Umělkyně mimo běžné kategorie
Barbara Hannigan patří k těm uměleckým osobnostem, u nichž běžné profesní „škatulkování“ rychle selhává. Je sopranistkou, dirigentkou, herečkou, dramaturgyní vlastních projektů i mentorkou mladých interpretů. Její jméno je spojeno především se současnou hudbou a s autory, kteří patří k čelným skladatelským osobnostem posledních desetiletí – s Ligetim, Boulezem, Benjaminem, Abrahamsenem, Dutilleuxem, Stockhausenem, Sciarrinem, Dusapinem nebo Zornem. Není však specialistkou uzavřenou v „ghettu“ moderny. Stejně samozřejmě vstupuje do Mozarta, Haydna, Händela, Strausse, Schönberga nebo Gershwina. Jejich díla nezařazuje jako bezpečný repertoárový „přístav“, ale jako východisko k novému objevování.
Hannigan si vybudovala pověst umělkyně, která dokáže technickou brilanci spojit s mimořádnou fyzickou obratností a psychickou hloubkou. Její hlas není pouze nositelem suverénní techniky a krásného tónu, ale nástrojem proměny: umí být expresivně vyostřený, svůdný, až „nadlidsky“ virtuózní, groteskní, chladně přesný, křehký, i bolestný, trýznivý. Zpěv však neodděluje od těla, gesta, pohledu a prostoru. Na pódiu nepůsobí jako interpretka, která hudbu „přednáší“, ale jako bytost, která ji v daném okamžiku zosobňuje.
Kariéra Barbary Hannigan je výjimečná i tím, že se po mezinárodním prosazení jako sopranistka stále výrazněji etablovala také jako dirigentka. Nejde přitom o efektní rozšíření profesního portfolia, ale o pokračování jejího uvažování o hudbě jako celku. Nechápe dirigování jako „doplněk“ zpěvu, ale jako jiný způsob dýchání s hudbou, jinou formu odpovědnosti za tvar, napětí a smysl. Pomáhá jí vstupovat do hudby nikoli zvnějšku, ale zevnitř.
S interpretačními aktivitami Hannigan je propojena i její dlouhodobá práce s mladými umělci. Program Equilibrium Young Artists, který založila v roce 2017, není jen další mistrovskou akademií, ale pokusem předávat mladým interpretům zkušenost s tím, jak obstát v náročném profesionálním světě bez ztráty umělecké odvahy.
Hannigan tak nepředstavuje pouze mimořádnou interpretku, ale i model současného hudebního umělce jako osobnosti technicky suverénní, fyzicky disponované, přemýšlivé s vědomostním zázemím a otevřené novým podnětům.
Od jedné výstřední noci k celému portrétu
Pražskému publiku se Barbara Hannigan na letošním Pražském jaru nepředstavila poprvé. Už v roce 2013 vystoupila na Strunách podzimu ve Státní opeře jako jedna z nejosobitějších pěvkyň současné scény. V rolích dirigentky i zpěvačky se prezentovala vokálním a instrumentálním programem tematizujícím šílenství: Vedle Rossiniho a Mozarta dominovala hudba 20. století – Ligeti, Nono a Šostakovič. Večer vyvrcholil jejím „parádním číslem“, třemi áriemi šéfa tajné policie Gepopa z Ligetiho opery Le Grand Macabre, pro které si oblékla výstřední lesklé černé minišaty, síťované punčochy a vysoké kozačky. Jako zpěvačka, dirigentka, ale i kabaretiérka a herečka kongeniálně s Ligetim kombinovala ironii, sarkasmus, absurditu a černý humor. Suverénně a s evidentní chutí ovládala nejen virtuózní zpěv a své tělo, zmítající se často v křečích, ale i orchestr, v němž hráči museli vedle hraní také kokrhat, šeptat, funět a vykřikovat nebo trhat její plakát.
Pražské jaro tentokrát poskytlo Barbaře Hannigan prostor v mnohem širším záběru: jako zpívající i dirigující osobnosti a mentorce, která nevytváří jen jednotlivé výkony, ale komplexní umělecký svět. Její rezidence zahrnovala čtyři koncerty: písňový recitál s klavíristou Bertrandem Chamayouem / 20. května 2026, scénicko-koncertní Lidský hlas s Českou filharmonií / 26. května 2026, vystoupení se souborem Belcea Quartet / 24. května 2026 (tomu se recenze nevěnuje) a večer, v němž Hannigan dramaturgicky odvážně spojila Charlese Ivese, Josepha Haydna, Arnolda Schönberga a George Gershwina / 2. června 2026. K tomu ještě poskytla mistrovský kurz / 31. května 2026.
