Institut rezidenčního umělce využívá Dvořákova Praha nepravidelně – v minulosti tuto roli svěřila například Tomáši Netopilovi, Andrási Schiffovi nebo Jakubu Hrůšovi, rezidenci spojenou s kurátorstvím Komorní řady měl Pavel Haas Quartet. Rezidenční umělkyní letošního ročníku se stala Magdalena Kožená, která v loňském roce získala od festivalu Cenu Antonína Dvořáka. Její rezidence měla čtyři různé podoby: písňový recitál s Kirillem Gersteinem propojující písňovou tvorbu českých, ruských a maďarských autorů s folklorní linií, komorní program s Kvartetem České filharmonie, v němž se Chausson a Ravel setkali s Dvořákovými písněmi a Cypřiši, patronát koncertu mladých pěvců a nakonec sólový večer koncipovaný jako barokní slavnost. Festivalové koncerty 14. a 16. září 2026 proto nabízely dva velmi odlišné pohledy na to, co dnes může autorita takové umělkyně znamenat.
Magdalena Kožená patří už po desetiletí k českým pěvkyním s velkou mezinárodní kariérou. Její repertoár se postupně rozšířil od baroka přes klasicismus, romantickou píseň a českou hudbu až k tvorbě dvacátého století. Právě stará hudba, spolupráce se soubory dobových nástrojů a schopnost dodat afektům barokních árií výrazovou intenzitu stály u zrodu jejího světového renomé.
Koncert, při kterém byla hvězda v publiku
V Anežském klášteře se Magdalena Kožená 14. září 2026 představila – jak sama v úvodu řekla – v roli „nadšeného posluchače“. Připomněla desetiletou činnost svého nadačního fondu, který podporuje základní umělecké školy, talentované mladé hudebníky i děti se zdravotním či sociálním znevýhodněním. Mluvila o pěstování tvořivosti, hledání krásy a o potřebě, aby se umění stávalo přirozenou součástí života dětí. Ředitel festivalu Jan Simon její slova rozšířil o aktivity, jimiž mladým interpretům systematicky pomáhá Dvořákova Praha: soutěží Concertino Praga, kterou pořádá společně s Českým rozhlasem, mistrovskými kurzy, podporou Karel Komárek Family Foundation i koncerty přímo v rámci festivalového programu.
Na festivalový koncert vybírala Kožená čtveřici pěvců spolu se Simonou Šaturovou, která se ujala jejich mentoringu, jemuž se v posledních letech velmi úspěšně věnuje vedle své pokračující mezinárodní pěvecké kariéry.
Sopranistka Emma Balunová, studentka teprve prvního ročníku zpěvu na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění v Praze, spojila výběr z Martinů Nových slovenských písní s Janáčkovou Moravskou lidovou poezií v písních, Dvořákovým cyklem V národním tónu a dvojicí jeho Písní milostných. Repertoár vycházející z folklorních zdrojů se skvěle hodil pro její mladistvě svítivý, lehce nesený soprán s jásavou „špičkou“. V těchto písních Balunová působila bezprostředně, s energií a smyslem pro stručné vystižení nálady. Její projev se však neztrácel ani v zadumanějších Dvořákových písních Nad krajem vévodí lehký spánek a V tak mnohém srdci mrtvo jest. Právě v nich se za bezprostřední svěžestí začínala rýsovat schopnost niternějšího výrazu.
Sopranistka Amálie Motošická, studentka Konzervatoře Jana Deyla v Praze s řadou úspěchů na pěveckých soutěžích, si zvolila repertoár od Martinů a Dvořáka přes Mozartovu Fialku a Schumannův Ořešák až ke dvěma Smetanovým Večerním písním a Struně naladěné z Dvořákových Cigánských melodií. Odpovídal jejímu vyrovnanému, nosnému sopránu s měkkou barevností. Její projev působil kultivovaně a soustředěně a v závěrečné Struně naladěné přidala i temperament.
Nejvyzrálejším sólistou večera byl Theodor Šimáček. Jeho pevný, barevný a příjemně zaoblený basbaryton už má i zřetelnou osobitost. V Schubertově písni An die Musik se opíral o klidně vedenou kantilénu, ale skutečnou zkouškou byly čtyři Dvořákovy Biblické písně. Šimáček do nich nepronikl pouze pěveckou jistotou. Odlišoval důvěrné spočinutí v písni Hospodin jest můj pastýř, prosebné volání v Slyš, ó Bože, volání mé i jásavou oslavnost v Bože! Bože! píseň novou, která ještě gradovala v závěrečné Zpívejte Hospodinu píseň novou. Dlouhé fráze vedl s vroucností, aniž je zatěžoval nepřiměřenou závažností nebo okázalými gesty. Schubertova Krále duchů pak vystavěl jako napínavé hudební drama. Nespoléhal jen na změny hlasové polohy mezi vypravěčem, otcem, dítětem a svůdným přízrakem. Jednotlivé postavy odlišoval barvou, důrazem a rytmem řeči, přičemž udržel postupně narůstající úzkost až k závěrečné pointě. Na začínajícího pěvce to byl mimořádně promyšlený výkon, v němž se k hlasovým dispozicím přidala muzikantská inteligence a cit pro dramatický tvar.
