Rozeznali autoři vlastní skladby?
„Potomstvo“, „následník“, „odnož“, ale při ortografickém posunu také „odskok“ či „zjara“ (hledět jako zjara?) – tato nápaditá slovní hříčka je titulem projektu prezentace nejnovější tvorby na Pražském jaru.
Letošním protagonistou celé série akcí (dvou koncertů, workshopu, debat a přednášek) se stal proslulý Ensemble Modern pod vedením dirigenta Ilana Volkova. Rezidenční skladatelkou letošního roku se stala Unsuk Chin – autorka korejského původu, žijící v Německu.
Koncert v Centru současného umění DOX, konaný v sobotu 30. května 2026, představil celkem šest skladeb. Před závorku je nutno vytknout špičkovou interpretační úroveň: výkony hudebníků za vedení vynikajícího Ilana Volkova zasluhují skutečný obdiv a jednotliví autoři si mohli stěží představit dokonalejší uvedení svých výtvorů.
Ze šestice skladeb vynikaly dvě: úvodní a závěrečná (ta všechny ostatní převýšila o několik kategorií) – obě čerpající z orientálních inspirací.
Čtyři skladby mladších autorů, vzniklé na objednávku Pražského jara, vykazovaly určité společné rysy, provokující k úvaze, zda některé „novátorské“ postupy už ve skutečnosti nesklouzly do jisté kompoziční machy a jakéhosi nového druhu „šustrfleků“. Prakticky všude se ve větší či menší míře uplatňuje něco, co nadále budu nazývat „ordinérním zvukovým chaosem“. Tyto úseky, tvořené změtí zvuků, které se co nejdůsledněji vyhýbají konkrétním tónovým výškám a jakémukoli náznaku intervalů, jsou si natolik podobné, že se vtírá potutelná úvaha, zda by sami autoři při poslechu daného úryvku dokázali identifikovat, jedná-li se zrovna o jejich, či nějaké jiné dílo. S tím kontrastují atraktivně znějící názvy a průvodní texty, z nichž vane silná zahleděnost do vlastních „vzletných“ a „hlubokých“ úvah a komentářů bez ohledu na to, co lze ze znějících struktur reálně vyposlouchat. Třetí společný rys je však nesporně pozitivní: délka jednotlivých skladeb vesměs nepřekračovala únosné meze a u všech byla cítit přinejmenším snaha o nějaké časové strukturování.
Chamber Nôise Ondřeje Adámka
Komorní vstup obstarala skladba Ondřeje Adámka Chamber Nôise (zřejmě hříčka s pojmy noise – hluk/šum a názvem japonského divadla Nó). Základní zvukový materiál skladby tvoří téměř všudypřítomná glissanda, dále ostře práskavá „Bartók – pizzicata“ a další druhy úderů do hmatníku. K tomu později přistoupí i hlasový projev interpretů, kteří deklamují (přesněji: slabikují) úryvky mystických textů (přičemž jejich srozumitelnost není smyslem věci – mají jen navodit určitou atmosféru). Virtuózní nároky na interprety jsou vystupňovány do maxima. Velmi působivé jsou například momenty, kdy violoncello napodobuje japonský drnkací nástroj v náročných, mikrointervalově rozostřených souzvucích. Určitým problémem se nakonec ukázalo být nejasné členění skladby: těžko soudit, zda tkví v samotné struktuře, nebo interpreti podcenili možnost cézury mezi částmi (údajně třemi). Nejvýrazněji se to projevilo ve chvíli, kdy pravděpodobný začátek části druhé poměrně dlouho působil jako redundantní „dohasínání“ části prvé. Také účinek hlasového projevu byl možná autorem trochu přeceněn. Celkově však skladba přinesla množství zajímavých momentů a bravurní výkon violoncellistky Evy Böcker a kontrabasisty Paula Cannona zaslouží naprostý obdiv.
COVID – 19 Jiřího Kadeřábka
Pro následující čtyři skladby v zásadě platí obecná charakteristika, nastíněná v úvodu. Skladby COVID – 19 (Fury and Silence) Jiřího Kadeřábka začíná neurčitou zvukovou tříští, po níž následuje úsek, v němž do klidného zvukového pozadí prorážejí ostré akcenty. Následná gradace, tvořená „ordinérním chaosem“, je pojednou vystřídána rozsáhlou citací ze 3. věty Beethovenovy Eroiky. Těžko soudit, jaký má tento citát smysl: jakákoli souvislost s ostatním hudebním materiálem nebyla slyšitelná. Příjemně však překvapila následující klidná zvuková plocha, v níž sotva znatelně probleskovaly náznaky konkrétních tónů a intervalů. Zvuk se postupně vytrácel až do nicoty. „Ordinérní chaos“ poté skladbu uzavřel.