Už samotná koncepce rezidence ukázala, že Hannigan nechápe koncert jako sestavu skladeb, ale jako promyšlený tvar. V rozhovoru pro Český rozhlas Vltava mluvila o dramaturgii, zranitelnosti na pódiu i o překračování hranic mezi zpěvem a dirigováním – a právě tyto hranice se staly jedním z hlavních témat její pražskojarní rezidence. Bylo fascinující sledovat, jak se v jednotlivých večerech proměňovala: jednou jako pěvkyně vstupující do hlasových extrémů Johna Zorna, podruhé jako žena uvězněná v posledním telefonátu Poulencova Lidského hlasu, potřetí jako dirigentka, která s orchestrem modeluje kontrasty mezi haydnovskou ironií, pozdně romantickým vzplanutím a broadwayským muzikálem.
Na hranici lidského a mystického
První z trojice koncertů, recitál Barbary Hannigan s francouzským klavíristou Bertrandem Chamayouem, otevřel rezidenci nejradikálněji. Program spojil Zpěvy země a nebe Oliviera Messiaena, klavírní skladby Poème-nocturne op. 61 a Vers la flamme op. 72 Alexandra Nikolajeviče Skrjabina a cyklus Jumalattaret Johna Zorna. V tomto díle, které i tak zkušená Hannigan dlouho považovala za nezvládnutelné, se pěvkyně převtělovala do bohyň sámského šamanismu z finské Kalevaly.
Dramaturgie večera měla tah od duchovní exaltace šesti Messiaenových písní přes Skrjabinovu mystickou vypjatost k Zornově hlasové mytologii. Nebyl to běžný písňový recitál, ale „rituál“ vystavěný na krajnostech i v prudkých kontrastech dynamiky, temp a výrazu. Střídala se jemnost s extatickým vypětím, „nebeské“ výšky se Sprechgesangem, výkřiky i hrdelními zvuky. Hannigan zapojovala tajemný šepot, laškování, smích, vzdychání. V Zornovi využívala i nuance akustiky, když svůj zpěv směřovala přímo nad struny klavíru pod jeho zvednutou desku.
Když po Messiaenově části v prostých černých šatech vstoupila do Zornova cyklu Jumalattaret v lesklé modrobílé róbě s volnou siluetou kimona a asymetricky staženými vlasy, bylo zřejmé, že proměna není jen hudební. Kostým fungoval jako signál rituálu: Hannigan se v něm stylizovala do bytosti mezi šamankou, severskou bohyní a performerkou.
Bertrand Chamayou nebyl jen doprovazečem, ale rovnocenným a mimořádně empatickým partnerem. Ve Skrjabinovi vytvořil důležité dramaturgické přemostění mezi Messiaenem a Zornem. Klavír se díky jeho brilantní hře proměnil v prostor mezi snem, extází a spalujícím směřováním k plameni.
Hannigan fascinovala přesností, hloubkou koncentrace i tím, jak při minimu vnějškových gest dokázala udržet napětí v obou rozsáhlých více než dvacetiminutových dílech. Účinek sice posilovalo i různobarevné osvětlení pódia, avšak škoda, že tma v hledišti neumožňovala posluchačům sledovat text, pro plný zážitek z písní velmi důležitý.
Už při tomto koncertu se však ukázala i ambivalence celého hanniganovského fenoménu. Všechno bylo mimořádné, včetně vizuální metamorfózy. Zároveň však bylo vše natolik precizní a podřízené kontrole účinku, že do bezprostředního emočního prožitku se prolínal obdiv nad přesně fungujícím mechanismem.
Lidský hlas ve studené samotě obrazu
Ještě silněji se toto napětí mezi fascinací a odstupem projevilo při způsobu, jakým Hannigan pojala monodrama Lidský hlas Francise Poulenca při koncertu – přesněji performanci, v níž s Českou filharmonií uvedla také Metamorfózy pro 23 smyčcových nástrojů Richarda Strausse.
Spojení Straussových Metamorfóz a bez přestávky následující Poulencovy jednoaktové lyrické tragédie mělo svou vnitřní logiku. Straussova pozdní hudební meditace nad zánikem světa, kultury a iluzí byla v kultivovaném provedení České filharmonie s měkkou smyčcovou plností pod vedením Hannigan soustředěným, temně zahloubaným prologem smutku. Poulencův Lidský hlas z něj pak vyrostl jako intimní drama jedné ženy.
