Manětínský zámek hraběnky Marie Gabriely Lažanské a pět autorů
To, co tyto autory spojuje, není pouze příslušnost k jedné generaci, ale především společná mapa jejich životních cest a profesních zastavení. Klíčovým bodem na této mapě byly západní Čechy, zejména manětínský zámek hraběnky Marie Gabriely Lažanské. Právě zde se jejich cesty křížily ať už u společného pultu, nebo prostřednictvím kolujících rukopisů, čímž přirozeně vznikalo unikátní podhoubí pro osobitý český barokní styl.
Zatímco Mauritius Vogt (cisterciák z Plas) a Gunther Jacob (benediktin od sv. Mikuláše v Praze) reprezentují vzdělanou řádovou linii, Brentner, Reichenauer a Plánický vnášejí do tohoto okruhu prvek šlechtického mecenášství a virtuózní světské moderny. Samotný program koncertu citlivě střídal duchovní a světské polohy, čímž nenásilně připomněl, jak se v tehdejší hudbě určité rytmicko-motivické modely přelévaly mezi chrámovým kůrem a zámeckým salonem. Společným jmenovatelem všech uvedených děl byla syntéza italského koncertantního stylu s českou melodickou plasticitou, která se stala rozpoznatelným podpisem domácí školy, schopné obstát v nejnáročnější evropské konkurenci.
Matyáš)
Zdařilý dramaturgický tah
Zvolení Gunthera Jacoba pro úvod i závěr koncertu bylo zdařilým dramaturgickým tahem, obě skladby využily lesní rohy a sbor, což začátku večera dodalo potřebnou monumentalitu a lesk, zejména pokud šlo o zahajovací koncert festivalu. Mě osobně zaujala vynikajícím způsobem provedená kontrapunktická pasáž v části „[…] confregit in die irae suae reges“ (Pán po tvé pravici rozdrtí v den svého hněvu krále). Posluchačsky velmi příjemné bylo nastupování jednotlivých hlasů, sbor i orchestr zněly naprosto kompaktně a plně.
Tuto schopnost suverénního přednesu ansámbl opětovně potvrdil i v následující části podobně kontrapunktického charakteru „[…] conquassabit capita in terra multorum“ (rozdrtí hlavy na širé zemi). Celá skladba byla završena oslavným vstupem lesních rohů, jejichž fanfárový charakter podtrhl triumfální charakter celého úseku.
Těžiště první části tvořil v podstatě výběr z hudební monografie Mauritia Vogta, který koncertu dodal silný filozofický podtext. Koncentrace pěti Vogtových skladeb bezprostředně po sobě však kladla značné nároky na posluchačovu pozornost. I přes střídání sólistů by zde bez výrazné práce s odlišením afektů hrozila monotónnost formy. Celý cyklus (Vertumnus) byl mimochodem s úspěchem uveden již v loňském roce na festivalu Baroko 2025, jak jsem podrobněji rozvedl ve své recenzi.
Sérii těchto vokálních čísel však těsně předtím otevřela Veronika Vojířová v árii Perfida mundi pax; podala sebejistý výkon, v němž vynikla tklivost i příkladná srozumitelnost textu. V rámci cyklu Vertumnus se následně představila sopranistka Tereza Zimková (Fuga puerilis), která zaujala jistým projevem, zatímco Lucie Netušilová Karafiátová (Fuga adolescens) potvrdila svou technickou připravenost i hospodárnou práci s dechem. Jakub Kubín ve Fuze virilis přispěl do programu korektním a vyrovnaným pěveckým výkonem, zatímco Jiří Miroslav Procházka ve Fuze frigida musel čelit akusticky náročnému nástupu v hluboké poloze, který vyzněl mírně nejistě. Celkově byl však jeho výkon přesvědčivý.
Instrumentální protiváhu vytvořil Brentnerův Concerto da camera in F. Tato skladba představuje fascinující průsečík italské virtuozity a české lyriky. V interpretaci ansámblu vynikla schopnost vyvážit technickou brilanci v rychlých větách s hlubokým výrazem v částech pomalých. Pozoruhodná byla vnitřní architektura díla, kde houslová složka místy citlivě ustupovala basové lince s theorbou, což podtrhlo poctivou muzikálnost celého provedení. První půli uzavřela Vogtova Fuga nullius effugii. Dílo svou homofonní strukturou, připomínající spíše tradiční kancionálovou píseň, působilo jako funkční, byť interpretačně méně závažná tečka před přestávkou.
Matyáš)
Sólové výstupy byly interpretačně na vysoké úrovni
Druhá polovina koncertu byla zahájena opět Vogtovou skladbou Litaniae lauretanae ex G. Skladba jistě posluchače zaujala expresivitou i kontrapunktickou bohatostí, ačkoliv se místy objevily drobné intonační nejasnosti u lesních rohů. V pasážích jako Virgo prudentissima ansámbl prokázal velmi dobrou souhru hlasů. Výrazným prvkem skladby byly (signální) motivy přirozených lesních rohů, které skvěle interpretovali Jiří Tarantík a Petr Šálek, byť jejich zvuk kvůli prostorové akustice bohužel v určitých chvílích poněkud zanikal.
