Najít hudbu i tam, kde jí mnoho není
Prvním z uváděných titulů byla symfonická fantazie podle Lermontovovy literární předlohy „Útes“ op. 7 h moll Sergeje Rachmaninova z roku 1893, symfonická prvotina autora, která se na koncertních pódiích objevuje zřídkakdy. Kompozice je formálně uvolněná, obsahově však plná kontrastů a změn nálad a charakterů, které jsou ponejvíce tajemné a zároveň plné napětí. Již úvodní vstup violoncellové skupiny ukázal, že na pódiu sedí hudebníci, kteří najdou hudbu i tam, kde jí mnoho není.
Během chvilky se ukázalo, že Filarmonica della Scala je velmi, ale opravdu velmi dynamický orchestr, jehož všichni hráči využijí každou možnost, každou příležitost k dynamickému rozvrásnění hudby. K tomu disponují přirozenou schopností zcela odzbrojující melodičnosti, která je všudypřítomná od těch nejmenších motivů až po široce koncipovaná témata. V kombinaci s důslednou a transparentní agogikou se jedná o parametry, které mají zásadní vliv na vnímání hry tohoto tělesa.
Naproti tomu je překvapivé, s jakou velkorysostí pracují členové smyčcových skupin s některými technickými prvky hry. Například velmi často Rachmaninovem využívaných tremol. Každý hráč hrál svým způsobem, někteří rychleji, jiní opatrněji, každý ukončoval tremolo v jiný čas, někdo dříve, někdo později. Následkem byla téměř vždy drobná nesouhra, která však vypadala jaksi přirozeně, vlastně v akustice Rudolfina nebylo patrné, že něco není dokonalé. Určitou velkorysost jsem zaznamenal i u skupiny violoncell, kdy v jedné klidné a vlastně nevýznamné partii dva hráči krásně vibrovali, zatímco ostatní to považovali za zbytečné. Opět platilo, že ve výsledném zvuku nebyl poznat žádný zvukový nedostatek. Tato určitá velkorysost však dodala jinak posluchačsky celkem nepřesvědčivému dílu šarm a muzikantskou uvolněnost.
Naproti tomu dechové sekce a ostatní široký aparát hrál s příkladnou přesností. Na skladbě samotné mě pak nejvíce zaujala pestrá instrumentace, jako kdyby si Rachmaninov vzal příklad od svého kolegy Richarda Strausse. Jestliže skladba v závěru sklidila u publika pozitivní ohlas, největší zásluhu na tom měla osobnost muže u dirigentského pultu. Riccardo Chailly je již od mládí znám jako nesmírně charismatický umělec s neotřesitelným temperamentem a určitou démonickou přesvědčivostí. V současnosti se již o pár let vzdálil sedmdesátce, avšak parametry jeho umění zůstávají stejné, navíc doplněné o jeho zralost a zkušenost. Má obrovský dar udělat hezkou hudbu i tam, kde jí mnoho není. Obdivuhodné bylo, jak umí orchestr dokonale reagovat na velmi časté a někdy i příkré změny temp, které Chailly ukazoval zcela transparentně, jasně a přirozeně.
Myslím, že Sergej Rachmaninov by tuto muzikantskou výpomoc orchestru a dirigenta přijal s povděkem. Mě samotného mrzí, že nejsem schopen si z této skladby kromě určitých nálad vybavit jakýkoli motiv, téma, rytmický útvar. Tedy to, co u Rachmaninova vždy očekávám.
Malofejev už není zázračné dítě. Je přesvědčivý umělec
Sólistu včerejšího koncertu předchází pověst zázračného dítěte, která je i bohatě zdokumentována obrovským množstvím videozáznamů z jeho koncertů, kde subtilní a velmi mladý hoch hraje s naprostou pianistickou a muzikantskou samozřejmostí ta nejodvážnější a nejnáročnější díla klavírní literatury. Hned v úvodu musím napsat, že přerod zázračného dítěte v přesvědčivého umělce se podařil.
