Návštěvou v performativní laboratoři
Projekt je uváděn v horní části výstavních prostor Centra současného umění DOX, obdobně jako novocirkusová výtvarná performance Elišky Brtnické Thin Skin. DOX se otevřel performativnímu umění postupně a vedle domovského rezidenčního souboru Farma v jeskyni tu má prostor i tento výtvarný typ cirkusových inscenací a občas zde hostují zahraniční taneční produkce. Frekvenci strohost a bílé prostředí DOXU sluší, protože je také po výtvarné stránce minimalistická a laděná do světla a bílé barvy.
Diváky přivítá ambientní píseň v prostoru, který připomíná laboratoř nebo ateliér – malířské folie natažené až od stropu zakrývají všechny tři stěny v celé výšce nad bílým baletizolem, vzniká tedy white box. Akrobatka rozvážně vstupuje, chopí se lana a v okamžiku vystoupá, aby se pod střechou do něj zavinula do klubíčka, možná jako hmyz před metamorfózou. Tomu odpovídá i zvuková linka, když se prostor zatmí: je slyšet jakési trhání, lámání, jako by se o sebe třely skořápky, něco se klubalo ven. Teple září žárovky zavěšené na několika místech z tahů, a performerka se po prologu probouzí. Rozvíjí se, otáčí, rodí se, pomalu klesá i se světlem po svém boku, dopadá rozvážně do druhé pozice. Nasvícena modře, jako kdyby tu byla polární záře, jako světlo odrážející se od ledovce. Nechá se ovívat větrem a dojem polárních krajin ještě zvýší, když přilehne na zem ke kvádru. A slyšíme amplifikovaně její tep, bijící srdce. V rytmu bliká světlo, na displeji v pozadí se zobrazuje aktuální rychlost tepů za minutu. Led se smeká, když jej bere do náruče, ve zvukové krajině tiše zní smyčce.
V ledu je něco zataveno, červená barva evokuje organický materiál, ale zřejmě půjde o rekvizitu. Kousek ledu se odlomí. Performerka uchopí kladivo, balancuje na kvádru držíc se lana a sama pod sebou začne rozbíjet křehký podstavec, který taje pod jejíma nohama. Zní dunění a led se tříští. Vzduchem se line taneční melodie, snad tango, a ledový piedestal je dále destruován, až z něj zůstává jen tříšť, performerka si destrukci přitom zjevně užívá, a její tepová frekvence spolu s tím stoupá. Kousky ledu nejsou stejné jako střepy, tají i v rukou a není snadné je přeskupovat. Performerka sklouzává po jevišti po vodě, v níž se zatím led průběžně mění. Když ulehne, slyšíme bouřící srdce a jsme plně s ním, pronikáme do niterných zákoutí cizího organismu. Když akrobatka vstane, na chvíli odloží senzor a tepová frekvence utichne.
Jako bychom tu ani nebyli, prozpěvuje si sama pro sebe, upravuje na scéně mikrofon, varnou konvici, stírá led z podlahy a znovu nasadí čidlo – zvuk se okamžitě roztepe a za chvilku je zapojen znovu i displej. Červené přiléhavé elastické šaty snad evokují pulzující krev v žilách. Světlem pulzuje i sud, v jehož spodní části si můžeme všimnout velké vrstvy voda. Performerka teď naciťuje svůj vlastní rytmus, zvuková linka tepu se jí stává vodítkem, aby jej zachytila – ale vždy je o kousek pozadu, protože tep je čím dál rychlejší, takže i tempo se stále zrychluje a zrychluje. Je jako na diskotéce, světla žárovek vesele blikají, akrobatka se stává současně tanečnicí i hudebním nástrojem a snaží se vířením i skoky rozproudit krev víc a víc, zkouší rychle skákat, zachycovat se lana v běhu a skoku, šplhat do rytmu, atakuje horní hranici a viditelně se snaží dostat na maximu – 160, 170, 180, 185 tepů za minutu. Rytmus pulzuje i vzduchem. 186 je zatím nejvyšší dosažená hodnota.