Prezentace Elle, bezejmenné ženy Poulencova monodramatu, však nebyla založena na tradičním operním psychologismu. Hannigan se v Lidském hlasu předvedla jako komplexní hudebně-divadelní osobnost: zpívala, hrála, dirigovala, reagovala na orchestr, ovládala prostor a současně ve spolupráci s Denisem Guéguinem a Clemensem Malinowským, kteří měli na starost video art a live video design, a mistrem zvuku Etiennem Démoulinem pracovala s obrazem i nazvučením svého hlasu. Na stupínku před orchestrem, většinou zády k publiku, ji snímaly tři kamery. Tyto záběry, barevně zredukované na černo-bílou, se v různých detailech, propojování i prolínání přenášely na velkou obrazovku nad orchestrem a hlas Elle, citlivě amplifikovaný, zněl z reproduktorů. Hannigan při tom odložila jak koncertní eleganci, tak rituální okázalost Zornova cyklu. V černém volném „pracovním“ kompletu – splývavém tričku, plátěných kalhotách s našitými kapsami a robustních kotníkových botách – s vlasy staženými do culíku působila civilně, neokázale. Toto oblečení ji nezdobilo, ale uvolňovalo pro pohyb: pro široce rozevlátá gesta propojující dirigování a pocity Elle, prudké výpady, zborcení těla, křečovité doteky tváře. Pěvecky a deklamačně naprosto suverénní a výrazově mimořádně plastický výkon byl i tentokrát plně koncentrovaný. K tomu inspirovala a vedla také Českou filharmonii.
V Poulencovi bylo důležité, že orchestr nebyl pouhou zvukovou kulisou, ale druhým, „neviditelným“ partnerem dialogu. Právě orchestr v této opeře zprostředkovává, co neslyšíme z druhé strany linky – mlčení, vzdálenost, přerušení, manipulaci i definitivní konec.
Elle (bez rekvizity telefonu) tak nebyla operní hrdinkou / opuštěnou milenkou. „Vystoupila“ z rozmlženého obrazu jako bytost lapená mezi realitou, fikcí v černé neutralitě prostoru, hlasu a vlastního těla, aby se v mlze zase rozplynula. Kamera její samotu násobila, ale také ji kontrolovala. Zvětšená tvář odhalovala detail, avšak obrazovka zároveň vytvářela další filtr, bariéru, způsobovala odstup. V každém záchvěvu hlasu, přednesu slov i gestu bylo slyšet i vidět, že Hannigan přesně ví, co dělá, proč to dělá a jaký účinek tím vyvolá. Jenže právě v Lidském hlasu, díle založeném na bezbrannosti, závislosti, sebeklamu a ztrátě důstojnosti, se tato absolutní kontrola stávala i limitem. Hannigan dokázala zahrát rozpad, ale nepůsobila jako bytost, která se skutečně rozpadá. Spíše jako umělkyně, která situaci analyzuje a s obdivuhodnou přesností ji předvádí. Celkový účinek pro mě zůstal spíše chladně fascinující než niterně zasahující.
Dramaturgie kontrastů s Českou filharmonií
Závěrečný koncert rezidence Hannigan s Českou filharmonií měl zcela jiný charakter. Hannigan zde vystoupila jako dirigentka a sopranistka v programu, který spojil Nezodpovězenou otázku Charlese Ivese, Symfonii č. 45 fis moll „Na odchodnou“ Josepha Haydna a po přestávce Zjasněnou noc op. 4 Arnolda Schönberga ve verzi pro smyčcový orchestr a suitu z Gershwinova muzikálu Girl Crazy v aranžmá Billa Elliotta a Barbary Hannigan. Na první pohled šlo o program plný kontrastů, v němž bylo možné znovu vysledovat promyšlenou dramaturgickou konstrukci: otázka bez odpovědi, hudební vzkaz o touze odejít, noční přiznání lásky a nakonec americká energie, rytmus a švih.
V Ivesově hudebně-filozofické meditaci Hannigan pracovala s prostorem ticha a otázky mezi trubkou na 1. balkonu, dvěma flétnami za otevřenými dveřmi v zákulisí a smyčcovým orchestrem. Ten v Nezodpovězené otázce nevystupuje jako dramatický partner, ale jako vzdálené, téměř nehybné pozadí – „ticho druidů“, jak ho Ives sám charakterizoval. V dlouhých, klidných plochách vytváří iluzi neměnného kosmického prostoru, zatímco trubka opakovaně klade čím dál osaměleji otázku existence a flétny se ji stále marněji pokoušejí zodpovědět. Hannigan zde svůj rozevlátý „balet“ paží nasměrovala k větší koncentraci.
