Od krvavých sešitů k osmi cenám Tony
Sweeney Todd se zrodil dávno před Sondheimem. Vraždící holič z Fleet Street se poprvé objevil už v půli 19. století v britském seriálu The String of Pearls – Šňůra perel, který vycházel v letech 1846–1847 jako jeden z takzvaných penny dreadfuls, laciných senzačních sešitů plných zločinů, násilí a drastických zvratů. Ještě před dokončením seriálu vznikla jeho jevištní dramatizace a příběh vraždícího holiče a jeho sousedky, která z lidského masa peče masové taštičky, se pak v nejrůznějších verzích udržel na britských jevištích do konce 19. století.
Tématem se inspiroval britský dramatik Christopher Bond a zásadně ho proměnil. V jeho verzi z roku 1973 už Todd není jen sadistické monstrum z krvavého melodramatu. Bond z něj udělal původně počestného holiče Benjamina Barkera, kterého zkorumpovaný soudce Turpin na základě vykonstruovaného obvinění odstraní z Londýna, aby se zmocnil jeho ženy Lucy. Jejich dceru Johannu si pak vezme do poručnictví a hodlá se s ní oženit. Barker se vrací jako Sweeney Todd a jeho touha potrestat konkrétní viníky se postupně mění v posedlost pomstou celému světu.
Právě Bondova verze zaujala Stephena Sondheima. Hugh Wheeler z ní vytvořil libreto a broadwayský režisér Harold Prince původní inscenaci pojal také jako obraz industriální společnosti, která doslova požírá své lidi. Premiéra Sweeneyho Todda se konala v newyorském Uris Theatre v roce 1979 s Lenem Cariou v titulní roli a Angelou Lansbury jako paní Lovettovou. Inscenace dosáhla 557 repríz a získala osm cen Tony – mimo jiné za nejlepší muzikál, hudbu, libreto, režii, scénografii a oba představitele hlavních rolí.
Širokému publiku příběh znovu připomněl Tim Burton filmem Sweeney Todd: The Demon Barber of Fleet Street z roku 2007 s Johnnym Deppem a Helenou Bonham Carter. Burton potlačil divadelní grotesknost ve prospěch výtvarně stylizovaného, pochmurného a krvavého hororu. Film získal Zlatý glóbus jako nejlepší film v kategorii muzikál nebo komedie a Johnny Depp za hlavní mužský herecký výkon; ze tří oscarových nominací proměnil cenu za výpravu.
Ani na českém jevišti není Sweeney Todd novinkou. V češtině ho v roce 2014 nastudovali studenti muzikálového herectví JAMU v Divadle na Orlí, tehdy v překladu Alžběty Šáchové. Studentská inscenace Hany Mikoláškové měla velmi příznivý ohlas – oceňovala se temná londýnská atmosféra, herecká přesvědčivost i to, jak se mladý soubor vypořádal s náročnou partiturou.
První profesionální české uvedení následovalo v roce 2018 v muzikálovém souboru Divadla J. K. Tyla v Plzni již využilo překlad Hany Novákové. Inscenace Lumíra Olšovského byla přijata převážně velmi dobře, především pro hudební nastudování, výkony, atmosféru a český překlad, byť se objevovaly i výhrady k příliš vnějškové groteskní stylizaci. V roce 2023 titul nastudoval v Národním divadle moravskoslezském režisér Juraj Čiernik s tamním muzikálovým souborem. Také ostravské nastudování mělo dobrý ohlas; kritika vyzdvihovala především pěveckou a hudební úroveň a zvládnutí náročného díla na velkém jevišti, zatímco některé výhrady mířily k mluveným pasážím.
Fleet Street bez Fleet Street
Sweeney Todd je žánrově velmi vrstevnaté dílo. Má v sobě něco z viktoriánského krvavého melodramatu, psychologického dramatu, hororu, společenské satiry i grotesky. Sondheim všechny tyto roviny provázal hudbou. Postihnout a vybalancovat tragédii i černý humor a udržet napětí a dramatický tah je obtížné samo o sobě – ve Státní opeře navíc s operními sólisty, pro které mluvené dialogy a zpěv na mikroporty přece jen nejsou běžnou součástí jejich profese.
