Na pódiu excelovali umělci čtyři
Hned v úvodu mohu napsat, že na pódiu excelovali nikoli pouze tři mladí umělci, ale celkem čtyři. Tím čtvrtým byl dirigent Petr Altrichter, který se svým plnokrevným muzikantstvím, uměleckou erudicí a neutuchající energií zařadil po bok svých o pár let mladších kolegů. Vytvořil pocit naprostého bezpečí nejen pro sólisty, ale též jistoty pro členy orchestru. To, jakým způsobem uměl podpořit temperament a mladistvý elán mladých umělců bylo jedinečné a těžko bychom na takový úkol hledali někoho povolanějšího. Byl schopen odhadnout a splnit s neuvěřitelnou pružností a flexibilitou jakékoli přání každého ze sólistů. Způsob, jakým vystavěl tempově i dynamicky orchestrální partie, byl pro ně více než inspirací, přímo je vybízel k uvolněné a inspirativní hře. Bravo, Pane dirigente.
Nelehký úkol pak čekal na orchestr samotný, provedení tří velkých klavírních koncertů je při omezených časových možnostech na přípravu zásadním parametrem. Symfonický orchestr Hl. města Prahy FOK je těleso velmi zkušené a vyrovnalo se s tímto úkolem se ctí, drobné nepřesnosti v souhře lze přičítat pouze faktoru jedinečnosti uměleckého výkonu probíhajícího v reálném čase. Altrichter byl pro orchestr evidentně velmi inspirativní, muzikanti hráli s chutí, šťavnatým a barevným zvukem ve hbitých tempech, která jsou pro mladé sólisty přirozeností.
Sehyeok Son je umělec mimořádných kvalit
Jako první se na pódiu představil v Brahmsově Klavírním koncertu d moll op. 15 korejský pianista Sehyeok Son. Již od prvních tónů po mohutné a dynamické orchestrální expozici bylo jasné, že se jedná o umělce mimořádných kvalit. Jeho hráčská jistota a absence jakýchkoli projevů trémy publikum uklidnila a velmi rychle získal publikum na svou stranu. Disponuje mimořádně barevnou a kultivovanou zvukovou škálou, kdy každý tón v akordu má své přesné místo. Jeho dynamický rozsah sahá od pavučinově jemného pianissima až po znělé a charakterem křišťálově čisté fortissimo. Způsob jakým tvoří tón je skutečně mistrovský a je hlavní dominantou jeho hry. Po hudební stránce vnímal strukturu Brahmsovy hudby neomylně. S naprostou přirozeností se pohyboval ve všech tempových změnách a byl schopen dynamicky naprosto dokonale vrstvit dlouhé dynamické gradace. Přestože neustále předváděl ohromné množství vypracovaných detailů, vždy mu ze hry vycházel dokonalý celek. Snad bych si uměl představit trochu více klidu ve statičtějších lyrických částech, ale v jeho věku jsem vnímal tato tempa jako naprosto přirozená. V některých případech pak volil spíše jakýsi chopinovský tón s výrazným sopránem a potlačenými basy. Avšak způsob, jakým zvukově a tempově vygradoval provedení první věty, byl exemplární. To, s jakým temperamentem a energií se vypořádal se závěrem první věty ukázalo, že nezná, co jsou hráčské limity.
Ve druhé větě vtáhnul posluchače do své, v tomto případě jemné a citlivé emocionální sféry. Subtilnost a zároveň dokonalá artikulační transparentnost podpořená dokonalou pedalizací pomohly vytvořit opravdu hluboký dojem. Ve třetí části pak strhnul publikum svou neotřesitelnou metrikou, hutným a přesto dokonale čitelným zvukem v dynamicky exponovaných partiích. Za pomoci své neutuchající energetiky pak závěr třetí věty vygradoval jak dynamicky, tak tempově do přirozeného emocionálního a hudebního vrcholu. Za svůj výkon byl odměněn dlouhotrvajícím potleskem.
Xuehong Chen hrál správně, ale bez zvukové špičky
Po první přestávce finále pokračovalo vystoupením čínského pianisty Xuehonga Chena, který provedl Chopinův Koncert e moll op. 11. Po výborně zvládnuté orchestrální předehře bylo hned jasné, že se jedná o pianistu poetického a lyrického, který je pianisticky výborně vybaven, leč určitá brilance Chopinova koncertu je mu cizí. Vše byl schopen hrát v poměrně rychlých tempech ale bez jakési zvukové špičky a většího emocionálního prožitku. Vlastně bylo vše správně, na běžném koncertě by asi byli všichni spokojeni, ale jako soutěžní výkon to bylo méně transparentní a přesvědčivé. Okamžitě bylo poznat, že jeho zvukové spektrum není tak bohaté a vyvážené, jako u jeho korejského kolegy. Přestože hrál prakticky bezchybně a jistě, nedá se říci, že by ve všem přesvědčil. Měl krásné lyrické pasáže, kterým však chyběla dávka emocionálního výstupu, na publikum svůj prožitek přenést nedokázal.