Haydnova „Na odchodnou“ pak vnesla do programu jiný typ divadelnosti. Je to symfonie, v níž se hudební forma závěrečného postupného odcházení hráčů stává gestem Haydnova „vzkazu“ knížeti Esterházymu, aby se hudebníci mohli vrátit domů. U Hannigan se tento moment propojil s jejím smyslem pro koncert jako událost. Jenže tato „teatralizace“ se promítla i do hudebního provedení, když s relativně početným obsazením s pěti pulty prvních houslí Hannigan místo klasicistní uměřenosti akcentovala dramatičnost až beethovenovsky rozervanou.
Ve Zjasněné noci se dramaturgie vrátila k tématu přiznání, viny, lásky a proměny. Schönbergovo rané dílo, ještě ponořené do pozdně romantické zvukovosti a inspirované Dehmelovou básní, vyžaduje při své více než půlhodinové délce detailní práci s gradacemi, aby posluchače udrželo v napětí. Hannigan při setkání s posluchači před koncertem zmínila, že Dehmelovu báseň při zkouškách zprostředkovala hráčům orchestru; o to víc mi chyběla v programové brožuře, aby i publiku pomohla sledovat vnitřní psychologickou logiku Schönbergova výmluvného zhudebnění.
Gershwinova suita z Girl Crazy zakončila koncert efektním muzikálovým odlehčením. Programová brožura připomínala osobní přátelství Schönberga a Gershwina i kalifornský kontext, v němž se oba skladatelé setkávali. I když Hannigan patří k umělcům, kteří si takový crossover mohou dovolit, pro mě to byl hudebně, historicky i stylově příliš ostrý střih. Ohlas publika byl i na tento koncert velmi vřelý a naplno se ukázala schopnost Hannigan získat publikum nejen virtuozitou, ale i kouzlem osobnosti.
Masterclass jako inspirace i lekce přesnosti
Součástí rezidence byla také masterclass v Sukově síni Rudolfina. Při mimořádném zájmu devadesátky zájemců, kteří usilovali o příležitost získat od Barbary Hannigan zpětnou vazbu, se to podařilo čtyřem sopranistkám se skladbami, které jsou Hannigan blízké a které musely nejprve slovy představit. Noëlle Drost si připravila písně Oliviera Messiaena z cyklu Básně pro Mi, Julie Catherine Eggli závěr Poulencova Lidského hlasu, Coco Lau výstup šéfa tajné policie Gepopa z Ligetiho opery Le Grand Macabre a Aneta Podracká Bendová, jediná česká sólistka, scénu Anne Trulove ze Stravinského Života prostopášníka s cabalettou I go, I go to him.
Mistrovská třída s mladými sólistkami byla však cenná nejen pro ně, když jejich interpretace pod vedením Hannigan během půl hodiny doslova „rozkvetla“. Umožnila nahlédnout pod povrch uměleckého uvažování Hannigan. Byla přesná, rychlá, náročná. Nepracovala jen s tónem, výslovností nebo pěveckou technikou, ale především s energií těla, koncentrací, psychologickým nastavením a schopností vstoupit do hudby jako do situace. Zdůrazňovala význam podtextu a dramaturgie výkladu interpretovaného díla. Zaměřovala se na paže, tváře, oči, postoj celého těla, k navození správné opory poskytovala theraband navlečený pod nohu. Mluvila o tom, jak ji inspirovali sportovci a jak je při současných nárocích operních režisérů důležité kardio cvičení a fyzická kondice. Podělila se o své metody, jak se učí nové party, když si je rozdělí na části snadné, středně obtížné a „hrozné“, má svůj systém symbolů, které si vepisuje do not a hodně pracuje s vizualizací při zpěvu i přípravě na vystoupení. Inspirovala k odvaze nebýt při interpretaci relevantních skladeb „krásná“.
Hannigan má výjimečnou schopnost rozpoznat mechanismus interpretace, pojmenovat ho, uchopit a přetvořit. Právě při masterclass se racionální přístup Hannigan jevil optimálně jako metoda, která u studentek působila inspirativně, protože bylo vidět, jak se pod jejím vedením proměňuje dech, postoj, odvaha i vztah k frázi. A pochopila jsem, proč jsem na jejích koncertech někdy cítila odstup.
