V dobrém i ve zlém
Samozřejmě jsem si před koncertem připomněla různé nahrávky připraveného repertoáru, ale hned první zařazená skladba z roku 1938–1939 pro soprán a klavír Chants de Terre et de Ciel (Zpěv země a nebe) Oliviera Messiaena (1908–1992) uchvátila. Ač například dostupné nahrávce v interpretaci Maríi Orán a Yvonne Loriod nelze vlastně nic vytknout, provedení kanadské sopranistky Barbary Hannigan (1971) a francouzského klavíristy Bertranda Chamayou (1981) okouzlilo hned prvními tóny. Evokuje mi to obecnější princip, totiž, čím je dílo osobitější, tím je důležitější, aby se interpretačně takzvaně „trefilo“. I když se posune třeba jen málo, stává se posluchačsky náročným a často si říkáme, proč takhle nebo proč tak složitě, jaký to má smysl?
Bertrand Chamayou ve zvukové synergii s Barbarou Hannigan dodal cyklu samozřejmou přirozenou poetičnost, způsobenou jemnou ohebností v detailech. Messiaenova hudba i text cyklu jsou typické těsným propojováním osobního a transcendentního. Cyklus je věnován manželce a malému synkovi, ale obsahuje hudebně i textově v tomto ohledu velmi surreálná vyjádření.
Hned v úvodu je ona propojenost vyjádřena v antropomorfním ztotožnění páru se zemí i nebem, v kontemplativní i dělné rovině, a jak se říká „v dobrém i ve zlém.“ Tento úvod byl uchopen neuvěřitelně jemně v krásné barevnosti, které napomáhala akustika sálu. Opakující se klavírní dvaatřicetinový motiv v pianissimu odděluje dílčí obrazy, vyniklo krásné hlasové legato. Messiaen zdůrazňuje vždy některá důležitá slova – zde například „le bail“ (smlouva/závazek) v závěru, kdy hlas sopranistky suverénně skočil do jemného dvoučárkovaného fis.
Překvapivě neadekvátní překlad
Chápu, že překládat v podstatě surrealistický text je náročné (přeložila Vlasta Reittererová), ale tady bych opravdu raději přeložila ne Smlouva o Mi („Mi“ je přízvisko manželky Claire Delbos), ale Smlouva nebo Slib s Mi (francouzsky Bail avec Mi), možná překlep.
I další píseň – Antienne du silence/Hymnus ticha (v překladu Vlasty Reittererové „Antifona“) s podtitulem Ke dni Andělům strážným vytváří (opět oproti nahrávce) velmi jemné a vzdušné, andělské vlnění.
Další píseň „pro mého malého Pascala“ s názvem Danse du bébé-Pilule/Tanec miminka Pilulky, Vlasta Reittererová přeložila, dle mého opět neadekvátně i vzhledem k textu další písně Arc-en-ciel d’innocence/Duha nevinnosti, jako Taneček pro miminko Pilule, nikoli „tanec miminka“. Text totiž poeticky popisuje pohybový vývoj malého Pascala, kterému přezdívali Pilulka, od fáze, kdy v leže je jeho „malý nosík zdvižený k obloze“ do fáze, kdy si „hraje a poskakuje“ pod dohledem matky a úsměvem otce, který ho vyzývá v úvodním verši k tanci i zpěvu, protože nad ním bdí nejen matka, ale i „ostražité oko anděla“. Na tento text, jak jsem uvedla, velmi úzce navazuje právě Duha nevinnosti. Hudebně jsou tyto dvě písně až překvapivě zdivočelé, disonující i rytmické. Messiaen povzbuzuje svého synka k projevu vitality, a zároveň jako by i registroval úskalí, se kterými se potýká. Obdivuji, že v podání Barbary Hannigan a Bertranda Chamayou znějí forte i disonance velmi měkce, navíc je sopranistka doprovází i příjemnou gestikou, takže nezvyklá disonantnost nepůsobí tvrdě, ale právě jen vitálně.