Následný blok duchovních árií Josefa Antonína Plánického, nesoucí patrnou inspiraci Brentnerovým stylem, přinesl různorodé dojmy. Sólové výstupy byly interpretačně na vysoké úrovni – Tereza Zimková v Opella Undecima zaujala přesvědčivým projevem, Lucie Netušilová Karafiátová v Opella Decima potvrdila svou jistotu v koloraturních pasážích a výbornou komunikaci s ansámblem a Jiří Miroslav Procházka v Opella Quarta nabídl technicky zdařilý výkon, těžící z jeho přirozeně znějícího basu. V rámci dramaturgie večera však samotná rozsáhlost Plánického skladeb působila poněkud nadbytečně a jejich celková stopáž místy narušovala tah koncertu.
Jedním z dříve netušených vrcholů večera pro mě bylo Brentnerovo Hoste devicto v podání Veroniky Vojířové. Skladba je sondou do nitra barokní zbožnosti, kde technická preciznost ilustruje vnitřní boj (pugna) a následný triumf (victoriam). Interpretka v úzkém dialogu s generálbasem a s velkým důrazem na detail podala dílo s hlubokou duchovní naléhavostí, která přesvědčivě tlumočí barokní pojetí vítězství.
Matyáš)
Triosonata in D Antonína Reichenauera v přímém srovnání s Brentnerovou tvorbou neobstála
Dle mého názoru byl však program koncertu „oslaben“ zařazením Triosonaty in D Antonína Reichenauera. Ačkoliv jde o historicky zajímavý doklad instrumentální produkce, v přímém srovnání s Brentnerovou tvorbou jí znatelně chybí výraznější invence. Reichenauerovo dílo působilo jako řemeslně standardní kus, který program koncertu zbytečně rozmělňoval. Myslím si, že v zájmu udržení rétorické intenzity večera by bylo vhodnější jej nahradit dílem s vyšším uměleckým nábojem.
Závěrečnou tečkou bylo Jacobovo Te Deum. A cappellový úvod tenora a následné homofonní zpracování potvrdilo, že ansámbl má toto dílo pevně v rukou. Vynikající dynamické odstínění v imitačních pasážích a slavnostní vyznění skladby představovaly důstojný a energický závěr koncertu, který byl po bouřlivém potlesku podtržen přídavkem.
Celkově olomoucký koncert potvrdil, že česká hudební kultura 18. století je pro současné interprety stále nevyčerpatelným zdrojem inspirace a nabízí široké pole pro programovou invenci. Přes drobné dramaturgické výhrady k šíři programu šlo o večer, který svou intelektuální hloubkou a technickou úrovní připomněl, proč si díla autorů spojených s manětínským mecenášstvím zasluhují trvalou pozornost. Dirigent Marek Rajnoch se svými kolegy prokázali, že vdechovat život českému baroku lze nejen s patřičnou úctou k historickému odkazu, ale i s odvahou k živému, osobitému muzikantskému výrazu.
Matyáš)
Baroko Olomouc 2026: Duchovní hudba západočeských skladatelů
1. června 2026, 19:00 hodin
Kostel Panny Marie Sněžné v Olomouci
Program
Gunther Jacob (1685–1734): Dixit Dominus (sbor, orchestr, lesní rohy)
Mauritius Vogt (1669–1730): Perfida mundi pax (Veronika Vojířová)
M. Vogt: Vertumnus: Vanitas Vernalis – Fuga puerilis (Tereza Zimková)
M. Vogt: Vertumnus: Vanitas Aestatis – Fuga adolescens (Lucie Netušilová Karafiátová)
M. Vogt: Vertumnus: Vanitas Autumni – Fuga virilis (Jakub Kubín)
M. Vogt: Vertumnus: Vanitas Hiemis – Fuga frigida (Jiří Miroslav Procházka)
Jan Josef Ignác Brentner (1689–1742): Concerto da camera, Brk 100
M. Vogt: Vertumnus: Vanitas, et Minueta defunctae Nobilitatis – Fuga nullius effugii (sóla, tutti, orchestr colla parte orchestr)
— přestávka —
M. Vogt: Litaniae lauretanae ex G (sbor, orchestr, lesní rohy)
Josef Antonín Plánický (1691–1732): Opella Undecima: De sacratissima Eucharistia (Tereza Zimková)
J. A. Plánický: Opella Decima: De Virgine et Martyre (Lucie Netušilová Karafiátová)
J. A. Plánický: Opella Quarta: De tempore (Jiří Miroslav Procházka)
J. J. I. Brentner: Hoste devicto (Veronika Vojířová)
Antonín Reichenauer (1694–1730): Triosonata in D
G. Jacob: Te Deum (sbor, orchestr, lesní rohy)
Účinkující
Silentium! Ensemble – umělecká vedoucí Tereza Válková
Soprány: Veronika Vojířová, Tereza Zimková, Kamila Zbořilová, Tereza Válková
Alty: Lucie Netušilová Karafiátová, Jiří Kukal, Veronika Vojířová
Tenory: Jakub Kubín, Tomáš Kočan
Basy: Jiří Miroslav Procházka, Martin Vacula
Societas literatorum – umělecký vedoucí Matyáš Berdych
Housle: Daniel Podroužek, Viktor Tomek, Tereza Šmídová, Simona Tydlitátová, Jonáš Kolomý
Violoncello: Michal Raitmajer
Kontrabas: Matyáš Berdych
Theorba: Barbora Hulcová
Varhany/cembalo: Jiří Havrlant
Lesní rohy: Jiří Tarantík, Petr Šálek
