Vzpomínáte si na rok 2019, kdy jste byl kurátorem komorní řady Dvořákovy Prahy? Jak jste ten týden prožil? Pro nás posluchače to byl nádherný zážitek, moci si vás užít na tolika komorních koncertech.
Pro mě to byla velká čest. Byl to výjimečný zážitek, na který mám úžasné vzpomínky. Potkal jsem tu milé lidi a byl obklopen skvělou hudbou. Navíc ve fantastickém městě Praze. Bylo hezké být tam se starými přáteli (např. s klavíristou Gerhardem Opitzem, pozn. red.), ale navázal jsem u vás i nová přátelství. Právě teď, když se na to ptáte, se mi vybavilo, že se velmi brzy zase uvidím s Kianem Soltanim, s kterým jsem tehdy v Praze hrál poprvé.
Bylo až neuvěřitelné, že jste si udělal čas a strávil tu celý týden.
Hlavně pro mě, to musím říct. Víte, v našem světě dirigent stráví týden s orchestrem zkouškami a koncerty. Totéž operní dirigenti, zpěváci. Zůstanou, dokud operní inscenace trvá. Ovšem pro houslisty jako já nebo jiné instrumentalisty jsou návštěvy často velmi krátké, jen pár dní. Obávám se, že zářijová cesta bude zase jedna z těch kratších. Jeden den na zkoušku, druhý den koncert, a to je všechno. Jsme stále na cestě.
Vzpomínám si na vaši pražskou interpretaci Dvořákova Houslového koncertu, ale letos zahrajete na závěrečném koncertě festivalu Prokofjevův Druhý houslový koncert s Českou filharmonií a dirigentkou Elin Chan, designovanou šéfdirigentkou Sanfranciského symfonického orchestru. Už jste se s ní na pódiu setkal?
Už jsem s ní spolupracoval a byl to úžasný zážitek. Ona je velmi působivá, je skvělá. Opravdová Maestra. Tohle bude poprvé, co budeme hrát Prokofjevův koncert, na který se velmi těším. Tu skladbu mám moc rád.
Čím je pro vás tento koncert výjimečný? Poprvé jste Prokofjeva veřejně provedl, když vám tuším bylo třináct.
Myslím, že máte pravdu. Tedy vloni. Promiňte, dělám si legraci.
Takže tenhle koncert je pro vás jako velmi dobrý přítel.
Je to přítel. Nahrál jsem ho dvakrát. Teď mě napadlo několik věcí. Především, Prokofjeva miluji. Když jsem byl dítě, vyrůstal jsem v Jeruzalémě. Můj otec byl vědec. Ale on také nějakou dobu moderoval televizní pořad o novinkách z vědy a techniky a jako znělku si vybral scherzo z Prokofjevovy Páté symfonie. Takže tento skladatel je v mém životě už opravdu dlouho a já miluji jeho hudbu, tak jako ji vždycky milovala celá moje rodina.
Čím vás Prokofjev ovlivnil jako houslistu?
Myslím, že tohle je jedno z děl, u kterého se můj pohled na hudbu opravdu změnil, za těch čtyřicet let se díky němu možná vyvinul. Už ten moment v první větě. Vždycky jsem si myslel, že je to dokonalý úvod. Mendelssohn upustil od orchestrálního tutti, nechal jen jeden, jeden a půl taktu a pak housle zahrály melodii nad orchestrem. Prokofjev šel ještě o krok dál a zahájil koncert okouzlující melodií sólových houslí. Dnes si říkám, jestli v tom díle není nějaký komentář. Když si poslechnete druhé téma první věty, je velmi podobné písni La Vie en Rose, která vznikla v Paříži, kde se Prokofjev v té době zdržoval (zpívá ji). Napadá mě, jestli v tom snad není nějaké další hudební poselství.
Na konci ta skladba přechází z g moll do G dur. Ale není to ten povznášející G dur, jaký očekáváte. Máme tu nevyvážený valčík v taktu 5/4. Není to v trojdobém taktu, ale v taktu 5/4. Má to v sobě něco zvláštního, jak to zní strojově. Myslím, že tenhle takřka strojový styl odpovídá té době. A pak – housle nad basovým bubnem! Beethoven skládal pro housle a tympány, ale Prokofjev to posouvá na další úroveň. Housle znějí nad vytrvalými údery basového bubnu. A končí to v G dur, což podle mě nese jistou ironii. Když jsem byl mladší, necítil jsem to tak, jak to cítím teď.
