Již v roce 2012 Doris Uhlich přizvala ke společnému projektu s názvem Come Back pět bývalých tanečníků, včetně Susanne Kirnbauer, bývalé primabaleríny a baletní šéfky Vídeňské státní opery. Na inscenaci Come Back Again spolupracují už jen tyto dvě osobnosti. Ale spíše než o inscenaci v pravém slova smyslu jde o událost, v níž Doris Uhlich vytváří prostor pro Susanne. Ta může bezpečně vkročit znovu na jeviště a objevovat i to, co pro ni na něm bylo skryto a zapovězeno, když byla baletní tanečnicí, a co se otevírá nyní, v okamžiku, kdy ji netíží pracovní podmínky ani společenský status. Může experimentovat, mluvit, zpochybňovat, tančit, nebo nedělat vůbec nic, být sžíravá i megalomanská, a to všechno svobodně.
Come Back Again Je dílem performancí, dílem tělesným dialogem, trochu i stand upem. Titul Come Back (Again) jsem intuitivně od začátku vnímala jako výzvu, slovo „come“ jako sloveso: Vrať se!, ale ne ve smyslu comebacku jako termínu, který popisuje návrat hvězdy po přestávce do stejné kulturně společenské role. Tohle není comeback v konvenčním smyslu, ale zachycení etapy, v níž člověk sice vstupuje znovu do známého prostředí, ale nahlíží s odstupem na jinou fázi svého života a dodatečně si uvědomuje, co ji naplňovalo i svazovalo. Tady není žádné zpět, ale jen kupředu nebo alespoň stranou.
V roce 2008 si Susanne po dvaceti letech znovu vzala špičky, dnes jí slouží rekvizity baletního světa jako objekty s pamětí i potenciálem druhého a třetího významu, dokonce jako pole fantazie. Sama také říká, že byla nyní připravenější na spolupráci, protože se stářím získala odvahu. Nebo uvědomění, že už není co ztratit? Toto by mohl být první vzkaz divákům, ale možná spíš apel – nacházet tu odvahu a rebelii dřív. Ale těch úrovní významů je v performanci mnohem více. V dramaturgii festivalu projekt volně navazuje na vloni uvedený duet M/OTHERS maďarské choreografky Eszter Salamon s její matkou Erzsébet Gyarmati. Dvě těla dvou generací ale fungovala na jevišti intimně, tak jako je intimní vztah matky a dcery. Doris Uhlich se naopak své jevištní prezence do velké míry vzdává pro Susanne Kirnbauer, a zůstává tak především režisérkou.
Rovina respektu
Z celé performance je patrná úcta a ohleduplnost choreografky vůči starší primabaleríně, nejen s ohledem na odlišné fyzické procesy těla, které nastřádalo osm křížků. Uhlich zajímají těla s rozličnými potřebami, estetikou, taková, která běžně neprojdou sítem krásy a dokonalosti vyžadované v prostoru „high arts“, ale nejde o fascinaci výzkumníka, který by na performerovi prováděl pokusy nebo vystavoval sešlost, nýbrž o snahu o emancipaci a otevření jevištního prostoru novým možnostem. Přizpůsobení pohybového materiálu a scénického uspořádání je v případě takového projektu samozřejmostí: v přední části u diváků je připravena židle a mikrofon, kde tanečnice několikrát během vystoupení usedá.
Manipulace s objekty a kostýmem je účelná, vše tu má své místo i využití, svou jasnou symboliku, až působí řešení překvapivě tradičně. Taneční sekvence přibližně ve druhé části představení probíhá jako pohybový dialog mezi oběma umělkyněmi, připravený tak, aby byla zřetelná určitá úroveň fyzické náročnosti, ale ne ponižující nedosažitelnost. Vzhledem ke kariéře strávené v baletním souboru a zaměření na akademickou techniku klasického tance se Susanne nemohla ve svém profesním životě setkat s postmoderním proudem, s revolučními přístupy, z nichž vyšel současný tanec. Doris tyto skutečnosti plně respektuje a vedla svou kolegyni k přirozenému pohybovému projevu tak, aby byl nejen výzvou, ale i potěšením a osvobozením. Ta hranice mezi volností a diskomfortem může být velice tenká – co je pro tanečníka současného tance nástrojem svobodného projevu, může být pro někoho jiného frustrací. Respekt je slovo, které by mělo být ve vztahu performerů k divákům a k sobě navzájem skloňováno ještě častěji. Doris Uhlich ví, v čem spočívá.
Rovina uvědomění
Na scénu vchází žena do kuželu světla. Usedne na židli a jen upře pohled do publika. Její nohy jsou neklidné, tančí nenápadně po podlaze. I její prsty potřebují pohyb. Ve zvukové krajině slyšíme údery dunící jako srdeční tep. Ruce nepoznávají vlastní tvář, ale rozpomenou se na formu baletního port de bras. Opodál leží krátká baletní tyč bez opory, performerka ji bere do ruky, ale jako objekt, jako kdyby to byla tyč k ručkování a šplhání, na pole dance, nebo hůlka v muzikálové show. Na okamžik skutečně obchází jeviště jako s holí, která dodává ale spíš důstojnost, nepůsobí jako opora. Zní elektronická hudba a baletní tyč se nakonec mění v to, čím byla, správné uchopení, pozice při rozcvičení čelem. A pak se změní v ramena kříže. Druhá, masivní tyč jako lodní stožár, který se chvěje v ruce performerky, je něčím, co ji najednou přesahuje, předmět, který přerostl do nadměrné velikosti. A je třeba se i s jeho existencí popasovat, jako s minulostí a oborem, který také přerůstá ty, kdo v něm působí. Jak? Fantazií – místo symbolu rutiny se může změnit třeba v pádlo. A to je princip – dát předmětům novou funkci, novou možnost existence a významu zapojením fantazie, která dřív mlčela.