Inscenace týmu Martina Čičváka, který ve Státní opeře překročil operní žánr už operetní revuí Paula Abrahama Ples v hotelu Savoy, podle mě uvízla někde v meziprostoru. Podíl na tom má scénografie Hanse Hoffera. Na točně stojí geometricky rozlámaná, až kubizující strohá patrová konstrukce s barem paní Lovettové dole a Toddovou holírnou nahoře. Vedle ní ční nakloněný bílý komín a pro lyrické scény spojené především s Johannou slouží prosklený objekt připomínající cosi mezi vitrínou a skleníkem a svou uzavřeností možná až skleněnou rakev.
Jenže stísněnost, špínu a temné uličky viktoriánské Fleet Street tato scéna neevokuje. Časové ukotvení dál rozostřují kostýmy Georgese Vafiase, které skládají dohromady různé módy od meziválečné doby až po dnešek. Vizuální svět inscenace tak nenabízí ani jasnou historickou stylizaci, ani přesvědčivý vlastní ekvivalent Londýna, v němž se Toddův příběh odehrává. K tomu ani choreografie Silvie Belákové nemá výraznější rukopis; pohybové řešení sborových a ansámblových scén zůstává banální a ilustrativní – bez těsnější vazby na inscenaci a bez propojení Baletu Opery Národního divadla a Sboru Státní opery. Vytratil se tak společenskokritický rozměr, který Sondheimovo muzikálové zpracování vneslo do mnohokrát variovaného příběhu – obraz společnosti, v níž chudoba, bezohlednost, moc a chamtivost po zisku vytvářejí podhoubí pro další násilí.
Po přestávce inscenátoři využili technické možnosti jeviště Státní opery. Celá konstrukce na točně se zvedne a pod ní se odkryje až prvoplánově efektní rudě nasvícené podzemí s obří pecí a zařízením na zpracování mrtvol, které zásobují obchod paní Lovettové. Stejné „podzemí“ pak tvořilo prostor pro scény v blázinci. Jednotlivé obrazy mohou samy o sobě zaujmout, inscenace se rozpadá do různorodých výstupů, jakýchsi puzzle, které se nepodařilo sestavit do stylově soudržného světa.
Kresby jako další vrstva navíc
K vizuálním prostředkům přibývá živá kresba. Na kraji jeviště sedí výtvarník Finn Stiller a tu a tam kreslí na tablet. „Čmáranice“ se online zvětšují na plochy lemující scénu. Kresby reagují na právě probíhající situace nebo na hudbu, většinou abstraktně či jen v náznaku. Tvůrci před premiérou tento princip popisovali jako „živého ilustrátora“, jehož obraz se z tabletu přenáší prostřednictvím projektorů do prostoru. Když pominu, že zapojování „živých“ výtvarníků do inscenací a projekce v posledních letech zaplavily divadla jako módní vlna, tady se tento výtvarný princip do stylu inscenace nejen nezačlenil, ale vytváří další, odlišnou vizuální vrstvu a už tak nesourodý celek dál tříští.
Sondheimova partitura – operní kultivovanost versus muzikálový tah
Sweeney Todd je další z děl, u nichž nemá velký smysl přít se, zda jde „ještě“ o muzikál, nebo „už“ o operu. Sondheimova partitura je mnohem složitější než sled uzavřených songů. Pracuje s návratnými motivy, složitými ansámbly, rychlými rytmickými proměnami a hudebním podkresem mluvených pasáží. Orchestr téměř nepřetržitě komentuje děj i psychiku postav. Sondheim využívá také leitmotivy a motiv gregoriánského Dies irae. Přitom dokáže vedle sebe postavit lyrickou baladu, groteskní kuplet, music hall i téměř operně koncipovanou scénu.
Anna Pozidis měla souhru orchestru s jevištěm dobře pod kontrolou, což při rychlém střídání zpívaných a mluvených pasáží a ozvučení sólistů mikroporty rozhodně není samozřejmost. Mně ale v orchestru chyběla větší pružnost a muzikálový „šmrnc“. Orchestr Státní opery zněl velmi kultivovaně, přesně a plně, ale přece jen spíš operně.
Výhrady mám k českému překladu Hany Novákové, když už Státní opera nepoužila anglický originál. Příliš často se rozcházely přirozené přízvuky češtiny s hudebními akcenty. A například označení anglických masových taštiček, v originále pies, jako „pirohů“ mě pokaždé přeneslo z Fleet Street někam úplně jinam.
