Chceš-li hrát na klarinet dobře, těžko se to bude dělat bez řehole.
Klarinet je vnímán jako klasický nástroj, ale vy s ním zacházíte i velmi experimentálně. Jak došlo k tomu, že jste si ho vybral? Co vás na jeho zvuku stále fascinuje?
Původně jsem hrál na housle, boží nástroj, ale měl jsem vrozenou indispozici, takže jsme se nakonec s rodiči rozhodli zkusit změnit obor. Hledali jsme nástroj, který by mě tolik neomezoval – a tak padla volba na klarinet. Pocházím z malého města, konkrétně ze Svitav, a působil tam úplně skvělý učitel – pan Veselý. Ten mě pro klarinet naprosto nadchl.
Nejprve jsem u něj začal na zobcovou flétnu. Jenže já si školní flétnu vzal přes prázdniny domů a podle hmatové tabulky jsem se na ni naučil hrát sám. V září jsem přišel zpátky a během půl roku bylo vlastně hotovo – a už přišel klarinet. To ukázalo, aniž bych tušil, že mám něco jako talent.
Od začátku mě bavil jeho sametový zvuk, ale i to, že když se na něj „přitlačí“, umí pěkně zlobit a být hodně nepříjemný (a já mám provokaci v hudbě rád). Je to nástroj, který umí pohladit, ale i naštvat.
Na čí popud vlastně vzniklo v roce 1994 seskupení Clarinet Factory? Kdo jsou jeho členové – je složení po těch více než 30 letech stále stejné?
Navážu na vaši první otázku – opět je to vlastně trochu náhoda. Stejně jako jsem si hned napoprvé nevybral klarinet, tak ani nevzniklo naše klarinetové kvarteto.
My čtyři jsme se potkali už na konzervatoři v Pardubicích, ve třídě profesora Ludvíka Posekaného. Bylo to poměrně drsné období – pan profesor byl velmi přísný, za což jsme mu vděční – a nás to vlastně stmelilo. Později jsme přišli do Prahy na HAMU a bydleli spolu na koleji.
Abych řekl pravdu, kvarteto vzniklo původně kvůli zkouškám z komorní hry. Klarinetistů bylo hodně, ale bylo málo flétnistů nebo hobojistů, takže bylo těžké dát dohromady klasická dechová kvinteta nebo tria. Takže jsme sestavili klarinetové kvarteto, abychom vůbec dostali zkoušku. Tady ale náhoda končí – myšlenka klarinetového kvarteta nás začala opravdu bavit a naplno jsme se jí chytili.
Nejprve jsme upravovali skladby z nejrůznějších stylů a sháněli noty. Měli jsme ale pocit, že původní repertoár pro klarinetové kvarteto není úplně ideální, takže nám bylo bližší upravovat si Bacha, Gershwina nebo další autory po svém.
Zásadní bylo setkání s Janou Koubkovou. Já a Vojta Nýdl jsme se s ní náhodou potkali ještě během studií v Paříži a později v Praze z toho vznikla spolupráce. Jana nás nutila odhodit noty, improvizovat, společně skládat a vůbec „blbnout“. Pro nás akademiky to bylo něco úplně nového. Nakonec jsme ale přijali tenhle způsob práce, vzpomněli si na dětství a fungování našich dětských kapel a pustili se do obrovských experimentů.
V Clarinet Factory hrají čtyři klarinetisté a každý má kromě hry na klarinet ještě další schopnosti. Troufnu si tvrdit, že tyto schopnosti souvisí právě s naším maloměstským původem, kde musíte zkusit všechno, od hraní na více nástrojů, spoustu žánrů – pohřby, svatby i diskotéky… Vojta Nýdl skvěle zpívá, Petr „Pepino“ Valášek dokáže na basklarinet vytvořit obrovské množství zvuků včetně imitace baskytary nebo saxofonu. My s Luďkem ovládáme další typy klarinetů, aranžujeme a vymýšlíme práci s elektronikou.
Na jaké nástroje hrajete? Jsou všechny jedné značky?
Hrajeme především na klasické B klarinety. V kapele převažují nástroje německé značky Arthur Uebel (což je zcela atypické), ale používáme také francouzské Buffet Crampon (což je naopak celosvětově dominantní). Hrajeme i na kontrabasový klarinet – a hlavně Petr mistrně ovládá basklarinet neuvěřitelným způsobem, jak už jsem výše popsal.
Tím to ale nekončí. Používáme také elektronické nástroje, loopy, efektové krabičky a různé zvukové procesory. Pracujeme s krátkými záznamy a neváháme přizvat hosty – vokalisty, instrumentalisty i lidi, kteří pracují s elektronikou.
