Ballroom je zářným příkladem projektu, kdy právě díky dlouhotrvajícímu procesu jeho vzniku mohl být rozvíjen přístup přirozeně vedoucí od kreativních i technologických experimentů k inovacím. Čas vyzrávání se pozitivně podepsal na originalitě, na zcela funkčním propojení současného cirkusu, vizuálního umění, důmyslně prostorové instalace a pohybového divadla. V každé inscenační rovině se zračila virtuozita, nikoli však v tradičním významu omračujícího výkonu, u performera konkrétně v žonglérské disciplíně, ale díky své propracovanosti v jedinečnosti detailů a jejich symbióze.
Dění bylo situováno do útrob nákladního vozu. Jímavá betonová estetika autora Lodewijka Heylena navozovala dojem univerzálního městského prostředí, ať podchodu, mostu či industriální periferie. Rafinovaně řešený interiér skrýval nejen světelné zdroje, ale také prvky pro navození obdivované iluze. Veškeré vybavení, které publikum sledovalo ze stupňovité tribuny, aktivně přispívalo k rozvíjené hře a tím k násobení úžasu. Sloupy, stěny, obecně plochy například určovaly trajektorie odskakujících míčků (bouncy balls) a poskytovaly zázemí pro kouzelnické triky.
Představení působilo jako poetická sonda – efemérní myšlenkový oblak v pracovní každodennosti pouličního čističe. V prvním okamžiku, kdy Grupping vysával míčky, spontánně vyvstala vzpomínka na snímek Wima Wenderse Perfect Days. Žonglér v nenápadném úboru tmavší barvy s kšiltovkou na hlavě a sluchátky v uších přistupoval k bílým míčkům s přenosným vysavačem, jako by z chodníků odstraňoval nánosy nechtěného či nadbytečného. A právě již v této repetitivní činnosti nabídl performer krásnou skicu rutiny, z níž citlivější divák již dokázal vyčíst ony poetizující nuance „obyčejnosti“. Primárně jeho samotná jevištní přítomnost vykazovala znaky vědomého pohybu čili uvědomění si významotvornosti pohledu, rytmizace dechu, pevného postoje, ale i zpevnění nebo rozvolnění svalového tonu, muzikality v souhře tělesnosti s objekty a okolím. Při tom všem navíc působil autenticky. Performer se nestylizoval do role uklízeče, on se jím pro více jak půlhodinový formát s důstojností stával, neboť s kamennou tváří oživovanou akordem tiku oka a levého koutku úst odklízel předměty z podlahy… Současně příchozí diváctvo svým chováním při sledovaných reprízách také dávalo najevo, že jeho „roli“ vnímá jako „před“-pracovní, jako přípravnou fázi před čímsi mnohem větším ve smyslu vzletnějším, čímž nepřímo potvrzovalo výchozí nastavení inscenace. Úvodní pasáž představení o délce několika minut by tímto snad snesla i mnohem delší expozici „fádní“ cykličnosti, dokud by se poslední hlava neodtrhla od displeje či nevytrhla z hovoru se sousedstvem. Napadá mě, kdy, kdo na ulici zaregistruje pracovníka městských služeb? Tvůrci se prologem odrazili od ryzí reality k cestě postupného rozvíjení způsobilosti přihlížejících vnímat skutečnost v jejím básnickém rozměru.
Brilantní artista Stijn Grupping nedemonstroval vlastní mistrovství žongléra ve varietním slova smyslu, ba naopak se prezentoval jako citlivý spoluhráč objektů a prostoru. To ostatně dokázal i ve svém předchozím výborném projektu Man Strikes Back, premiérovaném roku 2021. Zde se ze symbolické pozice přehlíženého, stále jakoby nenápadně, mimochodem či náhodou, dostal ke spouštění fascinujících akcí. Například mu míček vypadl z ruky, odrazil se a uklidil v bedně. Jednoduché gesto, a přesto šlo o výsostně okouzlující akci, a to právě v součinnosti s jeho celkovým držením těla, upřením zraku, zpomalením tempa reaktivity. S opakováním principu odhazování zvedal náročnost, prodlužoval jejich trasování, které „tady a teď“ v rytmu beatů odpovídajících odskokům míčků okem vyměřoval.
