Exponáty v podobě historických dopravních prostředků sice vytvářejí zajímavé prostředí pro poslech hudby, nicméně způsobují potíž s rozesazením publika, které nelze v tomto prostoru realizovat tak, aby měli pokud možno všichni posluchači srovnatelně kvalitní zážitek. Já sám jsem měl štěstí na místo v přízemí, čelem přímo k vyvýšenému podiu, kde v úvodu zaznělo v brilantním podání Hany Kotkové Šest capriccií pro sólové housle italského skladatele Salvatore Sciarrina (*1947).
Ozvěny zpoza letadel
Šest částí (Vivace, Andante, Assai agitato, Volubile, Presto a Con brio) se neslo skrze halu mezi historickými auty, lokomotivami a nad tím vším visícími letadly. Ozvěny houslí přicházející z všech stran vytvářely dojem jisté amplifikace, avšak nevšiml jsem si, že by interpretka měla na nástroji jakýkoli snímač či mikrofon. Jak již bylo řečeno, dozvuk haly není příliš dlouhý na to, aby škodil srozumitelnosti hudby, a tak i velmi rychlé a dynamicky subtilní pasáže vyznívaly nesmírně konkrétně.
Samotná skladba vychází ideově z virtuózních 24 capriccií op. 1 Niccoly Paganiniho, což samo o sobě implikuje charakter díla, který je založen na názvucích a odkazech na tradiční historickou evropskou tonální hudbu, která je přívětivá pro konzervativnější publikum, což vnímám jako záměrný dramaturgický tah, který chce být vstřícný vůči té části tradičního publika Pražského jara, která má zájem si rozšířit obzory a jde na koncert soudobé hudby. Salvatore Sciarrino zde šikovně kombinuje virtuózní paganiniovský materiál se svým vlastním kompozičním jazykem založeným na práci s těmi nejjemnějšími zvuky na hranici mezi tónem a šumem. Všech šest částí se neslo v dynamicky homogenním tvaru, rychlé skupinky se střídaly s vysokými flažolety, rychlý proud hudby byl náhle zastavován tichem. Provedení Hany Kotkové bylo podle očekávání velmi soustředěné, avšak možná trochu výrazově strohé, jako by pod pokličkou, což ale podle mého názoru přesně vyžaduje takovýto typ Sciarrinovy hudby, kde je důležitější soustředění na vlastnosti zvuku než na vnitřní svět interpreta.
Hodinové bloudění Luigiho Nona
Koncert byl bez přestávky, a tak se po doznění Sciarrinových capriccií dostal program koncertu ke svému hlavnímu tématu, tedy k elektroakustické skladbě ikonického italského skladatele nové hudby Luigiho Nona (1924–1990).
Hodinová skladba La lontananza nostalgica utopica futura (1989) je věnována právě skladateli Salvatore Sciarrinovi, což vytvořilo symbolické propojení obou částí celého koncertu. Jedná se o skladbu pro sólové housle a osm zvukových stop obsahujících postprodukčně upravený zvuk houslí, dále pak útržky lidského hlasu, náznaky slov, zvuky dveří, židlí či kovových předmětů. Samotná interpretka pak prochází celou halou od stanoviště ke stanovišti, což pro posluchače proměňuje pocitové těžiště zvukového prostředí, do kterého je skladatelem vtažen.
Zmatení smyslů
Osm zvukových stop se na posluchače snáší z různých stran, smazává se jasný rozpoznatelný rozdíl mezi tím, co hraje živá interpretka a co zní naopak ze zvukové stopy. Toto zmatení posluchače bylo dokonale umocněno oním interiérem Národního technického muzea, kdy procházející Hana Kotková v každé fázi skladby byla skryta pro jinou část publika – podle toho, za jakou lokomotivou nebo historickým autem byla zrovna schovaná. Posluchač byl tedy odtržen od zdroje zvuku, neboť nevěděl, které zvuky jdou od živých houslí a které od těch ze zvukové stopy. Do toho všeho se pak ze zvukové stopy připletly ještě ony zvuky dveří a kovových předmětů, což vytvářelo dojem, že se tak skutečně děje v hale a že tam opravdu zní praskání v ocelové konstrukci nebo že nějaký zaměstnanec muzea omylem vešel do sálu, protože nevěděl, že se tam zrovna odehrává koncert. K této zvukové koláži také občas přispěly zvuky podpatků dam předčasně odcházejících z koncertu. Vznikl tedy takový kontrapunkt reálných a přednahraných zvuků.
Z čistě kompozičního hlediska skladba postrádá uspokojivý tektonický vývoj a na ploše jedné hodiny vyznívá monotónně. K dostatečnému ponoření se do zvukového prostředí neposkytuje přiměřeně pestrou paletu zvukových podnětů a jako hudba k meditaci je zase příliš roztěkaná a neklidná. V každém případě se však posluchač mohl zaměřit na dokonalou realizaci houslového partu v podání Hany Kotkové (pokud ji tedy zrovna viděl) a měl tak možnost jasně odlišit zdroj zvuku. Na hladký průběh zvukové stopy celou dobu dohlížel Veniero Rizzardi, přední světový odborník na hudbu Luigiho Nona.
Po doznění této Nonovy skladby, která je rozkročená na rozhraní koncertní skladby a site-specific performance, ocenilo festivalové publikum celý koncert vřelým potleskem, což potvrzuje, že podobné koncerty již jsou – a doufejme, že navždy budou – integrální součástí dramaturgie Pražského jara.
Pražské jaro: Luigi Nono mezi aeroplány
1. června 2026, 20:00 hodin
Národní technické muzeum, Praha
Program
Salvatore Sciarrino: Šest capriccií pro sólové housle
Luigi Nono: La lontananza nostalgica utopica futura pro housle a elektroniku
Účinkující
Hana Kotková – housle
Veniero Rizzardi – elektronika