Důležitá je pro nás také interdisciplinární spolupráce – s výtvarníky, filmaři, scénografy, herci nebo tanečníky. V historii souboru hrála velkou roli tvorba pro film, divadlo, taneční představení, ale také pro výstavy nebo site-specific performance. Často jsme hráli v přírodě, ve starých továrnách nebo na místech, kde by člověk hudbu vůbec nečekal.
Vy jste kapelníkem tohoto seskupení a zároveň členem Prague Philharmonia. Jak zvládáte kloubit práci v těchto dvou tělesech?
Budu opět upřímný – kromě hraní v orchestru také učím na konzervatoři, organizuji koncerty a různé nahrávací či hudební projekty. Práce mám opravdu hodně, ale rád se věnuji i aktivitám s charitativním přesahem.
Skloubit všechny tyto věci – včetně rodiny – vyžaduje poměrně specifický druh time managementu. Po letech jsem se ale naučil, že když máte všechny tyto činnosti opravdu rádi, dokážete si je i dobře naplánovat. A paradox? Nejvíc tlačím na čas pro rodinu, ale nějak se mi tím pádem daří organizovat „práci“. Záhadně to funguje, a oni mi vytvářejí skvělé zázemí, aby „umění bylo na prvním místě.“ No, prostě záhadná alchymie…
Jak vznikají vaše skladby a aranže – rodí se z improvizace, nebo máte jasnou představu už od začátku?
Naše skladby vznikají různými způsoby. Někdy to vlastně ani nejsou klasické skladby, ale improvizace. Ty ale po několika koncertech často získají poměrně pevnou podobu. Podobně to mají i jazzoví hudebníci, vzpomínám hlavně na Oscara Petersona – když najdou nejlepší podobu improvizace, už ji dál zásadně nemění.
Jiné skladby nebo písně jsou naopak propracovanější a vznikají třeba u stolu jednoho z nás. Někdy fungujeme jako rocková nebo garážová kapela – přímo na místě spojujeme různé motivy a hledáme jejich tvar.
Je to neustále otevřený proces a způsob práce se pořád proměňuje. Platí to i při natáčení alb. Někdy máme jasnou koncepci předem, jindy necháme kapele úplnou volnost a teprve zpětně hledáme myšlenku, která celý proces propojuje. Důležité je neustávat v zaběhaném modu, ale umět využít ověřených postupů pro inovaci, nebo naopak inovaci zkrotit naším stylem…
Teď mne vlastně napadá celkem zásadní odvážná myšlenka. Klarinet je prostě klasický nástroj, spojený s mnoha žánry. Lidi mají o něm nějakou představu… Klasika, jazz, folklor… Naše kapela jde trochu jiným směrem. Představte si Beatles nebo rappery nebo nějaké hardcore kytaristy, ale také třeba Xenakise nebo jiná soudobá hudební zvířata… Ale! Máme k nim vztah stejně jako k popovým klišé a kolovrátkům, stejně jako ho musí mít Riley, Glass nebo Reich nebo jej zákonitě musí mít Kate Bush, Peter Gabriel a nebo kdovíkdo.
A my třeba hrajeme jednoduchou skladbu na bázi kvarty a rytmus i intonace se jednoduše vychylují… A my jsme šťastní, vše je vychýlené, podle běžných hudebních měřítek mimo. Podle soudobé hudby trochu nenaplánované, ale funguje to! My to zimprovizujeme, procítíme a uvidí se…
Když upravujete skladbu pro čtyři klarinety, co je pro vás největší výzva? Barva, rytmus, prostor, nebo něco úplně jiného?
Největší výzvou je pro nás autenticita – určitá nálada nebo emoce, která působí uceleně. Nechceme dělat skladby jen podle předem daných pravidel, i když i ta samozřejmě používáme. Důležité je, aby skladba jako celek fungovala.
Možná jsme v tom trochu minimalisté. Snažíme se jednu náladu nebo emoci držet pohromadě a větší zlom většinou přichází až v další skladbě. Hodně důležitá je pro nás dramaturgie celého večera nebo alba.
Máme pocit, že kdybychom v každé skladbě ukázali všechny možnosti klarinetu a všechny nálady najednou, začaly by si být skladby podobné. Proto se snažíme, aby každá skladba ukazovala jinou polohu. Dávkujeme…
Jak se připravujete na koncert „Rok na 4 doby“ a co pro vás osobně tato dramaturgie znamená?