Čtyřiadvacetiletý ruský pianista Alexander Malofejev, v současnosti žijící v Berlíně, se představil jako sólista Koncertu č. 4 g moll op. 40 Sergeje Rachmaninova. Hned od příchodu bylo jasné, že umělec se cítí na pódiu jako doma. Způsob, jakým nástroj ovládá, je nikoli omračující, hlavním parametrem je jakási pianistická přirozenost, samozřejmost a ve výsledku přesvědčivost. Malofejev není typem pianisty, který hraje divadelní představení, k jeho prožitku jistě patří i pohybová stránka hry, ale je evidentní, že ve své podstatě je velmi introvertní a soustředěný jen na hudbu samotnou.
Hned v úvodu mě překvapilo, jak strašlivě byl koncertní nástroj Steinway rozladěn, důvodem je pravděpodobně předkoncertní rozehrávání s nemožností těsně před koncertem nástroj alespoň částečně vylepšit. I přes tento handicap Malofejev ukázal velmi barevnou hru, způsob, jakým dovede zvukově vést všechny doprovodné hlasy, je obdivuhodný. V jeho hře musím vyzdvihnout velmi transparentní pedalizaci, která v případě potřeby dokáže ukázat překrásné barvy harmonií, nebo naproti tomu učinit i ty nejkomplikovanější pasáže naprosto transparentní a čitelné.
V tomto koncertu jako by Rachmaninov ztratil svou neotřesitelnou melodickou invenci, koncert je postaven spíše na rytmických a agogických úryvcích. Pregnantností a všudypřítomnou dokonalou metrikou Malofejev přesvědčil publikum, že i tato hudba není špatná. Emocionálně na mě hluboce zapůsobil sólový klavírní vstup druhé věty, kdyby Malofejev zahrál jen těch pár taktů naplněných harmoniemi, šel bych domů spokojen. Lehkost, nebo snad snadnost, s jakou překonával technické nástrahy sólového partu, byla neuvěřitelná.
Chailly doprovázel s kybernetickou přesností a vpíjel se do hudebního projevu sólisty, reagoval na jakýkoli pohyb tempa, zároveň Malofejev velmi často sledoval gesta dirigenta, aniž musel věnovat pozornost svému partu. Tento muzikantský dialog – s obrovskou pozorností z obou stran – vytvořil dokonalé sepjetí, muzikantské pochopení a souhra byly dokonalé. Orchestr hrál s obrovským nasazením a muzikantskou plnokrevností a opět, na gesta svého šéfdirigenta reagoval dokonale. Snad jediné, co by se dalo korigovat, bylo nadšení hráčů pro velký zvuk – přeci jen i když je klavír zvučný nástroj, téměř osmdesátičlenný aparát se při plném zvukovém nasazení postará o to, že sólista v některých pasážích prostě hraje pantomimu a není slyšet.
Sólista sklidil po právu obrovský potlesk, nadšení publika bylo hmatatelné, umělec i po takovém výkonu působil velmi skromně, několikrát se děkoval orchestru, publiku se následně odvděčil známým Preludiem cis moll op. 3 č. 2 Sergeje Rachmaninova. Hned v úvodu překvapil, místo zvučného forte začal velmi pomalu a potichu. Zvukový balanc, s jakým vedl melodickou linku v base za doprovodu jemných akordů v diskantu, byl jedinečný. Ve střední části dokázal příkladně gradovat jak tempo, tak i dynamické vzepětí, to vše při dokonalé čitelnosti a opět skvostné a rafinované pedalizaci. Dvojnásobné tempo a zvuková razance při návratu tématu ze začátku skladby dodávaly této jinak celkem drobné skladbě jakousi obrovitost, velkolepost, závěrečné zklidnění jen uzavřelo tento fenomenálně vystavěný oblouk. Toto byl pro mě vrchol Malofejevovy hry a jeho muzikantského projevu, který je neortodoxní, uvolněný, přirozený, ale hlavně neotřesitelně přesvědčivý. Já jsem jen litoval, že umělec nehrál třeba Druhý nebo Třetí koncert – přeci jen, hudebně stojí daleko výše, než ten Čtvrtý. Na druhou stranu, kdyby Rachmaninov nenapsal Druhý a Třetí koncert, ten Čtvrtý bychom asi také přijali a obdivovali.
