektivní, beru na milost i jeho textovou stránku. Uvedená opera však musí být chápána ve všech parametrech a ve všech souvislostech.
Rovnice vášně v kulisách konzervatoře
Cestu k jejímu ocenění nabízí Carsenova režijní práce i autoři prostorových komponent. Dílo je situováno do lázeňského domu a do učebny hudební konzervatoře. Prostředí na scéně (Radu Boruzescu) se vlastně nemění. Rozdíl vytváří jen rozmístění židlí pro potřeby výuky či lázeňské relaxace, klavír na vyvýšeném pódiu (scéna na scéně) má univerzální funkci.
Kdo prošel škamny konzervatorních studií, zažil poezii starých domů, které sloužily předtím všem možným institucím, se tak vůbec nediví, že škola zde není vykreslena kulisami zásadně odlišnými. Režijní koncepce sleduje hloubku a podstatu příběhu. Osobně jsem zcela nepochopil scénu s uříznutým stromkem a rozdáváním krabic do batohů jednotlivých sboristů. Mělo to znamenat výlet do přírody. To, že závěr opery neprobíhá pregnantně v duchu obvyklé gradace a finalizace dramatického díla, směřující k pocitu diváka, že se postupně blíží rozuzlení nebo katarze, nedávám za vinu režii. Je to totiž v textovém jádru poněkud mdle podáno. A tak se musí divák spokojit s tím, že po dlouhém výstupu starý skladatel Živný odejde, místo toho aby na jevišti skonal. Je to však Osud – Fatum, jenž je nám vždy předem skryt…
Masky Osudu a tichý odchod ze světel ramp
S nepatrnými nedostatky fungovalo titulkovací zařízení, přesto velmi pomohlo v porozumění textu. Ne každá věta zazpívaná na jevišti byla dostatečně srozumitelná. To je však již běžná nemoc operních domů. Festivalové představení Janáčkova Osudu bylo obohaceno hosty v rolích stěžejních postav, z nichž se už premiéry v roce 2020 zúčastnil Enrico Casari (mladý Živný) a Alžběta Poláčková (Míla). Eliška Gattringerová (Mílina matka) a Mark Le Brocq (starší Živný) vystoupili na představení, jehož jsem se zúčastnil.
Všichni uvedení protagonisté podali své party bez intonačních zakolísání. Casari pojal svoji roli s veristickým patosem, což jsem přijal s pochopením. Zestárnuvší Živný v pojetí Marka Le Brocqa je civilní, navíc ve výslovnosti nejvíce srozumitelný. Za vykreslení své role, nota bene za podání zpodobení Leoše Janáčka si vysloužil nebývalé sympatie. Stejně pregnantní byla Eliška Gattringerová v roli Míliny matky. Samotná Míla v podání Alžběty Poláčkové má patinu životem zkroušené, zakřiknuté svobodné matky. Její ztvárnění role působí uvěřitelně. U ní mne podoba s Jenůfou napadla bez dlouhého uvažování. Další výše popisované vazby však nenechaly na sebe dlouho čekat. Stalo se to především díky výkonům uvedených pěvců. Na seznamu interpretů vedlejších rolí se objevila mnohá další jména hostů, jež se uplatnila někdy též o premiéře před šesti léty.
Velmi mě oslovilo vedení orchestru hostujícím dirigentem Tomášem Hanusem, který našel v partituře všechny sdělné linie a dal jí janáčkovskou emocionalitu. Také díky zvuku technicky jistého orchestru Janáčkova divadla a plastičnosti Janáčkovy instrumentace vyplynuly nejenom vazby na Její pastorkyňu, ale ukázal se i vzdálenější horizont Janáčkovy tvorby. Slova chvály lze uvést i na vrub spolupracujících sborů.
A jaký tedy bude osud Janáčkovy opery Osud? Pokud se jí chopí realizační tým se stejnou zodpovědností jako v brněnském Janáčkově divadle, pak určitě dílo nebude zapomenuto.
Leoš Janáček: Osud
2. května 2026, 18:00 hodin
Janáčkovo divadlo, Brno
Inscenační tým
Režie: Robert Carsen
Hudební nastudování: Marko Ivanović
Dirigent: Tomáš Hanus
Scéna: Radu Boruzescu
Kostýmy: Annemarie Woods
Choreografie: Lorena Randi
Sbormistr: Pavel Koňárek
Světelný design: Robert Carsen
Dramaturgie: Ian Burton, Patricie Částková
Účinkující
Živný, skladatel – Enrico Casari & Mark Le Brocq
Míla Válková – Alžběta Poláčková
Matka Mílina – Eliška Gattringerová
Dr. Suda – Vít Nosek
Lhotský, malíř – Jan Šťáva
Konečný – Igor Loškár
Slečna Stuhlá, učitelka – Daniela Straková
Doubek, dítě – Hugo Poláček
Poeta – Michael Robotka
První dáma, slečna Pacovská – Andrea Široká
Druhá dáma, paní Majorová – Tereza Kyzlinková
Student – Michael Robotka
Stará Slovenka – Jitka Zerhauová
Paní Radová – Jana Hrochová
Mladá vdova – Hana Kopřivová
Inženýr – Pavel Valenta
Verva, elév – Lukáš Bařák
Součková, elévka – Marta Reichelová
Kosinská, elévka – Alžběta Symerská
Doubek – František Sliž
Sklepník – Martin Novotný
Hrázda – Ondřej Koplík
