Mohla byste se našim čtenářům blíže představit?
Pocházím z Pardubic a hudba mě provází již od dětství. V současnosti studuji hru na trubku v Praze a zároveň pracuji v orchestru Slovenského národního divadla, jenž patří k předním orchestrům slovenské hudební scény.
Jaké bylo vaše dětství s hudbou? Byla přirozenou součástí vašeho domova, nebo jste si k ní našla cestu sama? Jaké byly vaše hudební začátky?
Díky rodičům, kteří jako děti navštěvovali lidovou školu umění, započalo mé hudební vzdělání již v mateřské školce. Mezi kroužkem keramiky a začátečnickou angličtinou jsem navštěvovala i skupinovou výuku zobcové flétny. Myslím si, že za zdokonalení vděčím hlavně hodinám stráveným u pultíku s mým tátou. Ten se mnou doma cvičil, i když už jsem byla starší a docházela do Základní umělecké školy Pardubice v Havlíčkově ulici. Vzpomínám, jak jsme spolu hrávali dueta, to mě bavilo velmi. Samozřejmě to bylo i psychicky náročné, tu a tam se mi opravdu cvičit nechtělo, jenže jsem musela. Slýchávala jsem větu „když to chceš dělat, tak naplno. Jinak to nemá smysl.“ Tím se ostatně (ač s lehkou nadsázkou) řídím dodnes.
Pamatujete si moment, kdy jste si poprvé uvědomila, že hudba nebude jen koníček, ale životní cesta?
Ano, přišlo to později, než je asi obvyklé. Po základní škole bych vám odpřisáhla, že se hudbou živit nebudu. Nikdo to po mně ani nechtěl. Nastoupila jsem na gymnázium v Pardubicích, zajímala mě biologie a chemie. Zlom přišel v posledním ročníku, kdy mi bylo kvůli četnosti hudebních akcí ZUŠ schváleno 50% uvolnění z vyučování. Díky tomu jsem si na podzim roku 2019 mohla dovolit vyjet do Lucemburska na týdenní studentský hudební projekt European Union Youth Wind Orchestra, kam jsem byla na základě nahrávky vybrána. Velmi to tam na mě tehdy zapůsobilo. Lucemburk má kouzelné historické centrum, zkoušky probíhaly v nádherných prostorách tamní konzervatoře. Poznala jsem lidi z různých hudebních škol a cítila jsem se mezi nimi jako „mezi svými“. Tehdy jsem si uvědomila, o co bych se studiem jiného zaměření připravila. A právě to ve mně probudilo potřebnou touhu vydat se také muzikantskou cestou.
Proč jste si nakonec vybrala právě svůj obor?
Řekla bych, že to byla shoda šťastných náhod. V osmi letech – po třech letech hry na zobcovou flétnu a po krátkém pokusu hrát na klávesy – mi můj tehdejší pan učitel, vystudovaný hráč na trubku, doporučil, abych to také zkusila. Pamatuji se, že jsem to nejprve zavrhla. „Holka, co hraje na trubku?“ přišlo mi to divné, neobvyklé. Nástroj (Amati Kraslice, 1980+) jsme měli náhodou doma ve skříni – pěkný, lesklý, zlatý – v porovnání s klávesami vypadal jako šperk. To, že ho táta kdysi při čekání na autobus trochu rozsedl, na něm vůbec poznat nebylo. Nakonec tedy trubka šanci dostala.
Nejprve mě to však za srdce nechytlo, ale stále jsem v tom viděla určitou výzvu. Navíc jsem navštěvovala s mými vrstevníky nově vzniklý soubor Žesťová harmonie Trumpet Tune (*2010) a tento přátelský spolek mi vracel vítr do plachet ve chvílích, kdy má motivace slábla.
Jaké bylo vaše první setkání s Pražskou konzervatoří?