„Rok na 4 doby“ je specifický koncert, který bude mít spíše komornější vyznění. Využijeme atmosféru prostoru i jemnou elektroniku, ale občas samozřejmě překvapíme.
Každý koncert ladíme podle toho, kde a pro jaké publikum se koná. Jádro programu bývá podobné, ale aranže i konkrétní skladby se často proměňují.
Diváci budou určitě mít možnost se vcítit do nebo se nechat obklopit našimi náladami, zvuky a detaily. To na velkých pódiích různých festivalů, kde lidé brebentí a nesoustředí se, nedává moc smysl. Tam se do toho opřeme a repertoárově i stylem hry se z nás stanou Pipers (tak se jmenuje jedno z našich alb) neboli dudáci – pištci…
Speciálně bych rád uvedl, v čem je síla naší spolupráce s Milanem Cimfem. Za prvé je to srdcař, a to tak velký, že mu ty jeho emoce musíme krotit někdy i na pódiu.
Za druhé je to geniální zvukový inženýr, se kterým pracujeme již patnáct let a kterého musíme i ve studiu krotit… což je vždy lepší než někoho nakopávat.
Umí hrát na bicí a používat elektroniku a kombinace obojího je pro nás ideální. Takže i teď už ladíme, co pro nás i festival bude ideální kombinací.
Má tento koncertní projekt nějaký jednotící příběh nebo emoci, kterou chcete posluchačům předat?
Myslím, že hlavní bude intimita a určitá skrytá emoce, která občas vystoupí na povrch. Budeme se snažit využít genius loci prostoru a vytvořit něco, co bude mít až lehce mystickou atmosféru. Ale nebojte, máme i smysl pro humor.
To bude v kontrastu s našimi open-air koncerty, kde naopak pracujeme s velkou energií a výrazným zvukem pro velké publikum.
Dramaturgii stále promýšlím, ale myslím, že zařadíme skladby, které inklinují ke klasické hudbě. Inspiraci čerpáme z Bacha, Stravinského a dalších autorů. Nejde o napodobování, spíš o určité duchovní spojení, kterého si možná posluchači všimnou.
Jsme schopni po zvukové zkoušce úplně změnit způsob interpretace nebo improvizace a nechat se inspirovat samotným prostorem. A může dojít i k částečné změně programu, když si to žádá dokonalost představení.
Clarinet Factory je známá propojením žánrů. Jak jste tentokrát pracovali s dramaturgií – je něco jinak než obvykle?
Myslím, že v zásadě je program připraven dopředu „na míru“. Žánrově jsme se tentokrát snažili přiblížit spíše meditativním formám, klasické hudbě, world music nebo etnické hudbě, ale rozdíl je spíše v interpretaci a cítění. Zároveň si ale určitě zachováme naši inklinaci k rockové hudbě nebo taneční elektronické scéně, o to určitě naše rebelské, ale zároveň hluboce citlivé duše publikum nepřipraví.
13. května 2026 jste vystoupili ve Španělském sále v rámci koncertu Rytíři talentu, který pořádá ZUŠ Open. Účastníte se i dalších charitativních nebo komunitních akcí. Co vás k tomu vede a jakou roli podle vás může hudba v takových projektech sehrát?
Všichni čtyři jsme pedagogové a hrajeme už poměrně dlouho. Cítíme potřebu energii, kterou jsme kdysi sami dostávali, posílat dál.
Nedávno jsme například absolvovali čtyřdenní workshopy s talentovanými klarinetisty z celé republiky. Probíhalo to v ZUŠ Přelouč a naše vystoupení v rámci koncertu Rytíři talentu ve Španělském sále je vlastně malou ukázkou této práce.
Se studenty jsme nacvičili téměř celý večerní program. Část byla v notách, část vznikala improvizací nebo experimentem. Zkoušeli jsme třeba i nové přístupy k interpretaci Vivaldiho.
Snažili jsme se děti vést k tomu, aby o hudbě přemýšlely jinak než jen skrze jeden konkrétní žánr. Dali jsme si určitou svobodu a společně vytvářeli nové verze skladeb i improvizace.
Myslíte, že se v posledních letech mění vztah mladých hudebníků ke klarinetu?
Řekl bych, že vztah ke klarinetu je poměrně stabilní. My jsme ale možná jedni z těch, kteří trochu nabourávají tradiční obraz tohoto nástroje. A třeba nás za pár let někdo bude následovat. Po kurzech k nám chodí mladí hráči a říkají: „Změnil se mi způsob uvažování o hudbě…“ – bereme to jako poctu, my totiž velmi ctíme v dobrém slova smyslu konzervativní vnímání dřiny a řemesla.
