Mohl byste se našim čtenářům blíže představit?
Narodil jsem se 7. září 2005 a vyrůstal jsem v malém městě Dobříši kousek jižně od Prahy.
Jaké bylo vaše dětství s hudbou? Byla přirozenou součástí vašeho domova, nebo jste si k ní našel cestu sám?
Oba moji rodiče i prarodiče jsou profesionální hudebníci. V dětství jsem strávil mnoho večerů na představeních v Národním divadle, kde hrála moje matka na lesní roh a místo chození do školky jsem trávil čas na HAMU na hodinách mojí babičky. Všichni doma pro mě byli v cestě na konzervatoř rozhodně velkou podporou.
Jaké byly vaše hudební začátky? Pamatujete si moment, kdy jste si poprvé uvědomil, že hudba nebude jen koníček, ale životní cesta?
V tom, že půjdu na konzervatoř, mě definitivně utvrdil můj skvělý učitel pozounu z naší dobříšské ZUŠky. Také ve mně probudil lásku k bigbandu, lidovkám i dechovce, kterou jsem si zachoval dodnes.
Proč jste si nakonec vybral právě svůj obor?
To je taková legrační historka, u nás doma totiž nejsem první, kdo si vybral trombon – rok přede mnou na něj začala hrát moje mladší sestra. Nástroj mě velice okouzlil a už v pololetí, v co nejbližším možném termínu, jsem se také přihlásil do ZUŠ (smích).
Co je podle vás na studiu hudby nejtěžší – a co naopak nejkrásnější?
K tomu, co je na studiu nejtěžší, bych rád zmínil jeden citát Otakara Ševčíka, jenž to vystihuje úplně přesně: „Cvičit, cvičit a zase cvičit. Má se cvičit 24 hodin denně, a nestačí-li to, pak si přivstaňte!“ A má pravdu! Přiznám se sice, že v současnosti 24 hodin denně necvičím, ale ta vytrvalost dostat se každý den na několik hodin ke hraní je na studiu to nejtěžší.
Odměnou za to je však nádherná hudba, kterou si díky důsledné domácí přípravě můžu zahrát třeba v orchestrech.
Jací byli vaši dosavadní učitelé a jaké s nimi máte zkušenosti? Vzpomenete si na osobnost, která vás během studia nejvíce ovlivnila – a čím?
Pražská konzervatoř má úžasný učitelský kolektiv. Od všeobecné teorie přes teorii odbornou až po individuální výuku jsem se setkal jen se samými skvělými pedagogy. Nejvíce mě samozřejmě ovlivnili mí tři učitelé hry na pozoun, kterým bych tímto chtěl mockrát poděkovat! Každý má trochu jiný přístup a každý z nich mi toho hudebně mnoho dal.
Co považujete za svůj největší úspěch?
V roce 2025 jsem vyhrál druhou cenu na soutěži Talent Prahy 5, která se pojila se sólovým vystoupením s PKF. Mohl jsem si tedy za doprovodu takového prestižního orchestru zahrát nádherný romantický koncert německého skladatele Eugena Reicheho.
Který skladatel nebo hudební období vás momentálně nejvíc fascinuje – a čím?
Pro pozoun se (kromě moderny) psalo téměř výhradně v romantismu – toto období je taková moje srdcovka. Z mých oblíbených autorů této doby bych mohl jmenovat například Ferdinanda Davida a jeho nádherné Concertino pro pozoun a orchestr Es dur. Krom toho máme spoustu úžasných transkripcí barokních sonát Benedetta Marcella a pár krásných koncertů pro altový pozoun, například Wagenseilův Koncert Es dur.
Jaký druh hudby posloucháte nebo provozujete jen „pro sebe“? Jak vypadá váš den, když zrovna nehrajete, jaké jsou vaše mimohudební koníčky? Co vám pomáhá udržet rovnováhu mezi hudbou a osobním životem?
Kromě hudby ve svém volném čase kóduji webové stránky, programuji v jazyce C# a zajímám se o elektroniku vůbec. Dále mě hrozně baví tancovat, právě dokončuji pokročilý kurz speciálek. Moje taneční partnerka je skvělá kamarádka, tančí úžasně a vyučovací lekce mě vždycky nabijí energií. Také obecně rád podniknu cokoliv se svými super spolužáky.
Mimoto se však veškeré mé zájmy kromě trombonu týkají opět hudby – baví mě klavír, zpěv, zvučení, nahrávání… bez hudby si svůj osobní život vůbec nedokážu představit, udržení rovnováhy tedy není problém :).
Co vám dokáže udělat největší radost?
Těch věcí je samozřejmě více. Mám radost, když dobře zahraji na koncertě. Potěší mě hezky strávený čas s kamarády. A mimo hudbu si vždycky užiju třeba skvělé jídlo z naší školní jídelny na Uhelném trhu.
Existuje projekt nebo místo, kde byste si jednou chtěl/chtěla zahrát?
Jako asi každý muzikant jsem si vždycky chtěl zahrát v Rudolfinu – to jsem si splnil, když jsem začal hrát s Českou studentskou filharmonií. Obecní dům a Sál Martinů jsem si mohl odškrtnout díky koncertům s Prague Philharmonia. Se spolužáky jsem loni založil dechovou hudbu Rejdišťanku, s níž jsme zahajovali konzervatorní ples v Lucerně. Z velkých pražských sálů mi tedy zbývá už jen Palác kultury a budu mít splněno.
Kdybyste měl/a popsat, co pro vás hudba znamená jedním slovem – jaké by to bylo a proč?
To je velmi jednoduché – hudba pro mě znamená radost (smích).
Slovo profesora Josefa Šimka:
Tomáše jsem poznal v roce 2020. Byl to obtížný rok poznamenaný pandemií koronaviru. Jeho talent jsem ocenil až při druhém setkání, kdy bylo patrné výrazné zlepšení jeho hry. Jeho přístup byl od počátku cílevědomý. Oceňoval jsem, že o své hře a celkově o hudbě hodně přemýšlí a nepřejímá názory nekriticky, bez vlastního přesvědčení o jejich přínosu.
Tomáš díky svému talentu a velké pracovitosti udělal během poměrně krátké doby velký nástrojový i umělecký růst. Již ve čtvrtém ročníku na základě úspěchu v soutěži si zahrál sólově s doprovodem skvělé Pražské filharmonie. Následně začal s tímto orchestrem příležitostně spolupracovat jako orchestrální hráč. Dnes získává další orchestrální zkušenosti s Českou studentskou filharmonií, která vystupuje v rámci běžných abonentních řad České filharmonie. Během krátké doby necelých dvou let se naučil také hrát na baskřídlovku tak dobře, že v tomto oboru získal 1. cenu a titul laureáta na soutěži Pro Bohemia 2026. Tomáš Reichel je také dobrým hudebním organizátorem a zakladatelem a současně i kapelníkem školní dechovky Rejdišťanka.
Tomáš Reichel se narodil 7. září 2005 a vyrůstal v malém městě Dobříši kousek jižně za Prahou. (Přečtěte si více…)