Do prostoru se vrací více světla po krátkém setmění – performerka rotuje v závěsu a výská nadšením z pohybu. Na sud s vodou si zatím jen sedá a oddechuje do mikrofonu, na displeji se ukazuje, jak tep pozvolna klesá. Nemluví, zní jen hudba a její amplifikované oddechování. Zalije čaj, vypne na chvíli displej. V tichu pracuje stroj na pečení popkornu, akrobatka u mikrofonu zrychluje dech, který zachycen a reprodukován zní jako ruční pila zahryzávající se do dřeva. Zvukové stopy se mixují, kříží. Zvuk se ztiší a zklidní, performerka také a popkorn puká. Klidná variace závěsné akrobacie působí až uklidňujícím dojmem, a znovu se reprodukuje zvuk tepu. Šplhá pomalu vzhůru, zavíjí se a inscenace by tady mohla klidně i skončit, ale je to jen nepravý konec před finále. Snáší se, hudba cinká, lze rozeznat nové nástroje. Akrobatka pomalu ochutnává popkorn, nabízí jej i publikum a hraje si s interakcí. Stále zní linka tepu, i jednolitý tón elektronického zvuku, tep se zastavuje na 150. Beze spěchu a s rozmyslem se chystá finále – s teplým hrnkem čaje v rukou. Performerka pak do sudu s vodou vkládá i kousky ledu a nakonec vstupuje pomalu do vody. Skrčí se, světlo bliká, tep se ustaluje na 146. Světelný tepot se teď vizuálně usazuje za onou ledovou lázní, klidný, solidní, neměnný.
Sdílení prostředí vlastního těla
Alžběta Tichá odhaluje divákům tajemství svého tepu: jsou jí intimněji blíž více než kdy dřív, protože s nimi sdílí kus sebe samotné, zvuk vlastního těla, které se stává pomyslně hudebním nástrojem a určuje najednou rytmus celého vystoupení. To působí především jako živá laboratoř, pokus v přímém přenosu, formálně jako novociskusová pohybová instalace. Je to experiment, který dopadne vždy jinak, podle toho, na jaké tepové frekvenci se performerka bude unášet.
Propojení s technologií je ve Frekvenci zároveň námětem i nástrojem, prostředkem, využití by ale mohlo být z čistě technického hlediska širší, takže by bylo zajímavé, kdyby v tomto výzkumu šel proces dál (směrem k jevištní technologii). Ve světelném i zvukovém designu je přímé propojení s performerem zatím nepříliš probádanou možností a mohlo by zajít dál. U frekvence je principem přímé „zhmotnění“ nebo multiplikace signálu z těla, respektive jde o přenášení jednoho druhu impulzu v jiný, ale stále ještě podobný impulz: zvuk i světlo zatím tep kopírují či imitují – slyšíme tep samotný, slyšíme hudbu synchronizující se s tímto metrem, sledujeme světla, jejichž intenzita v závislosti na frekvenci stoupá či klesá. Závislost je jasně patrná.
Rychlost tepu by mohla ovládat všechny složky osvětlení nebo hladinu záznamu hudby, vypínat či zapínat světla nebo zvukové stopu s různými nahrávkami a nástroji. Změny by dokonce mohly být naprogramovány jako náhodné a nepředvídatelné. Jeden člověk by se tak mohl stát strůjcem multimediálního představení, kde by jeho tělo ovládalo vše, aniž by se musel dotýkat nástrojů či techniky. A zároveň by takový proces do jisté míry nikdy neměl pod kontrolou, pokud by nedokázal jako celoživotně trénovaný jogín ovládat tepovou frekvenci vůlí.
Na jednu stranu představuje toto propojení šanci ovládat technologii, na druhou stranu nutnost vzít do hry plnohodnotně prvek náhody, nepředvídatelnosti. Což je něco jiného, než když je například snímán pohyb těla v prostorových souřadnicích a na tento signál reaguje projekce, jako tomu bylo v Laterně magice v Robotu Radiovi (nebo při užití sledování/trackingu pohybu infračervenou kamerou, což je trochu starší a rozšířenější způsob), protože tam je pohyb plně volní, signál je pod kontrolou performera. Frekvence není, či nemusí být, jen událostí, kde se zhmotňuje vnitřní svět performerky, která hledá odpověď na otázky „Co se stane, když necítíme vůbec nic? Když je vše zmrzlé a emoce mizí? A co naopak, když procházíme extrémní fyzickou a emoční horskou dráhou a netušíme, kde skončíme? Existuje rozdíl mezi tím, co vidíme, a tím, co se skutečně odehrává uvnitř našeho těla?“ Je to také metafora iluze svobody a sebeovládání. Ukazuje nemožnost překročit hranice vlastního těla, zhmotňuje názorně, jak nás tělesné pochody ovládají. My to víme, ale performance to zobrazuje názorně.