Zároveň jim říkáme: „Jakmile dokonale ovládáte řemeslo a hudební jazyk, můžete si dovolit to okamžitě zpochybnit a zbourat.“ Na tomto principu funguje naše kapela, a to nejen v oblasti hraní, ale i v oblasti vnímání žánrů a bourání tabu. Opačná cesta je sice možná, možná zdánlivě jasná, svobodně hrajete, tvoříte jakékoliv zvuky, ale zkuste si pak zahrát písničku nebo Mozarta. No, ale už teď si říkám, že se možná v tomto tvrzení mýlím. Zahráli někdy Beatles Mozarta? Ach jo… Nicméně platí, chceš-li hrát na klarinet dobře, těžko se to bude dělat bez řehole.
Pokud je mi známo, učíte i na Plzeňské konzervatoři či na masterclassech – přichází k vám více studentů, kteří chtějí experimentovat?
Myslím, že je mnoho typů osobností a že ne každý chce experimentovat. Někdo chce především zvládnout řemeslo a hudbu jako umění, které už existuje. Ale mladým lidem je „osvobození se“ vlastní a blízké a většina těch, kteří jsou vnitřně konzervativní a poslušní, velmi ráda přistoupí na tu hru, kdy jim dospělejší hudebník hodí udici a řekne: „No a co! Co se stane, když si zazlobíš? Zkus to, v nejhorším couvneš.“ Říkáme jim: „Na rozdíl od lyžování se ti riskem v hudbě asi nic nestane.“ Jasně, u konkurzu do orchestru je lepší zvolit mírně všemi akceptovatelný přístup, tam bych přeci jen tolik nezlobil.
Jinými slovy – náš způsob práce může být i pro konzervativněji zaměřené studenty určitým vybočením z toho, jak sami sebe vnímají. Někteří v tom pak najdou inspiraci a možná i vlastní novou cestu. Pro rebely je to živná půda, ale zároveň vnímají, že my, ač také rebelové máme nějaké hluboké základy a pevné řemeslo.
Známá je vaše spolupráce s Lenkou Dusilovou. Můžete zavzpomínat na nějaké další významné spolupráce v historii souboru?
Velkým zážitkem bylo například vystoupení na jednom z prvních velkých koncertů Bobbyho McFerrina v Praze, tehdy ještě v Paláci kultury. Bobbyho zajímalo, co děláme, a my byli nadšení, že můžeme stát na pódiu s takovým hudebním „šamanem“, který dokáže hlas ovládat neuvěřitelným způsobem a hypnotizovat tak obrovské publikum. Později jsme se ještě znovu setkali a spolupracovali intenzivněji. Těch zajímavých spoluprací ale bylo za ta léta opravdu mnoho.
Lenka Dusilová byla například mnohem důležitější. Není na české scéně autentičtější zpěvačka, která zároveň zpívá extrémně čistě i v momentech, kdy si to ona sama nemyslí. Chovám vůči ní nezměrný obdiv – a to nejen kvůli zpěvu, ale i kvůli odvaze, kterou projevuje při skládání a volbě repertoáru. To s ní máme společné. A vážíme si spolupráce na Eternal Seekers. A to už jsme u Beaty Hlavenkové (kromě nás a Lenky členky Eternal Seekers) – další famózní postava české skladatelské scény, někde mezi žánry, neumíte to určit. Ale je to čím dál lepší, alespoň pro nás.
Na čem Clarinet Factory aktuálně pracuje? Můžeme se těšit na nové album, zajímavý projekt nebo netradiční spolupráci?
Aktuálně pracujeme na několika projektech zároveň. Připomněl bych rád čerstvě vzniklý film Amiřiny děti (2025, režie a scénář Markéta Ekrt Válková) o syrské rodině, která hledá dlouhodobé živobytí v Praze. To téma nás doslova „sežralo“. Tím, že hodně cestujeme, já a Vojta jsme byli osobně v Sýrii těsně před válkou, setkání s problémy Syřanů v Praze se nás opravdu hodně dotklo.
V současné době se trochu obracíme ke keltským kořenům, které jak známo, máme v genech asi všichni. Až cesta do Irska ukáže, zda toho jsme schopni…
Abych pravdu řekl, už nás moc nezajímá, kam vlastně pojedeme, zda budeme mít prestižní pódia. Zajímá nás, co je smyslem, jestli nás tam něco osloví – může to být v Patagonii, ale taky třeba u Berouna. My si pojedeme to svoje.
Děkuji vám za rozhovor!