Na koncertě se měl představit i tenorista Dominik Urbánek, který však kvůli zdravotní indispozici nevystoupil. Bylo obdivuhodné, s jakou flexibilitou dokázali ostatní během jediného dne zareagovat. Amálie Motošická přidala část Mozartova moteta Exsultate, jubilate, Emma Balunová recitativ a árii Eurydiky Qual vita è questa mai – Che fiero momento z Gluckova Orfea a Eurydiky a Theodor Šimáček Vodníkovu árii Celý svět nedá ti, nedá z Dvořákovy Rusalky.
Milé bylo i jednoduché aranžmá závěrečné části. Na pódiu seděli všichni sólisté, naslouchali výkonům ostatních a postupně každý z nich podáním ruky přivedl ke klavíru následujícího. Takové gesto nevyjadřovalo soupeření tří adeptů pěvecké kariéry, ale vystihovalo sounáležitost mladých, kteří si vzájemně přejí úspěch.
Významnou oporou všem třem byl klavírista Ahmad Hedar. Jako zkušený operní korepetitor, vokální kouč a zároveň pěvec citlivě reagoval na rozdílné dispozice mladých sólistů. Nepřekrýval je, pomáhal jim s vedením frází a podle charakteru skladby proměňoval klavír od diskrétního doprovodu přes barevnou krajinu Dvořákových a Schumannových písní až k dramatickému Králi duchů. Pěvci se na něj mohli spolehnout, aniž by je zbavoval vlastní odpovědnosti za interpretaci skladby.
Koncert se konal v kostele svatého Františka v Anežském klášteře. Akusticky je tento prostor pro interprety vstřícný, svým charakterem však večer posouval spíše k tradičnímu písňovému recitálu, než aby podtrhl jeho hlavní smysl – představit nastupující pěveckou generaci a umožnit publiku bezprostřednější kontakt s jejími představiteli.
Publikum ovšem kostel zcela zaplnilo a mladé pěvce přijalo s nadšením. Především však večer ukázal, že příležitost nabídnutá ve správném okamžiku nemusí být jen dekorativním doplňkem rezidence slavné umělkyně.
Návrat k barokním začátkům
O dva dny později se Magdalena Kožená v Dvořákově síni Rudolfina vrátila k baroknímu repertoáru, který zásadně spoluutvářel její kariéru. Program nazvaný Una festa barocca / Barokní slavnost prokládal operní árie Antonia Vivaldiho a Georga Friedricha Händela trojicí instrumentálních koncertů těchto dvou mistrů barokní hudby.
Barokní hudba od 90. let, kdy Magdalena Kožená vytvářela své první slavné nahrávky s tímto repertoárem, přestala být „libůstkou“ několika „pazourkářských“ specializovaných nadšenců. Historicky poučená interpretace se rozšířila, její principy se vyvíjely a posluchači dnes mají množství příležitostí porovnávat různé přístupy – u nás zejména díky souborům Collegium 1704, Ensemble Inégal nebo Musica Florea. Návrat Kožené ke kořenům proto už nemohl mít onen někdejší pel novosti a jiskru. Znamenal pro ni vstup do prostředí, jehož nároky jsou dnes podstatně vyšší a konkurence mnohem širší než v době jejích mezinárodních začátků.
Právě v souvislosti s Koženou a jejím vztahem k barokní hudbě byla zarážející volba Komorního orchestru České filharmonie namísto ansámblu dobových nástrojů. Hráči našeho prestižního orchestru samozřejmě zvládali své party s technickým přehledem, včetně brilantních pasáží. Hráli vestoje, omezovali vibrato a snažili se přizpůsobovat artikulaci baroknímu stylu. Historicky poučená interpretace však nespočívá jen v souboru vnějších znaků. Zvuk moderních smyčců je ostřejší, objemnější a méně tvárný než měkčí zvuk střevových strun v nižším ladění. V doprovodech orchestr i v komorní sestavě šesti prvních houslí, čtyř druhých houslí, tří viol, dvou violoncell, jednoho kontrabasu a dvou cembal, k nimž se připojovaly teorba nebo kytara, dvojice hobojů a fagot, místy překrýval méně nosnou střední polohu pěvkyně.