Prokofjevův koncert jste nahrál na CD, které obsahuje houslové koncerty významných skladatelů z třicátých let. Proč jsou pro vás tyto koncerty z té doby důležité? Podotýkám, že ta CD jsou dvě.
Myslím, že to je projekt, do kterého možná jednoho dne přidáme spoustu dalších koncertů. Byl tak trochu záminkou k tomu, abych mohl hrát hudbu, kterou miluji. Právě v té době vzniklo tolik úžasných skladeb pro housle a orchestr. A možná je zajímavé zamyslet se nad seznamem jmen autorů. Vzpomínám si, jak jsem jednou řekl kamarádovi: „Podívej, v letech 1931 až 1939 se najednou objeví houslové koncerty od Sergeje Prokofjeva, Igora Stravinského, Bély Bartóka, Albana Berga, Karla Hartmanna, Ericha Wolfganga Korngolda a dalších.“ Tento souběžný vznik velkých koncertů od velkých skladatelů vyvolává mnoho otázek, protože ve 20. století opravdu neexistuje žádné jiné podobné desetiletí. Můj kamarád mi tehdy odpověděl: „A víš, že jsi právě vyjmenoval všechny nejslavnější skladatele 20. století?“ Já na to: „No, skoro. Tedy skoro.“
Ale člověk se nad tím opravdu musí zamyslet – co to ve třicátých letech bylo ve vzduchu, těsně předtím, však víte… Jaká to byla doba, kdy vznikala tahle hudba, která najednou přinesla všechna ta skvělá koncertní díla? Jednou po provedení Stravinského koncertu za mnou přišel do zákulisí mecenáš Národního symfonického orchestru ve Washingtonu a řekl: „Třicátá léta byla bouřlivá doba. Lidé byli plni úzkosti, jako by stáli na okraji sopky a čekali na erupci. Co to má společného s hudbou, která tehdy vznikala?“ A dodal: „Co to má společného s hudbou naší doby a s naší dobou?“ Já na to neznám odpověď, ale myslím, že to jsou velmi zajímavé otázky.
Možná dnes vnímáme paralely mezi třicátými lety a dnešní politickou situací, je to prostě tak, že sedíte na okraji sopky, která se chystá každou chvíli vybuchnout.
Ano, je tu takový pocit globálního konfliktu. A nevím, možná je houslový koncert zajímavým ztvárněním. Na jediném hlasu houslí je něco zvláštního, je to jednohlasý nástroj proti mnoha hlasům orchestru. Možná představuje ten boj jednotlivce nebo něco takového. To je zajímavá hudební metafora.
Úchvatné bylo vaše letošní provedení Bergova Houslového koncertu s Berlínskými filharmoniky a Petrem Popelkou.
Vidíte, ten byl také napsán ve stejné době.
Pro mě to byl zážitek velmi hluboké intimity. Uvědomila jsem si, jak jedinečná byla vaše interpretace, hluboká a niterná. Vychází z vaší povahy, z vašich životních zkušeností a z vašich pocitů?
Myslím si, že naše práce je jako práce herce. Musíme vyjít na jeviště a oživit ten ideál, který pro nás skladatel napsal. Tak sloužíme našemu publiku a skladateli. Rozumíte? Jsme služebníky obou. Máte pravdu, že interpretace vychází z osobních prožitků, ale naším cílem je dostát myšlenkám skladatele. Berg napsal Almě Mahlerové a Walteru Gropiovi po smrti jejich milované dcery Manon dopis: „Slova nedokážou vyjádřit můj zármutek v tuto chvíli. Ale brzy uslyšíte mé pocity v houslovém koncertu.“ Vážím si toho, že jste to zmínila, protože to je náš cíl – zprostředkovat jeho velmi intimní hudbu.
Cyklus houslových koncertů z třicátých let jste vydal na vlastním labelu Canary Classics, který jste založil po mnoha letech nahrávání pro Deutsche Grammophon. Znamená to pro vás větší tvůrčí svobodu? A přináší vám to v dobách krize v nahrávacím průmyslu také nějaké obavy?