Na tuto píseň nasedá kontrastní Minuit pile et face – doslova přeloženo jako Půlnoční panna nebo orel, tj. něco jako volba mezi zlem a dobrem. Vlasta Reittererová název písně přeložila jako Půlnoční zjevení. Text obsahuje hluboký kontrast hříšného „města“ a strachu a vzývání „Beránka Božího“, „Otce světel (des lumieres)“, nikoli „Světla“ v překladu Vlasty Reittererové – latinsky bychom našli v Jakubově listu „pater luminum“, kde „Světla“ znamenají pro Messiaena i nebeská tělesa. Dalším symbolickým obrazem je zde Kristus, jako „vinná réva lásky“ (citujme z Janova Evangelia – „já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti“) a vzývání Krista útěšného.
Zhudebnění je zprvu až bizarní, hlas klesá při líčení hříšného světa do temnější barvy, ale oslovení Krista je vždy ve vysokých polohách. V závěru se vysekávaný zvuk mění spolu s textem „Ach, jen trochu usnout pod rozlehlou oblohou, v modré postýlce s rukou pod uchem v malé košilce“ v držené legatové tiché tóny.
Tak, jak to u Messiaena bývá, dilema je následováno extatickým Resurrection/Vzkříšením s podtitulem K Velikonocům. Text není jen popisný. Obsahuje zajímavou ich formu, ve které mluví Kristus: „Vstal jsem z mrtvých, vstal jsem z mrtvých. Zpívám pro Tebe, můj Otče, pro Tebe, můj Bože, aleluja. Přecházím ze smrti do života…“ Po této extázi se hudba láme do tajemného obrazu Anděla, který sedá na kámen, aby se znovu vzepjal do podtržení slova Verité (Pravda), což koresponduje i s gradací v závěrečném verši „omyjte se v Pravdě“, kdy hlas končí ve fortissimu na vysokém ais.
Po tomto závěru došlo k výbuchu nadšení u publika. Rozepsala jsem se šíře o obsahu cyklu, protože dobře dokresluje, jak je třeba u Messiaena pochopit a vyjádřit detaily textu a jeho symbolického vtělení do hudby. A to se stalo, a tím i potvrdilo, že na pódiu stojí dva skuteční umělci, kteří jsou nejen technicky na výši, ale mají vynikající vhled a reflexi. V porovnání s různými nahrávkami opravdu platí to, co mne okamžitě po prvních tónech napadlo – „Když dva dělají totéž, není to totéž.“
Poetická interpretace Bertranda Chamayou
Následná klavírní skladba Poème-nocturne, op. 61 Alexandra Skrjabina (1872–1915) z roku 1911–1912 patří k jeho zralým dílům.
Nocturno se jako by probouzí v jednotlivých krátkých gestech a rychle se rozvíjí. Skladatel nechává v partu specifické pokyny jako „s dřímající smyslností“, „krystalicky perlivě“, „jako ve snu“, „stále vášnivěji“. Zápis je pro množství alterací, stálé rytmo-metrické, agogické a dynamické proměny obtížně čitelný. Má vzbuzovat až improvizační dojem, respektive jako by interpret jen naslouchal nějaké astrální hudbě, která se rozezpívává sama ze sebe. Kus i zajímavě otevřeně končí na dvakrát sníženém e. Bertrand Chamayou dokáže hrát měkce, a proto to ani nepřehání s pedálem, aby nezamlžil melodické fragmenty a symptomatický sestupný motiv. V jeho podání je to skutečná poezie.
Na Nocturno (obojí v červeném osvětlení, což bylo pro Nocturno možná neadekvátní, hodilo by se to předchozí modré) navázala symbolická apokalyptická kompozice z roku 1914 Vers la flamme, Poeme/K ohni, op. 72.