Susanne odhodí tyč a usedne k mikrofonu. Počítá do 83. Baletní punčochy, které jsou tu přehozeny, neobléká na nohy, ale na ruce. Její prsty a dlaně se mění na nohy, provádějí rychle malé skoky, battements, pasé… Performerčiny ruce se staly loutkami. A také podobným způsobem často baletní mistři markýrují při zadání kombinací. Jako kontrast k této vzpomínce na pracovní rutinu zazní jakýsi osmdesátkový song, do jehož rytmu tanečnice svobodně vpluje, jako kdyby se ocitla v nějakém tanečním klubu. Svoboda ale netrvá dlouho. Susanne bere mikrofon a jejími ústy promlouvají baletní mistři, choreografové, kouči, kteří se snaží motivovat k výkonu. Víc! Výš! Víckrát! Come on, jump, do it again! Je slyšet echo a další rozkazy. Turn! Quicker! Point your feet! Hlasy se množí. Počítá tempa, uvězněná v metru rytmu. Vůbec nemusí padnout ani jediné slovo stížnosti, a přece se vznáší nad jevištěm jako výkřik obraz těla svazovaného neustálým tlakem na výkon, rychlost a dokonalost. Když tělo v tomto módu existuje, v tu samotnou chvíli to vnímá jako normální a přirozené, nebude se vzpěčovat, protože „tak to prostě je“, to jsou zákony oboru… Systém stojí nad umělcem. A performerka panovačně přechází po jevišti jako zosobnění vlastní minulosti.
Rovina osvobození
Performerka je do této chvíle na jevišti stále sama, je to její chvíle, její scéna. Znovu ji rozhýbá diskotékový osvobozující rytmus, a teprve nyní vchází Doris Uhlich. Tančí obě směrem k sobě. Hladké pohyby rukou, těla se rychleji prohýbající do vlny, pérování v kolenou. Položí si přitom vzájemně ruce na ramena jako dvě kamarádky, jejich těly procházejí vlny, každým jinak a v jiné míře, ale jsou tam… Pohrávají si s vyvažováním těžiště, nakonec starší tanečnice nalehne na tělo své mladší společnice. Každá z nich stejný pohybový materiál prožívá jinak, pohyb se zrychluje, jsou dovoleny i pohyby v klasickém tanci nemožné, ženy se ocitnou jako zvířata na všech čtyřech ve fázi osvobozování a setřásání pravidel. Na třes v těle ostatně dojde také. Neobvyklý pohyb pro někoho, kdo přeci má stát pevně uzemněn a přitom se snažit stoupat vzhůru a rozletět se jako labuť. V choreografii, možná spíše v improvizaci se skutečně objevuje aluze na let ptáka, ale ne divadelně, svobodně.
Doris Uhlich vstupuje symbolicky do role emancipující osobnosti, té, která vytváří prostor – rozvine po scéně v diagonále růžovou látku, jako by to byl červený koberec. Připravuje cestu, kterou nyní lemuje dým, a vchází ne už stará tanečnice, ale velkolepá dáma v nadýchaném růžovém kabátku či kožichu, navíc v ruce černé balónky. Jako někdo, komu už nezáleží na pravidlech a názorech. Doprovodná písnička zní jako klasický britský bigbeat. Performerka manipuluje s obří balerínou, kterou nasadí na ramena na popruhy jako padák, vypadá jako obrovská květina nebo sasanka vystupující s obrovského kola mořské pěny. A zapaluje si cigaretu, znak protestu z časů mládí své generace.
Inscenace má ještě epilog, v němž tak trochu jako ve stand upu vypráví tanečnice o své baletní kariéře. Vlastně vůbec nesnáší rekvizity a dává k dobru historku o tom, jak ji jedna nehoda s ní vlastně stála roli. Její komentáře jsou možná naučené, možná autentické, ale zcela jistě upřímné. „Propusťte minulost. Propusťte myšlenky na budoucnost. Pro ženu je největší věcí, když může říci ne“. rekapituluje svou kariéru, ale tentokrát se v počítání vrací na začátek, jako když Žlutá ponorka projížděla Mořem času. „Diváci nikdy neslyšeli můj hlas,“ je poslední větou v předepsaném textu. Nyní ji slyší. Jejímu hlasu umožnila zaznít choreografka a režisérka Doris Uhlich. A aniž by kterákoliv z žen pronesla jakoukoliv konkrétní kritiku na divadelní prostředí, systém, samotný obor – vše ve skutečnosti zaznělo, jak nejjasněji mohlo.
Divadelní Flora Olomouc 2026 – Doris Uhlich, Susanne Kirnbauer: Come Back Again
15. května 2026, 19:00 hodin
S-klub, Olomouc
Inscenační tým
Koncept, choreografie: Doris Uhlich
Dramaturgická spolupráce: Adam Czirak
Externí konzultantace: Nikolaus Selimov
Feedback: Yoshie Maruoka
Zvuk, DJ: Boris Kopeinig
Light design: Leticia Skrycky
Scéna: Doris Uhlich
Asistence scény: Marco Tölzer
Produkce: Margot Wehinger
Poděkování: best4stage, Sophie Tautorus
Premiéra v roce 2025
Účinkující
Susanne Kirnbauer a Doris Uhlich
