Zahájení 81. ročníku Pražského jara s českým stoletým orchestrem
Letošní Má vlast na zahájení jednoho z nejvýznamnějších českých hudebních festivalů byla svěřena Symfonickému orchestru Českého rozhlasu pod taktovkou svého šéfdirigenta Petra Popelky. Zvolení jednoho z předních domácích symfonických těles má hned několik příhodných opodstatnění.
Kulaté osmdesáté výročí Pražského jara z minulého roku letos vystřídalo výročí ještě kulatější. Symfonický orchestr Českého rozhlasu letos slaví sto let od svého vzniku. Orchestr již od počátku hraje na české hudební scéně významnou roli – je spojen s prvním rozhlasovým vysíláním, tedy s tehdejším novým médiem pro poslech hudby, a i proto se zapsal do posluchačského povědomí jako středobod progresivní hudby u nás. Stal se interpretačním tělesem mnoha moderních skladeb hudebních skladatelů z celého světa (Sergej Prokofjev, George Szell, Bohuslav Martinů a tak dále), často i ve světových premiérách, a tuto tradici dodržuje dodnes. Mezi dirigentské osobnosti, které s orchestrem působily, patřila taková jména jako Václav Talich, Karel Ančerl nebo Václav Neumann.
Dalším vhodným důvodem pro letošní zvolení tohoto tělesa je i nedávné výročí, které jsme si připomněli před dvěma lety. K 200 letům narození Bedřicha Smetany totiž Symfonický orchestr Českého rozhlasu v hudebním nastudování Petra Popelky vydal CD nahrávku Smetanových nejzásadnějších symfonických děl, na níž nechybí ani cyklus Má vlast. Nahrávka se aktuálně řadí k jedné z nejlepších na světě, orchestru za ni dokonce bylo uděleno ocenění Editor’s Choice magazínu Gramophone a cena Diapason d’Or ARTE prestižního francouzského magazínu. Tato nedávná intenzivní zkušenost se na interpretaci největšího Smetanova symfonického cyklu více než vyplatila.
Orchestr má Mou vlast hluboko pod kůží
Provedení Mé vlasti v úterý 12. května 2026 na zahajovacím koncertě bylo v první řadě přesvědčivě sebejisté. Bylo zřejmé, že hráči mají party v rukách a že zarytě věří svému dirigentovi. Témata i motivy měly jasné kontury, orchestr přesně věděl, co hraje a co od něj interpretačně jeho šéfdirigent vyžaduje. Celkově excelentní technická jistota hráčů byla pak doplněna výrazným rozvržením dynamického plánu u všech symfonických básní.
Že má orchestr skladbu hluboko pod kůží, dokazovalo i samotné dirigování Petra Popelky. Jeho gesta, vedená většinou do jednoho místa, i pohyby těla byly pevně svázány s výrazovou a dynamickou agogikou, nikoli s potřebou čistého taktování dob. Pevnost a jistota byly v neposlední řadě zřetelně pozorovatelné i v pověstných „popelkovských závěrech“ při posledním dirigentském gestu skladby, kdy se zdá, že se maestro uškrtí. Takový závěr je nicméně velice efektní jak vizuálně, tak po stránce hudebního výrazu – publikum téměř začalo tleskat již po Šárce.
Koncert byl srovnatelný s nahrávkou
Celkové pojetí Mé vlasti bylo interpretačně velmi čisté a srozumitelné, stejně jako dva roky stará nahrávka. Tempa volí Popelka po většinu cyklu spíše svižnější, ale nikoli přehnaná. Nejpatrnější je to například v závěru Vltavy. Ve Vltavě mimo jiné na koncertě vyzněla velmi citlivě, ale mocně žesťová sóla reprezentující majestátní hrady, kolem kterých řeka proplouvá. Podobně pak Popelka vytvořil výraznou melodickou linku z dechového harmonického doprovodu v Šárce při příjezdu Ctiradovy jízdy. Při Šárce bylo zároveň už zcela jasné, že se Popelka rychlých temp (možná zde až příliš rychlých) nebojí. Symfonická báseň Z českých luhů a hájů se nesla opět ve znamení výrazných dechů, především dřev. Dechů hrálo mimochodem jen tolik, kolik bylo partů, takže všechna místa, kde se prosazovaly, byla o to působivější, že smyčců měl Symfonický orchestr Českého rozhlasu na koncertě opravdu les. Jediná výraznější nejistota se pak dala vyposlouchat v sólovém hoboji v Blaníku, avšak celkový závěr potvrdil jistotu a energii, s jakou orchestr celý koncert prováděl.
Zahájení Pražského jara tak nebylo jen oslavou Smetanova díla a české hudby, ale i symbolickým vyvrcholením jedné významné kapitoly v historii Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Petr Popelka se symbolicky rozloučil nejen s pozicí šéfdirigenta, ale tímto koncertem dotáhl práci na aktualizovaném pojetí Mé vlasti s veškerým respektem a grácií. Od září jej v pozici šéfdirigenta vystřídá mezinárodně uznávaný německo-japonský dirigent Elias Grandy. Orchestr vykopl 81. ročník Pražského jara interpretací, která spojila technickou preciznost, výrazovou energii i hluboké porozumění české hudební tradici – Symfonický orchestr Českého rozhlasu vstupuje do nové éry ve výjimečné formě.
Pražské jaro: Zahajovací koncert
12. května 2026, 20:00 hodin
Obecní dům, Smetanova síň
Program
Bedřich Smetana: Má vlast
Účinkující
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Petr Popelka – dirigent
