Další festivalový koncert Pražského jara přinesl více dramaturgických zajímavostí. Jedna však z mého pohledu vystupuje z řady. Výběr skladeb totiž poukazoval k faktu, jak se Béla Bartók a Leoš Janáček, tedy skladatelé se silnými folklórními inspiracemi, vyrovnali s tématy městskými. Rovnocenným partnerem k této umělecké diskusi byl též Luboš Fišer. Diskusní příspěvky všech skladatelů s brilancí a jistotou zprostředkovávala Česká filharmonie. Jednotlivé myšlenky tvaroval do srozumitelných a působivých tvarů dirigent Jakub Hrůša.
V úvodu koncertu zazněla svita z opery Osud Leoše Janáčka. Svitu sestavil František Jílek (1913–1993), který dílo v premiérovém scénickém uvedení dirigoval v roce 1958 v Brně. Jílkova partitura vystihuje jednotlivé obsahové pasáže opery, navíc je pojata v masivní orchestrální sazbě a postupuje v duchu poutavé formy. V následných úsudcích navazuji na nedávný článek o inscenaci Janáčkova Osudu. Jakub Hrůša s Českou filharmonií na festivalovém koncertě 19. května posílil v Janáčkově partituře imprese z lázeňského prostředí moravských Luhačovic či vystihl tamějším společenským životem oslazený folklór v duchu Svátků jara, to celé okořeněné psychologismem jednajících postav, nota bene reflexemi z Janáčkova mládí a stáří.
Česká filharmonie zastřela Janáčkovy často valčíkové melodie pod krajkoví bohatých figurací a harmonických výplní, přesto nebyla plasticita díla ohrožena. Opět se ukázalo, že tato partitura zasluhuje obdiv, a to i přesto, že její folklórní tendence jsou oproti dalším Janáčkovým skladbám poněkud utlumeny. Publikum její kouzlo ocenilo nadšeným potleskem.
Jestli Janáčkova „městská“ skladba neměla na koncertě srovnání s folklórním protipólem, a museli jsme proto vzpomínat například na operu Její pastorkyňa vzniknuvší bezprostředně před Osudem, u skladeb Bély Bartóka tomu bylo jinak. Zazněly totiž dvě skladby, jež Bartókovy folklórní a civilistní inspirace plnohodnotně reprezentovaly: Rapsodie pro housle a orchestr č. 2 a svita z baletní pantomimy Podivuhodný mandarín. Sólistkou večera byla rakousko-švýcarská houslistka Patricia Kopatchinskaja s moldavskými kořeny.
Její první vystoupení vyplnilo provedení sólového partu v Bartókově Rapsodii. Do Dvořákovy síně díky virtuosčině pojetí zavanul uhrančivý syrový trhaný maďarský folklór, dnes (poněkud nepřesně) reprezentovaný především čardášovou hudbou. Kopatchinskaja využívala mimo jiné lidově zbarvené přechodové techniky v prstokladech ve stylu portato, barbarsky eruptivní martelé, a tak si její charismatické pojetí Bartókových neofolklorismů publikum zcela získalo. Samotná Rapsodie pro housle a orchestr č. 2 je členěna ve stylu čardáše na uvolněný lašan (lass) a hybnou frišku (friss). Profilace uvedených částí mi v interpretaci připadala poněkud nevýrazná. Z významných nahrávek (např. Stern/Bernstein; New York Symphony Orchestra) lze doložit, že docílit větší tempové i výrazové odlišnosti mezi oběma částmi folklornímu naturelu skladby svědčí. To však nijak nesnižuje obrovský úspěch, který skladba na festivalovém koncertě zaznamenala. Patricia Kopatchinskaja pak bezprostředně přidávala nápaditou sólovou skladbu Crin od Jorge Sanchez-Chionga využívající kombinaci pizzicat obou rukou s jejími onomatopoickými hlasovými projevy.