Hezky mu vyšla druhá volná část, kde dosáhnul potřebného klidu a zvukové vyváženosti. Ve třetí větě prokázal svůj smysl pro taneční formu, artikulačně bylo vše hezky vystavěné, ale opět jsem v exponovanějších částech postrádal dynamické a emocionální vrcholy. Určitá nepřesvědčivost a jakási menší angažovanost mohly být i následkem únavy z předchozích kol soutěže. Ale i tento výkon si po právu zasloužil uznání a obdiv. Za zmínku stojí skvěle zvládnutá hornová sóla, která ne vždy vychází optimálně, v tomto případě však hráči sólistu podpořili skvěle.
Zhiquan Wang nevynechal jedinou možnost hrát maximální fortissimo
Závěrečným titulem byl Klavírní koncert d moll op. 30 Sergeje Rachmaninova v podání druhého čínského pianisty Zhiquana Wanga. V podání šestnáctiletého pianisty jsme byli svědky mimořádného atletického a pianistického výkonu. Již od úvodního tématu bylo patrné, že po zvukové stránce se budeme pohybovat většinou ve vyšších dynamických hladinách v celkem syrovém a nebarevném tónu. V koncertu je množství parádních příležitostí, jak ukázat ojedinělou škálu zvuků a barev, z nichž však Wang téměř nic nevyužil. Nevynechal prakticky jedinou možnost, aby se mohl přiblížit maximálnímu možnému fortissimu.
Rachmaninovské dlouhé gradace tak měly vždy stejný scénář. Během dvou, tří taktů jsme se z nízké dynamické hladiny ocitli v nejvyšším možném fortissimu a pak se již nic nedělo. Po zvukové stránce to pro mě bylo úmorné. Nepopiratelným faktem bylo, že sólista byl i v těch orchestrálně nejexponovanějších partiích přesvědčivě a spolehlivě slyšitelný. Naproti tomu musím vyzdvihnout jeho obrovský cit pro tempový vývoj, jestliže ve vrcholných partiích nedokázal se zvukem nic učinit, po tempové stránce vše gradoval s naprostou přesvědčivostí a přirozeností.
Lyrické pasáže v některých případech dokázal zahrát se stejnou přirozeností a jednoduchostí, některé partie ukázkově přenechal orchestru, který se i zde jevil jako skvělý partner. Jeho vnímání hudby je přirozené a jednoduché. Temperament a způsob, jakým dokázal tak dlouho bušit do koncertního Steinwaye byl pro velkou část publika velmi přesvědčivý. Naštěstí to byl poslední výkon večera, umělec tak určitě připravil pro servisního mechanika bezesnou noc. Tento výkon jsem nemohl uznat po umělecké stránce, ale ta základní hrubá pianistika určitě můj obdiv má. U publika slavila tato kreace frenetický úspěch a já se tomu nedivím, je to výkon hodný v tomto, i jakémkoli jiném věku, obrovského obdivu.
Výkony finalistů měly vysokou úroveň
Mezi psaním této recenze byly zveřejněny výsledky soutěže, které i přesto, že jsem vyslechnul jen finále, se shodují s mým hodnocením.
Třetí cenu získal Xuehong Chen, určitě je to cena nejen za poetického Chopina zasloužená. Druhá cena byla udělena Zhiquanovi Wangovi, takový pianistický talent nelze přehlédnout. A první cenu získal Sehyeok Son, který zcela jistě i v prvních dvou kolech předvedl stejně famózní výkony, jako v Brahmsově koncertu. Osobně mám radost, že výkony finalistů měly tak vysokou úroveň a porota nemusela sáhnout k velmi nepopulárnímu neudělení některé z cen, třeba i té první. V případě letošního vítěze pak budeme určitě velmi zvědavi, až se v nejbližší době objeví v rámci Pražského jara na některém z našich pódií.
Pražské jaro 2026: Finále soutěže: klavír
14. května 2026, 18:00 hodin
Rudolfinum – Dvořákova síň, Praha
Program
Johannes Brahms: Koncert pro klavír a orchestr č. 1 d moll op. 15
Fryderyk Chopin: Koncert pro klavír a orchestr č. 1 e moll op. 11
Sergej Rachmaninov: Koncert pro klavír a orchestr č. 3 d moll op. 30
Účinkující
Sehyeok Son – Klavír
Xuehong Chen – Klavír
Zhiquan Wang – Klavír
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK
Petr Altrichter – dirigent