Žonglérská legenda propočítávala úhly, údernost, a zároveň připouštěla omylnost, když míček dopadl mimo postavenou krabici. Hned zkraje tvůrci nastínili princip propočtu a kontroly, ale respektovali i náhodu, záměr a také osvěžující narušení řádu čili pojmenujme slovně – trefu mimo zamýšlený cíl, odchylku či odlišnost, pád. Nečekaná putování předmětů, jejich až samovolné míjení se a míhání prostorem, spouštěla představy o antigravitačním poli, kde určitá hmota levituje, zatímco jiná zamrzla v čase. Situace vyzrávaly. Od svého jasného impulzu dospívaly k vrcholům, kde se lomily do nepředvídatelného navázání, a přitom se nikdy neuhnulo od tematického ohniska – manipulace člověka s míčky / vliv objektu na člověka, a zároveň člověk se jevil jako iniciátor, partner i observant. Jedno souviselo s druhým, přičemž bohaté rozpětí vznikalo z plurality perspektiv. Muž si neochočoval matérii, ani ta si nepodrobovala jeho, právě v tomto vyvažování – balancování se rodila až hypnotická adorace, vzrůstal divácky euforický obdiv.
Z běžných, vytrvale opakovaných úkonů jako by se Grupping přibližoval k dalšímu filmovému hrdinovi, pro kterého byla hnacím motorem potřeba jít dál a dál, a nikoli výkon samotný. Teprve na cestě a zpětně se u vzpomenutého Forresta Gumpa objevila tendence přisuzovat jeho rutině filozofii, symbolický přesah či rozvíjet styl poezie obyčejnosti. I zde se na monotónní konání díky vycizelované dikci a skromné, koncentrované přítomnosti nutně nabalil až existenciální rozměr a kvality, jako je houževnatost. Oběma jako by byla společná důvěra v proces, možná až absurdní ve své možné nekonečnosti, avšak nevkládaná jen na vlastní bedra, ale na celý systém vztahů, ve kterých nepanoval pouze řád, ale skýtal prostor pro odchylku i překvapení. A Grupping dokázal, že nechat něco dopadnout i minout může nabudit jak smysly, tak roztočit myšlenkovou spirálu. Na konci všeho dění totiž nezůstává v paměti ani tak technická dokonalost a skvěle uplatněné řemeslo, jako spíše zvláštní pocit úžasu.
Ballroom dokazuje, že nenarativní dramaturgie vyvinutá od fyzikálních zákonů, sociologie a tělesnosti je dostatečně silným vypravěčem o světě v i okolo nás, aniž by zazněla věta nebo létaly vzduchem rekordy. V době, kdy mnoho inscenací spoléhá na technologickou efektnost nebo překotnou produkci významů, působí Ballroom jako vzácně koncentrované dílo. Výsledkem je inscenace v žánru inovátorského cirkusu, která dokáže být současně meditací, vitální hrou i mistrovskou ukázkou scénické eseje.
Ine Van Baelen: Ballroom
18. června 2026, 19:30 hodin
Jatka78, Praha
Realizační tým
Námět a režie: Ine Van Baelen
Tvůrčí spolupráce: Stijn Grupping
Hudba: Frederik Meulyzer, Jochem Baelus
Scénografie: Lodewijk Heylen
Choreografie: Kinga Jaczewska
Světelný design: Lucas Van Haesbroeck
Kostýmy: Nushi Lambreva
Technika: Bert Laurijssens
Herecký kouč: Rob Smorenberg
Externí pohled: Koen Haagdorens
Grafický design: Watson Memić
Ko-produkce: Circuswerkplaats Dommelhof, MiramirO, CIRKL, Perpodium
Za podpory vlády Flander
Poděkování MAD festival, hetpaleis, Karolien Derwael, Good Company, Frans Heylen, Dajo Peeters
Účinkující
Stijn Grupping