Dirigent Andrea Marcon, dlouholetý spolupracovník Kožené a zkušený znalec staré hudby, vedl soubor od cembala s energií a výrazným gestickým nasazením. Ani on však nemohl při jednorázové spolupráci zcela změnit návyky orchestru, který se barokní interpretaci nevěnuje soustavně. Výsledkem bylo technicky jisté a profesionálně zvládnuté provedení, v němž však správně zahrané noty nepřerostly v plnokrevný barokní výraz. Ke zvukově a stylově svébytné „barokní slavnosti“ to tak mělo daleko. Totéž platilo i pro instrumentální části koncertu – Händelovo Concerto grosso op. 6 č. 1 G dur, HWV 319, Vivaldiho Koncert g moll pro dvě violoncella, RV 531 a jeho Koncert g moll pro smyčce, RV 157.
Kožená stále dokáže vystavět dlouhou frázi, rozvrhnout si dech a odstínit proměny afektu v da capo áriích s kontrastním středním dílem uprostřed čtverého opakování první části. Práce s ornamentikou však působila nevyrovnaně: místy byla až naddimenzovaná, jindy ornamenty téměř chyběly, většinou zůstávala střídmá a ‚bezpečná‘, bez výraznějšího oživení opakovaných částí. V konkurenci dnešních interpretů barokních oper se tak ukazoval nevyrovnaný přístup k tomuto klíčovému aspektu provádění barokní hudby. Výsledný dojem oslabovala i velmi malá srozumitelnost textu. Nejzřetelněji se to projevilo v přídavku – hitu Lascia ch’io pianga z Händelova Rinalda, který dnes známe z desítek stylově vytříbenějších a výrazově diferencovanějších provedení.
V árii Vedrò con mio diletto z Vivaldiho opery Il Giustino, v níž byzantský císař Anastasio před odchodem do boje myslí na svou manželku a nad bolestí z odloučení převládá něha a radost z budoucího shledání, však střední poloha Kožené zněla zastřeně a postrádala někdejší barevnou plasticitu. Italský text se v ní rozplýval a v souhře s plnějším zvukem smyčců ztrácel obrysy. Také ve formálně nezvyklé árii Pensieri, voi mi tormentate s recitativem Quel ch’oprai è soggetto z Händelovy opery Agrippina působil projev Kožené zdrženlivěji a opatrněji, než vyžaduje neklid a dramatičnost Agrippinina vnitřního monologu, ve kterém se trýznivé pochybnosti této intrikánky a manipulátorky proměňují v odhodlanou prosbu bohům, aby podpořili její plán dosadit Nerona na trůn.
Vivaldiho Gelido in ogni vena z opery Farnace patří k áriím, které má Kožená ve svém repertoáru dlouho – už v roce 2009 ji s Venice Baroque Orchestra a právě Marconem zařadila na album Vivaldiho árií. V Rudolfinu v ní připomněla schopnost vystihnout mrazivost „ledové krve“ a hrůzu z přízraku mrtvého syna v kontrastu s niternější bolestnou lítostí nad vlastní vinou ve středním dílu. Přesto se jednotlivé promyšlené detaily skládaly spíše vedle sebe; ani mrazivě strnulý zvuk smyčců nedokázal vytvořit souvislý oblouk zděšení člověka, který se domnívá, že na vlastní příkaz nechal zabít svého syna.
V lamentu Ariodanta Scherza, infida z Händelovy opery Ariodante se Kožená soustředila na Ariodantovu bolest a rezignaci intenzivněji. Ani zde však plně nezprostředkovala hluboké, téměř paralyzované zoufalství, které Händel vyjadřuje dlouhými klesajícími liniemi hlasu a mimořádně temnou orchestrální barvou. Výraznou úlohu má sólový fagot, jehož táhlá linie vytváří ponurý prostor kolem osamoceného hrdiny propadajícího pocitu absolutní ztráty.
Až v Ariodantově Dopo notte atra e funesta se Kožená odhodlala k árii s koloraturami. Právě u této jásavé árie však bylo nejvíce znát, že vyzpívané pasáže samy nestačí. Scházela větší lehkost, spontánní radost z virtuozity a pocit, že se hudební energie rodí přímo na pódiu.
Podobně jako nevhodná volba orchestru pro zvolený repertoár dojem z koncertu narušilo Kožené trvalé ulpívání na opoře v notách. Nejde o pouhou otázku zpívání zpaměti. Pohled směřující k notovému pultu omezoval kontakt s publikem, svazoval gesto a oslaboval divadelnost árií, v nichž má pěvec během několika minut vytvořit konkrétní postavu a vyhrocenou situaci.