Kromě toho, že využití senzorů snímajících životní funkce, má potenciál v jevištní technologii, Alžběta Tichá pracuje také na instalaci, která technologii využívá a měla by sloužit jako doprovodný program. Instalace je, tedy bude interaktivní, bez toho by to ani nemělo smysl. V rámci jedné z tvůrčích fází jsem si mohla několik „exponátů“ vyzkoušet, vesměs se jedná o senzorické zážitky vycházející právě z autentického snímání tepové frekvence, tak jak to vidíme na jevišti. Rychlá tepová frekvence například intenzivněji rozsvěcuje světlo v žárovkách – návštěvník se může pokusit zklidnit tep třeba dechovým cvičením a počkat, jestli se mu podaří záři ztlumit. Jiná vizualizace připomíná pulzující kruhy na vodní hladině, v jejichž středu se tepová frekvence zobrazuje v číslech. Nebo tep srdce, respektive jeho rychlost, rozpohybuje v projekci klidné siločáry, divák každopádně vždy uvidí a pocítí, jak jeho tělo ovlivňuje zdánlivě neživou techniku a zážitek je to zvláštní. Také vás může rychlost vlastního srdečního tepu i překvapit. Nemusí to nutně vypovídat o zdravotním stavu, ale rozhodně je to informace o tom, jaké signály organismus v tu chvíli vysílá.
Alžběta Tichá: „Chci dát prostor dalšímu zkoumání bez tlaku na okamžité rozšiřování inscenace“
Principy zapojení technologie do inscenace nám přiblíží sama Alžběta Tichá, která je nejpovolanější k tomu vysvětlit své záměry i další plány. Proto jsem jí položila několik otázek, abych dala prostor něčemu více než svým subjektivním dojmům z performance (a z instalace, kde mě senzory zjevně usvědčují z přebujelé hladiny kortizolu). Je zřejmé, že patří k těm autorům, kteří dovedou z vytvořeného materiálu selektovat a využít k tvorbě tady a teď jen jeho část a trpělivě čekat na další příležitost. To je cenné, protože když člověk cokoliv nového zkoumá (i píše), má obvykle chuť použít – a říct – úplně všechno naráz. Také si dopřává na tvorbu čas a nechává nyní dílčí výsledek procesu uzrát, což by bylo krásné, kdyby si mohli dovolit všichni nezávislí umělci. Obzvláště v případě, kdy se umělecký výzkum dotýká formy výzkumu tak, jak jej známe z vědeckého prostředí – protože tady jsou ve hře skutečná data!
Jsi v současnosti Associate Artist Centra choreografického rozvoje SE.S.TA. Co ti tato spolupráce dává za možnosti?
Díky této podpoře mohu pracovat kontinuálně a v hlubším procesu, což je pro současnou cirkusovou tvorbu a interdisciplinární projekty zásadní. SE.S.TA mi umožňuje rozvíjet projekty nejen po technické stránce, ale i dramaturgicky a koncepčně, a vytváří bezpečné prostředí pro experiment, hledání a umělecký růst.
Velmi cenná je pro mě také lidská a profesionální podpora – možnost konzultací, sdílení zkušeností a setkávání s dalšími umělci a odborníky z různých oblastí. Díky programu Associate Artist mám přístup k inspirativní komunitě, která podporuje mezinárodní spolupráci, mezioborové propojení a dlouhodobý rozvoj umělecké praxe.
SE.S.TA mi zároveň pomáhá otevírat nové příležitosti pro prezentaci tvorby, navazování kontaktů a rozšiřování profesní sítě. Podpora není pouze materiální nebo organizační, ale také mentální a motivační – mám pocit, že moje práce má prostor růst a být vnímána v širším kontextu současného umění.
Měla jsem možnost zažít na vlastní tep work in progress instalace, která bude doprovodným programem Frekvence. Jak pokročila práce na ní a jaké s ní máš záměry?
V tuto chvíli práce na doprovodné instalaci nepostupuje tak intenzivně, protože se momentálně soustředíme především na uvádění představení Frekvence, které mě nyní zaměstnává nejvíce. I přesto ale instalaci stále vnímám jako důležitou součást celého projektu a rozhodně v její tvorbě chceme pokračovat dál. Momentálně vznikají spíše menší ukázky a dílčí prezentace, které nám umožňují testovat jednotlivé principy, materiály a způsob interakce s divákem. Finální podobu instalace bych ráda dokončila v průběhu roku 2027, kdy bych ji chtěla představit jako plnohodnotnou součást projektu a nabídnout divákům komplexnější zážitek propojující performanci, prostor a interaktivní instalaci.
Kdy jsi dostala nápad zapojit do performance technologii?
Nápad zapojit do performance technologii vznikl prakticky hned na začátku celé spolupráce. Můj blízký kamarád Jakub Mirovský za mnou přišel s tím, že by se mnou chtěl vytvořit společný projekt a propojit své znalosti v oblasti technologií s mými zkušenostmi v cirkusu a pohybovém umění.
Od začátku jsem tedy přirozeně přemýšlela nad tím, jaké téma by mě osobně zajímalo a jak by bylo možné technologii smysluplně propojit s tělem a performancí. V podstatě to byl jeden z úplně prvních momentů, kdy se začala formovat idea propojení cirkusu a technologie, která se později rozvinula do konkrétnějších projektových konceptů.