Příjemné! Škola situovaná přímo na břehu Vltavy s působivým výhledem na Pražský hrad mě uvítala vřelou atmosférou i přes to, že jsem studium započala až třetím ročníkem. Přestupovala jsem z konzervatoře v Pardubicích. Byla jsem plná očekávání. Poprvé jsem se tehdy stěhovala z rodných Pardubic a čekalo mě budovat vše nanovo. Byla jsem najednou zodpovědná sama za sebe. Věděla jsem, že možnost studovat můj obor na Pražské konzervatoři pod vedením trumpetisty Waltera Hofbauera je velká příležitost, a tak jsem se na roky, které strávím v Praze, těšila. A musím říct, že jsem nebyla zklamána.
Co je podle vás na studiu hudby nejtěžší – a co naopak nejkrásnější? Co vám studium na konzervatoři dalo a v čem vás naopak nutí hledat vlastní cestu?
Nejtěžší podle mě je si mezi těmi všemi hudebními i nehudebními povinnostmi najít prostor na cvičení, během kterého je nutná 100% koncentrace. Hra na trubku je v tomto ohledu extrémně náročná. Chvíli se nesoustředíte a už je co opravovat. Problémové to bývá hlavně během týdne, ale jelikož už i pracuji, tak nemám volné ani víkendy. Nejkrásnější je mít den volna, kdy si můžu podle vlastní potřeby naplánovat cvičení ideálně i s nějakou sportovní aktivitou a nemusím myslet na to, kde mám zrovna být.
Pamatujete si své první veřejné vystoupení? Jak na něj vzpomínáte? Nebo je nějaké vystoupení, které vám utkvělo v paměti víc než ostatní? Co pro vás znamenalo?
První veřejné vystoupení, na které si vzpomínám, proběhlo v pardubickém Domě hudby, kdy už jsem hrála na trubku. Bylo mi devět, hrála jsem krátkou skladbu s klavírním doprovodem. To jsem ještě nepoznala, co je tréma a na vystoupení jsem se vyloženě těšila. Pamatuji si, jak jsem se na konci energicky uklonila. Je z toho video. Nedávno jsme se nad ním smáli s kolegy v divadle.
Na rozdíl od toho mám i vzpomínku na jeden ročník soutěže ZUŠ, kvůli kterému jsem se s trémou začala potýkat. V půlce vystoupení jako kdyby ta trubka přestala hrát! Dost jsem bojovala, abych tehdy skladbu vůbec dokončila. S odstupem času to pokládám za jeden z klíčových momentů svého hudebního vzdělání. Dobře, že se mi to stalo, protože jsem díky tomu začala přemýšlet nad tím, jestli bych neměla něco změnit.
Jací byli vaši dosavadní učitelé a jaké s nimi máte zkušenosti? Vzpomenete si na osobnost, která vás během studia nejvíce ovlivnila – a čím?
Walter Hofbauer. Velice energický pedagog, který mi vždy dokázal s potřebnou vervou přesně vysvětlit, proč nastala chyba a jak se jí vyvarovat. Pomohl mi se zbavit veškerých zlozvyků, a díky němu se mi začalo hrát daleko lépe. Získala jsem nad hrou potřebnou kontrolu, přestala jsem cítit, že by mě něco svazovalo. Hra se pro mě rázem stala možností, jak vyjádřit emoce. Mohla jsem si více vyhrát s charakterem skladby, začít experimentovat s barvou zvuku a pohybovat se ve větší dynamické škále. Jsem přesvědčená o tom, že jít studovat právě k němu bylo stěžejní pro mou budoucí kariéru.
Vedle hodin na Pražské konzervatoři mi také mnoho daly mistrovské kurzy trubky, kde jsem mj. pracovala pod vedením světoznámého trumpetisty Reinholda Friedricha, který je nejen výjimečným hudebníkem, ale také inspirativní osobností, a potom hodiny na HAMU, kde se mi věnuje pan profesor Vladimír Rejlek.
Účastnila jste se různých hudebních soutěží. Jaké soutěže to byly, kterých si považujete nejvíce a jaký pro vás měly přínos?