Unravel Michaely Antalové
Po přestávce následovaly další tři skladby mladých autorů. Vzletně filozofujícími slovy komentuje svou skladbu Unravel Michaela Antalová, skutečný sluchový vjem vypadal následovně: na „zašpiněném“ zvukovém pozadí se vynořují melodické úryvky, hrané trubkou a hobojem takřka důsledně v terciích. Zvuková nevyrovnanost tohoto dvojhlasu však budí otázku: jde o záměr, či instrumentační neobratnost? Druhý, výrazně kratší úsek pak staví na efektu „zaseknutého gramofonu“.
423 Tobiáše Horvátha
Na jednoznačné členění sází skladba 423 Tobiáše Horvátha. Tři vzestupné tóny zvonů tvoří vstup, dva členící zářezy a zakončení díla. Ze tří oblouků, tvořených převážně „ordinérním chaosem“, působil nejzajímavěji hned ten první, začínající efektem takřka neslyšných doteků na korpusech hudebních nástrojů.
Funktionslust : R Patrika Kaka
Funktionslust : R Patrika Kaka začíná využitím extrémních basových poloh hlubších nástrojů. Přidávají se další hudebníci, zvuk narůstá až k hranici nepříjemnosti. Po chvíli ztišení přichází další nárůst „ordinérního chaosu“ a při závěrečném ztišení si posluchač může oddechnout, že skladba nebyla zbytečně dlouhá.
Gougalōn Unsuk Chin
Jak již bylo naznačeno, skutečným vrcholem večera, jasně převyšujícím vše ostatní, byla závěrečná skladba rezidenční skladatelky Unsuk Chin, šestivětý cyklus Gougalōn. Hudba je jasná, v tom nejlepším smyslu slova srozumitelná, imaginativní a plně korespondující s vtipnými názvy jednotlivých vět. Sympatický autorský komentář si nehraje na „hlubokomyslnost“: stručně charakterizuje inspirační zdroj, jímž je korejská lidová hudba, pouliční divadlo a celková atmosféra tržišť Dálného Východu, transformovaná do nápadité, místy i parodující, ale pečlivě propracované hudební kreace.
Extrémně bohaté je využití takřka všech myslitelných druhů bicích nástrojů, jejichž hojnou paletu občas musejí obsluhovat i ostatní instrumentalisté. Také připravený („preparovaný“) klavír (místy čtyřruční) plní mnohdy „bicí“ funkci. Přesto mají jednotlivé věty i vlastní zvukovou charakteristiku.
Úvodní věta (Prolog) začíná ve smyčcích, postupně se přidávají bicí s klavírem a jednoduchou gradací se „příběh otevírá“. Druhá věta s názvem Nářek plešatého zpěváka svou parodičností téměř rozesměje: mlhavý náznak tradiční harmonie v třídobém metru připravuje „lkající“ vstupy dechů. Šklebivý věštec s falešnými zuby je název třetí části – zvukové smršti bicích s obzvláště virtuosním nástupem xylofonu. Zvukovou lahůdkou je čtvrtá věta – Epizoda mezi lahvemi a plechovkami: jmenované předměty jsou skutečně vrcholně nápaditě využité. Převážně repetitivní struktura postupně vyznívá do ztracena. Pátá část, Tanec mezi chatrčemi, je založená na zvuku smyčců, které neurčitě naznačují jakousi melodiku v minimalizovaném rozsahu malé tercie. S nástupem dechů se tónový prostor nepatrně rozšíří, zároveň se však zvuk vytrácí. Závěrečný Hon na šarlatánův cop přináší bravurní furioso, začínající vyslovenou ekvilibristikou kontrabasu, pak se přidává klavír a postupně celý ansámbl. Znovu se sluší podtrhnout, že přirozený spád, pestrost, vtip a nenuceně fantazijní využití organického mixu všemožných moderních i tradičnějších prvků staví skladbu Unsuk Chin vysoko nad ostatní skladby zajímavého večera.
Opakovat chválu vynikajících interpretů snad již není potřeba.
Prague Offspring: Ensemble Modern II
30. května 2026, 20:00 hodin
DOX+
Program
Ondřej Adámek: Chamber Nôise
Jiří Kadeřábek: COVID-19 (Fury and Silence) (světová premiéra)
Michaela Antalová: Unravel (světová premiéra)
Tobiáš Horváth: 423 (světová premiéra)
Patrik Kako: funktionslust : R (světová premiéra)
Unsuk Chin: Gougalōn
Účinkující
Ensemble Modern
Ilan Volkov – dirigent