Na jakém principu funguje přenos signálu do jevištní techniky – a kam všude se dá signál vyslat, jak ho využít, co na něj napojit: má jeho užití nějaké zásadní limity? Ty ho ve Frekvenci převádíš na světlo a zvuk, ale v instalaci pro veřejnost se pracuje i s projekcí – proč ji mimochodem v performanci také nevyužíváš?
Inscenace využívá technologie z oblasti IT, hudby a scénického designu (Bluetooth, OSC, MIDI, DMX). Biometrická data jsou snímána pomocí senzorů Polar Verity Sense a H10, následně zpracovávána v softwaru a v reálném čase převáděna do světelných, zvukových a vizuálních změn na jevišti.
Technologický systém je koncipován jako třívrstvý model: snímače – řídicí systém – jevištní prostředí. V tomto smyslu lze získaná data směrovat prakticky kamkoliv – od světelných a zvukových zařízení až po různé digitální nebo mechanické prvky. Teoreticky je možné na tato data napojit i běžné spotřebiče, například fén na vlasy nebo jiné objekty, které mohou reagovat na změny signálu. V rámci vývoje jsme si s těmito možnostmi také experimentálně hráli.
Ano, má to určité limity. Jedním z nich je samotná povaha biometrických dat – například srdeční tep je do určité míry stabilní a rytmický signál, který se mění spíše v rozsahu rychlosti než v charakteru struktury. To znamená, že je nutné velmi citlivě hledat způsoby, jak tento relativně „rigidní“ rytmus dramaturgicky rozšířit a využít jeho potenciál v různých rovinách.
Projekci nevyužívám kvůli dramaturgické kapacitě samotného představení. V rámci cca 50 minut není možné využít všechny nápady a technologické možnosti, které během vývoje vznikají. Proto jsme se rozhodli soustředit především na světlo, zvuk a další spotřebiče, které pomáhají utvářet linku představení. I když projekce tam tak trochu je také přítomná, ale spíše v jemnější a doplňkové rovině, například na digitální obrazovce se vizualizují hodnoty srdečního tepu.
S kým na projektu pracuješ právě na té technologii – předpokládám, že senzory tohoto druhu nejsou něco, co by se masově vyrábělo a dalo kupovat. Zmínila jsi svého kamaráda, který se technologiemi zabývá…
Jakub Mirovský, se kterým spolupracuji na technologické části projektu, zajišťuje propojení softwaru a celého jevištního systému (světla, zvuk a vizuální výstupy) s daty ze senzorů. Samotné senzory nejsou speciálně vyvinuté pro náš projekt, jedná se o komerčně dostupná zařízení Polar Flow, která se běžně používají ve sportu pro sledování srdečního tepu a dalších fyziologických hodnot. Jejich výhodou je spolehlivost a přesnost měření, ale zároveň otevřenost pro další technologické využití.
Jak budeš dál pracovat s jevištním materiálem, který ve své „osobní laboratoři“ Frekvence odhaluješ: máš plány, jak to, co technologie umí, ještě rozvinout a využít v dalších projektech?
Určitě bych s tímto jevištním materiálem chtěla dál pracovat a do budoucna ho využít v dalších projektech. V průběhu tvorby Frekvence vzniklo také mnoho materiálu, který se nakonec nedostal do finálního tvaru představení, a který vnímám jako potenciálně velmi zajímavý pro další rozvoj a možné budoucí využití.
V tuto chvíli je ale samotné představení stále poměrně čerstvé a já jsem zároveň ve fázi určitého doznění a zpracovávání dlouhodobého tvůrčího procesu. Proto nepovažuji za aktuální okamžitě rozšiřovat všechny technologické nebo dramaturgické vrstvy.
Myslím si, že momentálně je pro mě důležitým a dostačujícím cílem rozvinout interaktivní instalaci, která vzniká jako paralelní a doprovodná forma projektu. Ta umožňuje otevřít technologický princip jiným způsobem, zpřístupnit ho divákům v jiném kontextu a zároveň dát prostor dalšímu zkoumání bez tlaku na okamžité rozšiřování inscenace.
Alžběta Tichá: Frekvence
18. dubna 2026, 18:00 hodin
Centrum současného umění DOX, Praha
Realizační tým:
Tvorba a interpretace: Alžběta/Bětka Tichá
Architekt technologie: Jakub Mirovský
Režijní spolupráce: Roberto Magro
Partner v dialogu: Jiřina Krásová, Ondřej Holba
Hudební design: Simon Thierre, Jan Sedláček
Světelný design: Jonatán Vnouček
Scénografie: Mariana Stránská, Szilárd Boraros
Rigging: Jonáš Tichý
Konzultace světelného designu: Pavla Beranová, Vojta Brtnický
