Rezidenční umělkyně Pražského jara 2026 Barbara Hannigan patří k nejoriginálnějším osobnostem světové hudební scény. S vervou sobě vlastní zpívá i diriguje, inspiruje skladatele k nové tvorbě a vytváří projekty, které překračují hranice tradiční koncertní praxe. Kanadská umělkyně premiérovala více než stovku skladeb, spolupracovala s předními světovými orchestry a dirigenty včetně Berlínských filharmoniků a její výjimečný profil dokreslují prestižní ocenění, mezi nimi cena Grammy, titul Umělec roku časopisu Gramophone či Polar Music Prize 2025. Pražské jaro její rezidenci uzavírá dramaturgií, která je stejně nekompromisní jako její umělecká osobnost.
Večer otevře dnes již ikonická skladba The Unanswered Question amerického vizionáře Charlese Ivese – krátká, ale mimořádně sugestivní hudební meditace, kterou skladatel sám označil za „kosmickou krajinu“. Na pozadí téměř nehybných smyčců České filharmonie, představujících podle Ivesových slov „ticho druidů“, zazní opakovaně sólová trubka jako „věčná otázka existence“, na niž skupina dřevěných dechových nástrojů hledá stále naléhavější a rozrušenější odpovědi. Marně. Hudební vrstvy se míjejí, dialog se rozpadá a otázka zůstává viset v prostoru, uzavřená v tichu, které se stává poslední odpovědí. Skladba z roku 1908 působí dodnes jako fascinující hudební filozofie převedená do zvuku. Ives v Nezodpovězené otázce radikálně předběhl dobu kombinováním dvou na sobě tonálně nezávislých hudebních vrstev.
Skrytý příběh nese i HaydnovaSymfonie č. 45 fis moll „Na odchodnou“, jedno z nejpozoruhodnějších děl skladatelova období ovlivněného estetikou Sturm und Drang, v němž se klasicistní rovnováha mění v dramatické napětí, temnější barvy a výrazovou naléhavost. Už samotná tónina fis moll je v Haydnově době výjimečná a podtrhuje neklidný charakter skladby, který vrcholí v proslulém finále. Haydn ji napsal během pobytu na letním sídle knížete Esterházyho jako rafinovaný vzkaz svému zaměstnavateli, který zdržoval hudebníky od návratu domů. V závěrečné větě proto postupně jednotliví hráči zhasínají svíce a odcházejí, až na pódiu zůstane jen několik posledních tónů – hudební gesto, v němž se humor mísí s jemnou, ale jasně čitelnou ironií.
Druhá část večera přenese posluchače do světa pozdního romantismu. Zjasněná noc Arnolda Schönberga, inspirovaná stejnojmennou básní Richarda Dehmela, je ještě pevně zakořeněna v tonálním jazyce, ale už na hraně jeho rozpadu. V hutné smyčcové textuře se odvíjí příběh intimního lidského přiznání, v němž se osobní drama proměňuje v hudební psychologii mimořádné intenzity.
Program vyvrcholí suitou z Gershwinova muzikálu Girl Crazy, v níž se Barbara Hannigan představí také jako sopranistka. Broadwayovský hit z roku 1930 dal světu některé z Gershwinových nejslavnějších písní, včetně I Got Rhythm, Embraceable You a But Not for Me, které se staly jazzovými i populárními standardy. Právě zde se naplno projevuje Gershwinova schopnost propojit energii jazzu, melodickou bezprostřednost i kompoziční rafinovanost.
A co vlastně spojuje Arnolda Schönberga a George Gershwina, jednoho z největších hitmakerů 20. století? Více, než by se mohlo zdát. Po Schönbergově emigraci do Kalifornie se oba skladatelé setkávali, hráli spolu tenis, sdíleli zájem o výtvarné umění a navzájem se respektovali jako mimořádné hudební osobnosti. Gershwin dokonce svého staršího kolegu portrétoval, Schönberg mu po jeho předčasné smrti věnoval dojemná slova uznání. Barbara Hannigan tuto nečekanou souvislost proměňuje v dramaturgii, která propojuje zdánlivě neslučitelné světy – od metafyzické otázky existence až po jazzovou energii americké moderny.