Totálně odlišnou hudební poetiku přinesla druhá Bartókova skladba – svita z baletní pantomimy Podivuhodný mandarín. Období vzniku této skladby v druhé polovině dvacátých let 20. století kopíruje dataci provedené Rapsodie. Po maďarském folklóru není zde ani památky (podrobné seznámení s baletní pantomimou Podivuhodný mandarín najdete na tomto odkazu).
Jakkoliv se osud inscenací tohoto pohoršujícího díla nevyvíjel ideálně, jeho hudební složka extrahovaná do svity si svojí cestu na koncertní pódia našla snadněji. Není divu, je to dravá, barevně pulsující kompozice. Působí spíše v duchu hudby absolutní. Její původní obsah si pod tlakem eruptivních zvukových nápadů jen stěží uvědomíme. Píši tyto řádky především pod dojmem sledovaného provedení, jež mne nadchlo nejvíce ze všech dosud slyšených. Jakub Hrůša v něm dokázal, v čem lze najít důvod jeho věhlasu – umí totiž orchestru předat své jasné představy o cílové barvě každého úseku a orchestr je dokáže pochopit a realizovat. Uvedená pracovní metoda dokonale nasměrovala vyznění této skladby vstříc sympatiím publika. Jmenované disonující symfonické dílo se setkalo s frenetickým nadšením auditoria. Nutno v tomto okamžiku ještě přidat, jak charismaticky v něm zazářila celá dechová sekce České filharmonie. Obrovské nároky na party dřevěných i žesťových skupin zvládli hráči jakoby nic.
První festivalové provedení na Pražském jaru zažil Koncert pro housle a orchestr od Luboše Fišera. Skladba z roku 1997 je labutí písní skladatele, který opustil tento svět dva roky poté. Její tematická náplň, stavba, provedení i následný výrazný úspěch u publika dokázaly, že dílo Luboše Fišera patří ke zlatému fondu české hudby od druhé světové války dodnes. Houslový koncert je jednověté stručné dílo, jež však svým průběhem představuje závažnou tvůrčí výpověď. Ta obsahuje krajní póly expresionistického dramatismu i hluboký lyrický ponor poctivého romantismu, oproštěného od falešného sentimentu. Tím sledovaná skladba připomíná autorovu vrcholnou tvorbu klavírních sonát. Mezi vymezenými krajními body emocí se pohybuje Fišerův hudební proces, těkající mezi oběma pozicemi. Nikdy však nedochází k fázi, která se ve skladbě toulá bez jasného obsahového cíle. To, co Fišerova díla vyvazuje z průměrnosti, je autorova schopnost najít ideální hudební řešení, vyňatá tu z romantického stylu, tu z atonality, tu modality apod. Vždy však máme pocit, že k lepší volbě nemůže dojít. A tak ve výsledku působí Fišerovy skladby jako monolity, menhiry, jejichž transport je zhola nemožný. Interpretka sólového partu Koncertu pro housle a orchestr Patricia Kopatchinskaja v provedení této skladby zcela zásadně proměnila svůj přístup ve srovnání s Bartókovou skladbou. Tóny intonovala bez přechodových fází a zcela se oddala Fišerovu humanistickému a poněkud posmutnělému sdělení. V drásavých disonancích nebo v měkké lyrice jejího podání jsme si vzpomněli na její residenturu na loňském festivalu vrcholící komorním koncertem z Fišerových a Beethovenových děl (o koncertu si můžete přečíst zde). V Jakubu Hrůšovi a České filharmonii našla houslistka nadšené spolutvůrce úspěšné intepretace, jež se setkala s nemalými sympatiemi pražského publika. Koncert České filharmonie se stal opět ozdobou Pražského jara.
Kopatchinskaja & Hrůša & Česká filharmonie
19. května 2026, 20:00 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň, Praha
Program
Leoš Janáček: Osud, suita z opery (ar. František Jílek)
Béla Bartók: Rapsodie pro housle a orchestr č. 2 Sz. 90
Luboš Fišer: Koncert pro housle a orchestr
Béla Bartók: Podivuhodný mandarín, suita
Účinkující
Patricia Kopatchinskaja – housle
Česká filharmonie
Jakub Hrůša – dirigent