Nejde o to poměřovat současný hlas Kožené s jeho podobou před dvaceti lety ani od zkušené pěvkyně požadovat neměnnost. Koncert postavený právě na návratu k repertoáru, který utvářel její pověst, však takové srovnání nevyhnutelně vyvolává. A jestliže se k tomu přidá orchestr, jehož moderní zvuk baroknímu stylu nepřináší zřetelnou přidanou hodnotu, může i profesionálně provedený večer zůstat za očekáváním, které vzbuzoval jeho titul i sólistka.
Smysl rezidence
Rezidenční umělec může festivalu propůjčit slavné jméno, přivést publikum a propojit několik programů. Takové spojení však získává skutečný smysl teprve tehdy, když nezůstane jen u čestného titulu. Oba festivalové koncerty ukázaly dvě podoby umělecké autority Magdaleny Kožené. První se opírala o proslulé jméno, zkušenost a návrat k vlastní interpretační minulosti. Druhá spočívala ve schopnosti ustoupit do pozadí, naslouchat a využít svou autoritu ve prospěch nastupující generace. Rezidenční titul dostal nejpřesvědčivější obsah nikoli ve chvíli, kdy se program ohlížel za tím, co už Magdalena Kožená dokázala, ale tehdy, když její autorita pomáhala otevírat prostor mladým, kteří stojí teprve na začátcích své umělecké kariéry.
Dvořákova Praha: Magdalena Kožená uvádí
14. září 2026, 20:00 hodin
Anežský klášter, kostel sv. Františka, Praha
Program
Bohuslav Martinů: Nové slovenské písně, H. 126 – č. 30, Dievča z Bielej hory, č. 15, Hore Hronom, dolu Hronom, č. 5, Od Oravy dážď ide
Leoš Janáček: Moravská lidová poezie v písních – č. 5, Obrázek milého, č. 25 Budíček
Antonín Dvořák: V národním tónu, op. 73 – č. 3, Ach není, není tu
Antonín Dvořák: Písně milostné, op. 83 – č. 5, Nad krajem vévodí lehký spánek, č. 2, V tak mnohém srdci mrtvo jest
Christoph Willibald Gluck: Orfeo ed Euridice – recitativ a árie Eurydiky Qual vita è questa mai – Che fiero momento
Franz Schubert: An die Musik, D. 547
Antonín Dvořák: Biblické písně, op. 99 – č. 4, Hospodin jest můj pastýř, č. 5, Bože! Bože! píseň novou, č. 6, Slyš, ó Bože, volání mé, č. 10, Zpívejte Hospodinu píseň novou
Franz Schubert: Erlkönig (Král duchů), D. 328
Antonín Dvořák: Rusalka – árie Vodníka Celý svět nedá ti, nedá
Bohuslav Martinů: Písničky na dvě stránky, H. 302 – č. 5, Tajná láska
Antonín Dvořák: Písně milostné, op. 83 – č. 6, Zde v lese u potoka, č. 4, Já vím, že v sladké naději
Wolfgang Amadeus Mozart: Das Veilchen (Fialka), K. 476
Robert Schumann: Myrty, op. 25 – č. 3, Der Nussbaum (Ořešák)
Bedřich Smetana: Večerní písně – č. 1, Kdo v zlaté struny zahrát zná, č. 3, Mně zdálo se, žes umřela
Antonín Dvořák: Cigánské melodie, op. 55 – č. 5, Struna naladěna
Wolfgang Amadeus Mozart: Exsultate, jubilate, K. 165 – část
Účinkující
Emma Balunová – soprán
Theodor Šimáček – basbaryton
Amálie Motošická – soprán
Ahmad Hedar – klavír
Magdalena Kožená – patronka koncertu
Simona Šaturová – mentorka pěvců
Dvořákova Praha: Una festa barocca / Barokní slavnost
16. září 2026, 20:00 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň, Praha
Program
Georg Friedrich Händel: Concerto grosso G dur, op. 6 č. 1, HWV 319
Antonio Vivaldi: Vedrò con mio diletto z opery Il Giustino, RV 717
Georg Friedrich Händel: Pensieri, voi mi tormentate z opery Agrippina, HWV 6
Antonio Vivaldi: Koncert g moll pro dvě violoncella, smyčce a basso continuo, RV 531
Antonio Vivaldi: Gelido in ogni vena z opery Farnace, RV 711
Antonio Vivaldi: Koncert g moll pro smyčce a basso continuo, RV 157
Georg Friedrich Händel: Scherza, infida z opery Ariodante, HWV 33
Georg Friedrich Händel: Dopo notte atra e funesta z opery Ariodante, HWV 33
Přídavek: Georg Friedrich Händel: Lascia ch’io pianga z opery Rinaldo
Účinkující
Magdalena Kožená – mezzosoprán
Václav Petr – violoncello
Ivan Vokáč – violoncello
Komorní orchestr České filharmonie
Andrea Marcon – dirigent, cembalo