Soutěží se účastním pravidelně od svých deseti let. Vždy mě bavilo se na ně připravovat. Zmínila bych konkrétně dvoukolovou mezinárodní soutěž Žestě Brno, jež se koná jednou za dva roky. Tam se ráda vracím i jen kvůli tomu, že se tam setkávám s kamarády z jiných škol, které jsem poznala v předchozích ročnících, a také se svou rodinou. Motivuje mě poslouchat soutěžní výkony ostatních. Právě v tom vidím největší přínos, vedle samotné přípravy a možnosti dostat se více do podvědomí.
Když připravujete nový program, jak začínáte? Od not, od příběhu, od emocí?
Prvním krokem je, že si poslechnu kvalitní nahrávku a rovnou kontroluji svůj part. Mými oblíbenými interprety jsou Reinhold Friedrich, Gábor Boldoczki, Matthias Höfs nebo Giuliano Sommerhalder. Snažím se vstřebat pocit, jaký ve mně poslech zanechal a pak začínám cvičit.
Vnímám fráze. Naplánuji si, kde se nadechnu, a pak už si na vše jen zvykám. Když jsem doma v Pardubicích, můj kocour přijde a poslouchá. Má to zřejmě rád. Problém nastává ve chvíli, kdy potřebuji nějaké místo vyčistit a hraji ho jen na nátrubek. Tato metoda je velmi účinná, ale musím se mít na pozoru. Kocour pravidelně velmi rychle přiběhne a útočí, tak raději honem zavírám dveře.
Jaký máte vztah k současné hudbě? Hledáte i nové skladatele, nebo se držíte klasického repertoáru?
Zrovna nedávno jsem premiérovala skladbu pro sólovou trubku mého spolužáka z konzervatoře. Soudobou hudbu mám ráda. I ji často poslouchám. Poslední dobou si mě svou barevností získal Koncert pro trubku od tureckého skladatele Fazila Saye nahraný Gáborem Boldoczkim a track Sylvan z alba Nothing less Caleba Hudsona a The Derby Players.
Jaký je váš profesní vzor, kam byste to chtěla ve svém oboru dotáhnout?
Ještě v tom nemám úplně jasno. Chtěla bych pokračovat s orchestrální hrou, zároveň bych ráda vystupovala sólově nebo v komorní hře s kvintetem a k tomu, když mi zbyde čas, bych i ráda učila.
Co považujete za svůj největší úspěch?
Velkým úspěchem pro mě bylo, že jsem zvládla konkurz a stala se členkou orchestru Slovenského národního divadla. Historicky jsem první ženou v trubkové sekci. Teď už tam pracuji druhým rokem a moc se mi tam líbí. Hrávám druhou, třetí, čtvrtou trubku a když je, tak i sólo kornet.
Když se ohlédnete, v čem jste se jako interpret nebo osobnost nejvíce proměnila od svých hudebních začátků?
Získávám čím dál větší jistotu. A možná i větší uspokojení ze hry samotné.
Co vás dokáže na pódiu nejvíc potěšit? A co vás naopak dokáže rozhodit? Máte nějaký rituál před koncertem?
Žádný velký rituál nemám. Nejsem pověrčivá. Snažím se pít hodně vody, před koncertem si dám banán (jednak kvůli energii, a taky kvůli draslíku) a někdy i hořčík na uklidnění nervů.
Co byste chtěla, aby si lidé z vašeho hraní odnesli?
To je jednoduchá odpověď. Mám a budu vždy mít radost, když moje hra bude potěšením pro mé posluchače. Trubka se zvukově nese stejně jako výstřel z pušky, proto musí být její tón čistý a musí zapadnout do souhry ostatních nástrojů.
Jak si udržujete radost ze hry, když se hudba stane i každodenní prací?
Každodenní prací je pro mě hra v orchestru a při těch náročnějších dnech mi velmi pomáhá kolektiv. Výhra je mít kolem sebe kolegy, kteří mají potěšení ze hry, a ty já naštěstí mám.
Moc pro to dělat nemusím. Provoz v divadle mě ještě stále baví, tituly se nám sice opakují, což by se mohlo zdát jako něco stereotypního, ale člověk může alespoň sledovat vlastní pokrok a zároveň vnímat nové nenápadné melodie, jež doprovázejí hlavní téma. Mimo zkoušky a představení často cvičím v ladírně se svým kolegou. Je mi to příjemnější než tam být sama. Když nám to nejde, tak se tomu společně zasmějeme a cvičíme dál.