Zhruba šestiminutová skladba se rozvíjí jednou velkou gradací od znepokojivých držených později preludovaných akordů v nižším témbru, do kterého se ozývá sestupný sekundový motiv. Zhruba v polovině skladby se zvuk zahušťuje v akordických šestnáctinových tremolech. Zvuková hmota se začíná chvět a zahušťovat. Zápis se rozvádí do hustých tří osnov. Sazba pokrývá velkou část klaviatury. Závěrečný rozložený akord neobsahuje přímo kvarty jako „mystický“, ale vytváří obdobně neukotvený a otevřený vjem. Skladba patří v klavírním repertoáru technicky k nejobtížnějším a Bertrand Chamayou ji provedl opět s nadhledem a uměleckým citem. V jeho podání jsou Messiaen i Skrjabin velkými hudebními básníky a filozofy.
Intonační přesnost Barbary Hannigan
K poslední skladbě večera Jumalattaret/Bohyně z roku 2012 Barbara Hannigan poznamenala: „Na Jumalattaret jsem začala pracovat 2016/2017, ale virtuózní nároky byly tak mimořádné, že jsem okamžitě pochopila, že mám před sebou své osobní Waterloo. Měla jsem za sebou už nejednu neproveditelnou skladbu, ale tentokrát jsem pochybovala, zda to zvládnu.“
Barbara Hannigan je známá svou intonační přesností i u tonálně neukotvené hudby, dokonce v rozhovoru uvedla, že je pro ni mikrointervalová hudba přirozenější než temperované ladění.
Uvedená skladba na fragmenty finského eposu Kalevala se odehrávala ve fialovém přísvitu, což ji trochu významově zplošťovalo. Vyžaduje takzvané rozšířené pěvecké techniky (extended techniques). Obsahuje rituální invokace spirituálních bytostí ve smyslu oslovení archetypálních ženských sil, zvukového zpřítomnění mytologických energií Bohyně Slunce, Matky vod, Královny starověké magie, Vládkyně podsvětí, Lovkyně, Bohyně Měsíce, Duše lesa, Duše vzduchu a Bohyně moře. Výraz se pohybuje od tichého zaříkávání, přes jemný útěšně kolébavý projev k extatickým výkřikům a temnému chroptění, často v náhlých zlomech. Rozšířenými technikami (šepot, křik, expresivní intonace) a rituálním ukotvením to připomíná projev Meredith Monk. Sopranistka přidává divadelní prvky – občas „zpívá“ do klavírního korpusu. Stejně tak klavírista používá i údery nebo trsání na struny. Závěr dochází ke zklidnění, ztišení i harmonické stabilizaci. Rituál nemůže zůstat zcela otevřený. Opět následoval dlouhý potlesk doprovázený výkřiky publika.
Rezidenční umělkyně letošního Pražského jara Barbara Hannigan připravila spolu se svými kolegou Bertrandem Chamayou mimořádný a nezapomenutelný umělecký zážitek. Jejich projev je promyšlený, procítěný, technicky suverénní. Jak jsem uvedla: „když dva dělají totéž, není to totéž“. A publikum to pozná, i když repertoár patří k tomu náročnějšímu.
Pražské jaro: Barbara Hannigan & Bertrand Chamayou
20. května 2026, 20:00 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň
Program
Olivier Messiaen: Chants de Terre et de Ciel / Zpěvy země a nebe
- Bail avec Mi (pour ma femme)
- Antienne du silence (pour le jour des Anges gardiens)
- Danse du bébé-Pilule (pour mon petit Pascal)
- Arc-en-ciel d’innocence (pour mon petit Pascal)
- Minuit pile et face (pour la mort)
- Résurrection (pour le jour de Pâques)
Alexandr Nikolajevič Skrjabin: Poème-nocturne, op. 61
Alexandr Nikolajevič Skrjabin: Vers le flamme, op. 72
John Zorn: Jumalattaret
- Proem, opening invocation
- Päivätär, Sun Goddess
- Vedenemo, Mother of Waters
- Akka, Queen of the Ancient Magic
- Loutti, Hostess of the Underground
- Mielikki, The huntress
- Klu, Moon Godess
- Telervo, Forest Spirit
- Ilmatar, Air Spirit
- Velamo, Godess of the Sea
- Postlude
Účinkující
Barbara Hannigan – soprán
Bertrand Chamayou – klavír