Tvůrčí svobodu rozhodně. Mám pocit, že jsem měl velké štěstí. Vydavatelství už existuje více než dvacet let. Byl jsem dost mladý na to, abych riskoval založení vlastního vydavatelství. Ale taky jsem už byl na scéně dost dlouho na to, abych měl základnu fanoušků, takže jsme dokázali vydělat na nahrávce dost peněz, abychom mohli natočit další. Zjistil jsem, že má mnoho výhod vlastnit svou vlastní hudbu, a jak říkáte, tvůrčí svoboda je rozhodně jednou z nich. Myslím, že jsem byl jedním z prvních, kdo se do toho pustil. A teď to dělá spousta hudebníků a orchestrů a vlastní svou hudbu. Myslím, že je to tak mnohem lepší.
Nás hudebníky osvobodila technologie. Když jsem začínal nahrávat, používaly se přístroje Dolby, které se pořizovaly za astronomické náklady ve stovkách tisíc dolarů. A teď můžete pořídit nahrávku v nejvyšší kvalitě na počítači, na notebooku, možná to asi zvládnete i na mobilu. Takže nás technologie opravdu osvobodila a my se můžeme dostat k posluchačům. Samozřejmě že existuje riziko, protože venku je tolik bezplatného obsahu. Ale zatím jsme měli opravdu štěstí.
Letos jste vydali dvě nové nahrávky, jednou z nich je Dvořákův Houslový koncert.
To je nahrávka z živého vystoupení, které jsme odehráli s Virginským symfonickým orchestrem pod taktovkou Erica Jacobsena. Je na ní Dvořák, houslový koncert Samuela Coleridge-Taylora a přídavková skladba, kterou složil Curtis Stewart a která vychází z Dvořákových Slovanských tanců. Další nahrávku jsme nazvali „Premiéry“, protože se jedná o tři houslové koncerty, které byly napsány pro mě a měl jsem tu čest je premiérově uvést. Jsou to skladby od Brighta Shenga, Avnera Dormana a Scotta Wheelera.
Na tuhle nahrávku jsem se vás chtěla zeptat. Vím, že velmi podporujete skladatele současné hudby. Co vám jejich hudba přináší?
Prostě se cítím šťastný, že znám několik brilantních skladatelů, jejichž hudbu miluji. A jsem moc rád, že jsem s nimi mohl spolupracovat a mohl jsem zahrát některé z jejich nových skladeb. Nemám pocit, že je to něco, co bych měl dělat, považovat to za úkol. Prostě cítím, že to chci dělat, víte?
Ráda bych se zeptala na koncert Avnera Dormana. Je to židovský skladatel a jeho skladba obsahuje židovské prvky.
Miluju jeho hudbu a myslím si, že by měla být slyšet. S mou sestrou klavíristkou Orli Shaham jsme v jednom newyorském klubu uspořádali večer s programem založeným na tradiční židovské hudbě. Je to velmi zajímavá věc. Myslím, že to začalo asi koncem 19. století. Tehdy se sešla skupina skladatelů a řekli si: „Měli bychom pro tradiční židovskou hudbu udělat to, co Dvořák udělal pro českou hudbu, Glinka pro ruskou nebo Grieg pro norskou.“ A tak vznikl tento žánr a vzešlo z toho několik velmi krásných skladeb.
Zeptali jsme se Avnera, jestli by nenapsal skladbu pro housle a klavír, kterou bychom mohli zařadit. Rozhodl se zkomponovat židovskou hudbu ztracených kmenů, protože je sefardského původu a o sefardskou hudbu se velmi zajímá. A tak pro nás napsal sonátu. Je to fantastická skladba, opravdu mistrovské dílo. První větu napsal na základě libyjského zaklínadla. Myslím, že jsme si z toho dělali legraci a říkali jsme tomu mixolydické zaklínadlo.
Druhá věta je založena na gruzínském svatebním tanci. Závěrečná věta je makedonská, hraje se v 7/8 taktu. Každopádně ta skladba měla obrovský úspěch a byla velmi dobře přijata. Jmenuje se Nigunim – proto, že nigun je druh instrumentální improvizace. Skladba měla tak velký ohlas, že jsem Avnera požádal, aby zvážil její orchestraci. Udělal to a já jsem uvedl v premiéře první verzi. On pak tuhle verzi přepracoval a ta je právě na naší nahrávce.
Je škoda, že tyhle skladatele neznáme. Mnohokrát jsem si kladla otázku, proč organizátoři od takových houslistů, jako jste vy, požadují tradiční program – Dvořáka, Čajkovského, Brahmse. A proč nedají prostor neznámým, ale zajímavým skladbám. Myslím, že je spousta lidí, kteří by se s touto hudbou rádi seznámili. Jaký je váš názor?