Který skladatel nebo hudební období vás momentálně nejvíc fascinuje – a čím?
Puccini a jeho opery.
Jaký druh hudby posloucháte nebo provozujete jen „pro sebe“? Jak vypadá váš den, když zrovna nehrajete, jaké jsou vaše mimohudební koníčky? Co vám pomáhá udržet rovnováhu mezi hudbou a osobním životem?
Značnou část svého volného času strávím na trati Praha–Bratislava. Ve vlaku nasadím sluchátka, pustím si hudbu a relaxuji, po pěti hodinách vystupuji v cílové stanici. Za ten čas se toho dá stihnout mnoho anebo také vůbec nic, to je na tom to krásné. Ten čas ve vlaku je jenom můj.
Baví mě sport. Nejlépe si odpočinu u plavání. V Bratislavě prozkoumávám město nebo chodím běhat k Dunaji. Díky Multisport kartě jsem začala chodit i na jógu a další skupinové lekce. Nejraději jsem ale s přáteli, rodinou a samozřejmě se svým kocourem Dorianem.
Kdy jste naposledy měla pocit, že vám hudba „vzala dech“ – a proč?
Bylo to v orchestru, když jsem poprvé hrála Pucciniho Bohému. Ten večer se představení tak povedlo, že po posledním tónu zavládlo v sále dlouhé ticho. Trvalo snad celou minutu, než se strhl potlesk. To byl velmi silný okamžik.
Co vám dokáže udělat největší radost?
Káva a dort. Ale samozřejmě s někým, koho mám ráda.
O čem momentálně sníte – hudebně i osobně? Jaké je vaše největší přání?
Přeji si, abych se mohla dále rozvíjet ve svém oboru. Připravuji se teď na nahrávání videa k přihlášce na Erasmus. Moc ráda bych si vyzkoušela studium v zahraničí. Je určitě velkým obohacením poznat jinou zemi, jinou kulturu a mít v zásobě univerzální hudební jazyk, kterému všichni rozumí.
Existuje projekt nebo místo, kde byste si jednou chtěla zahrát?
Ano, například u nás v Čechách by to byla určitě Státní opera v Praze. Třeba se mi to jednou splní.
Kdybyste měla popsat, co pro vás hudba znamená jedním slovem – jaké by to bylo a proč?
Emoce. Hudba bez prožitku neumí oslovit. Ani hráče, ani posluchače.
Slovo pedagoga Waltera Hofbauera:
Iva Jindřišková patří k mým úplně prvním studentům a upřímně jsem si nemohl přát příjemnější začátek své pedagogické kariéry. Spolupráce s ní je vždy inspirativní a obohacující pro obě strany. Iva však není typem hráče, který by dostal něco zadarmo; všechny své úspěchy si musela poctivě vydřít svou nesmírnou pílí a pracovitostí.
Nejednou se setkala s neúspěchem, ale nikdy se nenechala odradit. Živě si pamatuji na desítky vyučovacích hodin, kdy se jí nedařilo podle představ a já jen neklidně poposedal na židli, zatímco jsme společně hledali cestu, jak hru zlepšit. Trpělivost se však vyplatila. Iva je v současné době stálou členkou orchestru Slovenského národního divadla.
Jsem na ni nesmírně pyšný a je mi ctí, že ji dnes mohu vnímat jako svou plnohodnotnou profesní kolegyni. Do její další umělecké kariéry jí přeji jen to nejlepší.
Tímto rozhovorem opsal náš cyklus plný kruh a vrací se na „místo čínu“. Seznamte se s Walterem Hofbauerem jako tehdejším studentem Pražské konzervatoře jsme vydali v roce 2014 zde.
Iva Jindřišková (2001) začala hrát na trubku v osmi letech na ZUŠ Havlíčkova v Pardubicích. (Přečtěte si více…)