Temperament ve službách ruského repertoáru
Po přestávce publikum netrpělivě očekávalo Čajkovského Symfonii č. 4 f moll op. 36, dílo notoricky známé a oblíbené, které autor zkomponoval v letech 1877–1878 a věnoval jej své mecenášce Naděždě von Meck. Riccardo Chailly dirigoval zpaměti a i v závěrečné skladbě dvou velmi náročných večerů ukázal svou neutuchající energii, muzikantský entuziasmus, zároveň však obrovský nadhled a sebekontrolu. Není těžké nechat se strhnout touto skvostnou hudbou a vrhnout se do tempové představy, kterou žádní hráči nejsou schopni realizovat. Chailly dával tempa, která nebyla přehnaná, veškerých gradací dosahoval pomocí dynamické evoluce. Ten zvukový dojem byl dechberoucí. Pokaždé, když hudba dosáhla svého dynamického vrcholu, následovalo přirozené zklidnění. Vytvořit hezkou gradaci umí většina hudebníků, těžké je však vrátit se na zem a nechat publikum vydechnout, to vše se dařilo s neuvěřitelnou přirozeností. Jestliže v technicky vypjatých pasážích smyčcové skupiny opět vykazovaly drobnou, avšak patrnou nejednotu, dechové sekce vládly dokonalou souhrou, včetně skvělé zvukové balance. Čtyři lesní rohy hrály, jako kdyby to byl jeden jediný, sólo hráči předváděli fantastické výkony, mě doslova uhranul sólo klarinetista, jehož zvukový projev byl úchvatný. Na celém skvělém výsledku měli lví podíl i neohroženě hrající bicisté, kteří se nikterak nerozpakovali hrát co to dalo, bez jakéhokoli náznaku obav, že by někde nemuseli být dokonale spolu, nebo jim něco nevyšlo. Skvostný výkon podal tympánista, jehož dynamická a virtuózní hra daleko přesáhla potřebné požadavky.
Ke skvostnému tematickému materiálu, který často vykazuje prvky melancholie či bezútěšnosti a trápení, přistoupili hudebníci s nakažlivou a přesvědčivou melodikou, v této hudbě žádnou tragédii nehledali, celkové vyznění tak bylo netradičně velmi optimistické. Přirozeným vrcholem provedení se stala strhující interpretace čtvrté, závěrečné věty. Je obdivuhodné, kolik energie v sobě museli všichni hráči najít, o dirigentovi nemluvě. Hráli s obrovským nasazením a nadšením. Grandiózní závěr pak připravil publiku prostor pro neutuchající a nadšené ovace. Riccardo Chailly pak vyvolával jednotlivé hráče a skupiny, na jejichž vyzvednutí a poklonu auditorium vždy reagovalo obrovským aplausem. Maestro Chailly se usmíval a vypadal, jako kdyby tam předtím vůbec nebyl. Přesto je jedním z těch dirigentů, které můžeme s jistotou již dnes nazvat legendou, je to výjimečný umělec a způsob, jakým dokáže komunikovat se svými partnery na pódiu, je jedinečný.
Po neutuchajících ovacích se orchestr odvděčil publiku interpretací předehry k opeře La Forza del Destino, česky Síla osudu z pera Giuseppe Verdiho. Byla to kreace dokonalá, a muzikantsky opět plnokrevná a skvostná, pochopení pro lehkost a šarm této hudby bylo skvělé, italští hudebníci hráli svou vlastní hudbu. Takovou, jaká je a jak ji oni dokonale cítí. Charismatický dirigent, skvělý sólista, muzikantské nadšení orchestru a Čajkovského hudba. To byly úhelné kameny krásného uměleckého zážitku.
Filarmonica della Scala, Riccardo Chailly, Alexander Malofejev
6. září 2026, 20:00 hodin
Dvořákova síň, Rudolfinum, Praha
Program
Sergej Rachmaninov: Útes, op. 7 (symfonická báseň)
Sergej Rachmaninov: Klavírní koncert č. 4 g moll, op. 40
Petr Iljič Čajkovskij: Symfonie č. 4 f moll, op. 36
Účinkující
Filarmonica della Scala
Alexander Malofejev – klavír
Riccardo Chailly – dirigent