Chápu ta rozhodnutí. Víte, když jdete na rockový koncert nebo na koncert populární hudby, uslyšíte tam vám dobře známé písně. A všichni z toho mají velkou radost. Se mnou je to stejné, každý chce slyšet známé skladby. Je ale také velká radost objevit úplně novou skladbu. Myslím, že to lidé také milují. Jsem velmi rád za příležitosti, kdy jsem je mohl zahrát. Například skladby od Avnera Dormana nebo koncert od Brighta Shenga nyní i jiní houslisté zařazují do svých programů a jsem tomu moc rád, protože lidé mohou tuto novou hudbu objevit. Myslím, že představit publiku novou skladbu možná vyžaduje trochu více úsilí. Je to ale přirozené, protože když lidé znají něco důvěrně a mají to rádi, uvolní se a užívají si to. Objevit něco nového vyžaduje přece jen o něco více úsilí.
Zaujala mě premiéra Masona Batese Nomad Concerto, kterou jste provedl v lednu 2024 s Filadelfským orchestrem. Autor o této skladbě řekl: „Čerpá z mnoha různých kultur. Chtěl jsem napsat skladbu, jež by předvedla ten zajímavý zvuk starého světa, který dokáže Gil vytvořit, on má ten tón, který zní jako hlas tisíciletého muže uvězněného v mladém těle.“
Ach, to je od něj tak milé, že to řekl. Páni!
Krásný způsob, jak vystihnout šíři a hloubku vašeho umění, nemyslíte?
Tuhle skladbu miluju, je opravdu úžasná. Myslím si, že má i spojitost s Prahou. Koncert napsal ve stejné době, kdy psal operu The Amazing Adventures of Kavalier & Clay. Její příběh začíná v Praze, odkud v roce 1939 prchá židovský umělec a amatérský kouzelník do Brooklynu ke strýci Clayovi. Také houslový koncert obsahuje scény ze starého světa a možná měl Mason na mysli střední Evropu. V první větě přichází kouzelník do města, v druhé větě následuje kouzelnická show, jakoby někde na bazaru. Třetí věta je tradiční židovská melodie a v poslední větě dochází k její proměně a zní jako bigbandový jazz z třicátých let. Hrál jsem tuto skladbu ve Státech, Tel Avivu a v Singapuru a setkal jsem se s velmi příznivými ohlasy. Doufám, že se jednou naskytne šance zahrát ji i v Praze. Myslím, že by se publiku líbila.
Je známo, že vaším nástrojem jsou stradivárky „Comtesse de Polignac“ z roku 1699, ale prý hrajete ještě na další stradivárky. Které z nich uslyšíme v Praze?
Myslím, že v Praze budu hrát na housle Stradivariho z roku 1719, které se nazývají „Hauptovy stradivárky“ podle jednoho z majitelů. Mám velké štěstí, že na ně mohu hrát díky newyorské organizaci Rare Violins In Consortium, Artists and Benefactors Collaborative.
Existují mezi těmito dvěma nástroji nějaké rozdíly, například ve zvuku?
Ano, existují. Tyto dva nástroje pocházejí z odlišných období Stradivariho života, jedná se o různé modely. Ten starší, z roku 1699, se nazývá „long pattern“. A velmi se liší od modelu z roku 1719, který se nazývá „grand pattern“. Je velmi těžké najít správná slova, pokud jde o zvuk, ale „grand pattern“ zní trochu více jako viola. Má temnější zvuk, je mohutnější. Dokonce mi připadá, že se na něj musí hrát trochu jinak.
Když před kýmkoliv zmíníte jméno Gil Shaham, okamžitě se mu vybaví: „Skromnost, úsměv, radost.“ Máte takovou radostnou povahu už od narození? Byl jste šťastné dítě?
Ano, byl jsem šťastné dítě. Opravdu jsem měl velké štěstí na dětství i na rodinu. Víte, že moje jméno Gil znamená v hebrejštině radost? Takže nevím, jestli to nebylo určující. Možná si myslím, že mám spoustu důvodů ke skromnosti, a určitě i spoustu důvodů k úsměvu a radosti. Když už jsme tady, musíme si to přece užít.
Děkuji za vaše odpovědi. A těšíme na váš koncert v Praze.
Pokud vás tento rozhovor zaujal, nezapomeňte se podívat na náš video rozhovor s Gilem Shahamem, který vedl dirigent Jan Bubák.