Strhující rezidence s chladným ostřím
Pražskojarní rezidence Barbary Hannigan byla jednou z nejvýraznějších událostí letošního festivalu. Ukázala umělkyni, která se vymyká běžným kategoriím: sopranistku schopnou hlasových extrémů, dirigentku s výraznou dramaturgickou představivostí, herečku pracující s tělem i obrazem a mentorku, která dokáže mladým interpretům předat nejen zkušenost, ale i způsob myšlení.
Nadšení publika bylo pochopitelné. Recitál s Bertrandem Chamayouem ohromil hlasovou odvahou a virtuozitou, Lidský hlas působil jako událost na hranici opery, koncertu a živého filmového detailu, závěrečný koncert s Českou filharmonií zase nabídl Hannigan jako dirigentku schopnou spojovat zdánlivě odlehlé hudební světy do dramaturgického oblouku. V každém z těchto večerů bylo co obdivovat: technickou suverenitu, soustředění, inteligenci, odvahu i mimořádnou schopnost proměňovat koncertní pódium v prostor divadelního napětí.
Na všech třech koncertech, které jsem sledovala, bylo plno a publikum reagovalo s nadšením, které se neomezovalo na zdvořilý festivalový potlesk. Hannigan má schopnost vyvolat pocit výjimečné události ještě předtím, než zazní první tón. Publikum nevnímá pouze slavné jméno, ale umělkyni, která na pódiu koncentruje pozornost s téměř magnetickou silou. Její vstup, gesto, pohled, práce s tichem i způsob, jakým ovládá prostor mezi interprety a sálem, vytvářejí napětí, jemuž se těžko uniká. Právě proto je ale možné vést kritickou úvahu nikoli navzdory úspěchu, nýbrž v jeho rámci.
Rezidence Barbary Hannigan byla strhující, inteligentní a mimořádně promyšlená. Zároveň však vyvolávala otázku, zda se dokonalost někdy nemůže stát překážkou bezprostředního citového zásahu. Hannigan dokáže na pódiu vytvořit iluzi extáze, rozpadu, osamění i spontánní radosti – jenže právě slovo „vytvořit“ je zde podstatné. Za vším bylo cítit vědomí tvaru, účinku a přesně odhadnutého gesta. Fascinace se blížila ohromení, ale jen zřídka dovolila, aby se k ní přidalo cosi „živočišně“ lidského. I v tom spočívala síla jejího pražskojarního portrétu: připomněl, jak tenká může být hranice mezi strhující intenzitou a dokonale řízeným účinkem.
Pražské jaro: Barbara Hannigan & Bertrand Chamayou
20. května 2026, 20:00 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň, Praha
Program
Olivier Messiaen: Zpěvy země a nebe
Alexandr Nikolajevič Skrjabin: Poème-nocturne op. 61
Alexandr Nikolajevič Skrjabin: Vers la flamme op. 72
John Zorn: Jumalattaret
Účinkující
Barbara Hannigan – soprán
Bertrand Chamayou – klavír
Pražské jaro: Barbara Hannigan – Lidský hlas
26. května 2026, 20:00 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň, Praha
Program
Richard Strauss: Metamorfózy pro 23 smyčcových nástrojů
Francis Poulenc: Lidský hlas
Účinkující
Barbara Hannigan – soprán, dirigentka
Česká filharmonie
Denis Guéguin, Clemens Malinowski – video art a live video design
Etienne Démoulin – zvuk
Pražské jaro: Barbara Hannigan & Česká filharmonie
2. června 2026, 20:00 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň, Praha
Program
Charles Ives: Nezodpovězená otázka
Joseph Haydn: Symfonie č. 45 fis moll „Na odchodnou“ Hob. I:45
Arnold Schönberg: Zjasněná noc op. 4
George Gershwin: Girl Crazy, suita z muzikálu, aranžmá Bill Elliott a Barbara Hannigan
Účinkující
Barbara Hannigan – soprán, dirigentka
Česká filharmonie
Pražské jaro: Masterclass – Barbara Hannigan
31. května 2026, 16:00 hodin
Rudolfinum, Sukova síň, Praha
Barbara Hannigan – vedení mistrovského kurzu
Noëlle Drost, Julie Catherine Eggli, Coco Lau, Aneta Podracká Bendová – aktivní účastnice
