„Není to jeho mládí, co mě přitahuje, a snad ani má polichocená ješitnost. Je to svěží mysl, božský talent, ušlechtilé srdce, co na něm miluji,“ napsala Clara Schumann v jednom ze svých deníkových zápisů – nikoli však o Robertu Schumannovi, ale o Johannesu Brahmsovi. Právě napětí mezi těmito třemi jmény – Clarou, Robertem a Brahmsem – se stává tichým dramaturgickým pozadím večera, který sleduje proměny romantického cítění od raného ideálu až po symfonickou zralost.
Na úvod zazní předehra Cyrana de Bergerac, jednoho z nejznámějších orchestrálních děl Johana Wagenaara. V duchu pozdního romantismu a s inspirací v Schumannově hudbě rozehrává Wagenaar hudební portrét literárního hrdiny, v němž se snoubí patos, lyrika i dramatická energie. Skladatelova hudba zde funguje jako brilantní vstup do světa romantické imaginace, která následně v různých podobách prostupuje celý večerem.
Navodí ji i následující Schumannův Klavírní koncert a moll, op. 54. Robert Schumann zamýšlel dílo původně jako jednovětou „koncertní fantazii“, v níž chtěl smazat hranice mezi sólistou a orchestrem. Teprve později dílo rozšířil do tří vět, které však dodnes tvoří organický celek. Klavír zde nevystupuje jako virtuózní protivník orchestru, ale jako jeho rovnocenný partner – sdílí s ním témata, rozvíjí je a přirozeně splývá do jednoho hudebního proudu. Výsledkem je romantický dialog dvou rovnocenných hlasů.
V českém debutu se na Pražském jaru představí rakouský klavírista Lukas Sternath, vítěz Mezinárodní hudební soutěže ARD Mnichov 2022, který si v krátké době vydobyl pozornost jako jeden z nejnadějnějších interpretů své generace. Jeho umělecká dráha se formovala už v prostředí Vídeňských chlapeckých sborů a později i na studijní cestě vedoucí přes Vídeň a Hannover, kde rozvíjel své mistrovství pod vedením Igora Levita. Sternath je známý svou schopností spojovat technickou brilanci s mimořádnou hudební zvídavostí a přirozenou citlivostí k detailu, díky níž dokáže proměnit i velké romantické formy v niterně soustředěný hudební prožitek.
Druhá část večera patří Johannesu Brahmsovi a jeho Symfonii č. 2 D dur, op. 73, kterou skladatel napsal během pobytu u Wörthersee v roce 1877. Ačkoli ji sám s ironií označoval za své „nejmelancholičtější“ dílo, výsledná hudba působí naopak jako jedna z jeho nejprosluněnějších symfonií. D dur zde není pouze tóninou světla, ale i jemného vnitřního napětí, které prostupuje celou skladbou – od lyrických ploch až po dramaticky zahuštěné pasáže. Závěr symfonie pak přináší typicky brahmsovskou změnu nálady, v němž se monumentalita konečně proměňuje v lehkost a plynutí.
Mimořádný večer uvede Rotterdamský filharmonický orchestr, založený v roce 1918 a dnes považovaný za jedno z nejvýraznějších evropských symfonických těles. Jeho umělecký profil formovali dirigenti jako Eduard Flipse, Jean Fournet, Edo de Waart, Valerij Gergijev či Yannick Nézet-Séguin. Od roku 2018 stojí v jeho čele Lahav Shani, který orchestr vede k mimořádně otevřenému, energickému a dramaturgicky odvážnému projevu. Soubor je ceněn pro svou zvukovou kultivovanost, stylovou flexibilitu i schopnost spojovat tradici velké symfonické školy s moderním koncertním přístupem.
Lahav Shani patří k nejvýraznějším dirigentským osobnostem své generace. Už v roce 2013 zvítězil v soutěži Gustava Mahlera a následně se rychle prosadil na mezinárodní scéně. Vedle vedení Rotterdamského filharmonie orchestru stojí od roku 2020 také v čele Izraelské filharmonie a od sezony 2026/27 převezme vedení Mnichovských filharmoniků. Kritika oceňuje jeho soustředěnou práci s orchestrem, důraz na strukturu a detail i přirozenou schopnost vést hudební dialog bez zbytečného gestického patosu.
Právě spojení této interpretační generace, mimořádného orchestru a romantického repertoáru, který staví vedle sebe různé podoby hudebního citu, dává večeru výjimečný charakter. V jednom programu se tak setkává německá symfonická tradice, francouzsky laděná orchestrální imaginace i intimní svět klavírního romantismu.