Nevygradovaná pomsta Plachetky a černý humor v sentimentálních snech Perné
Adam Plachetka typově Toddovi odpovídá přesně. Má přirozenou autoritu a dokáže působit jako uzavřený, zavilý muž soustředěný jen na pomstu. Pěvecky roli samozřejmě zvládá s přehledem. Méně čitelná pro mě ale zůstala zásadní proměna postavy z člověka, který se chce pomstít konkrétním viníkům svého zničeného života, v sériového vraha, který obrátí nenávist proti celému světu. Právě tento okamžik je pro Sondheimova Todda klíčový – konkrétní odplata se mění v ničivou posedlost a z oběti se definitivně stává vraždící monstrum.
Barbora Perná během večera stále víc nacházela to, co paní Lovettová potřebuje – směs praktičnosti, cynismu, groteskního humoru a naprosto absurdní sentimentality. V paní Lovettové se podnikatelská pohotovost, která okamžitě objeví využití Toddových mrtvol, spojuje s téměř maloměšťáckou touhou po romantickém štěstí. Vrcholem pro mě byla právě její fantazie o blaženém společném životě s Toddem u moře. V písni By the Sea se nejlépe podařilo propojit hrůznost celé situace s humorem: Lovettová plánuje idylickou budoucnost se sériovým vrahem, který její sny téměř nevnímá.
Velmi dobře fungovala typová dvojice Iva Hrachovce jako vysokého, uhlazeného a chladného soudce Turpina a Jaroslava Březiny jako jeho zavalitého, samolibého biřice Bamforda. Martin Šrejma výstižně stylizoval Toddova konkurenta, za Itala se vydávajícího lazebníka Pirelliho, až do exaltované karikatury, včetně parodicky operních tenorových výšek.
Protipól světu Todda a paní Lovettové vytváří mladá milenecká dvojice. Námořník Anthony, který Todda zachránil před utonutím na cestě do Londýna, se zamiluje do jeho dcery Johanny. Ta vyrostla jako schovanka soudce Turpina, který ji násilně drží téměř v izolaci a sám si ji hodlá vzít. Michal Bragagnolo dal Anthonymu potřebnou mladistvou přímočarost a lyrickou lehkost, Eva Hartová Johanně křehkost a jasný soprán. Jejich milostná linie však v Čičvákově inscenaci zůstává spíš vedlejší ilustrací než skutečně silnou protiváhou Toddovy temnoty.
Co umí opera – a co žádá muzikál
Sweeneyho Todda, podobně třeba jako Bernsteinova Candida, nemá smysl uzavírat do žánrové škatulky. Je to hudební divadlo, které se od broadwayské premiéry pevně zabydlelo především v muzikálovém repertoáru – v nejrůznějších podobách od velkých broadwayských a londýnských produkcí přes národní turné a regionální muzikálová divadla až po komorní inscenace. Jen na Broadwayi následovaly po původním uvedení další tři revivaly.
Zároveň však Sondheimova téměř nepřetržitá orchestrální sazba, leitmotivická práce, rozsáhlé ansámbly a nároky na hlasy přitahují i operní soubory. Sweeneyho Todda například uvedla New York City Opera, Houston Grand Opera a v Evropě například Volksoper Wien, The Royal Opera v londýnském Covent Garden, Komische Oper Berlin nebo Opernhaus Zürich. Není tedy nic výjimečného, že Sondheimův muzikál vstupuje do operních domů – podstatné je, co si z obou interpretačních tradic dokážou vzít.
V českém kontextu Sweeneyho Todda zatím uváděly neoperní soubory. Studenti muzikálového herectví JAMU i profesionální muzikálové soubory v Plzni a Ostravě k dílu přicházeli se zkušenostmi s muzikálovým herectvím, pohybovým vybavením, mluveným slovem a specifickým rytmem tohoto žánru. Státní opera k němu naopak přistoupila z pozice operního souboru. Jenže Sweeney Todd vedle zvládnutí náročných pěveckých partů potřebuje naprostou samozřejmost mluveného slova, přesný timing, lehkost přechodu mezi řečí a zpěvem, schopnost během několika okamžiků přepnout z grotesky do tragédie a specifický muzikálový tah. To v premiéře ve Státní opeře zatím nebylo.
Premiérové obsazení ovšem není jediné. Většina rolí je ve Státní opeře obsazena dvojmo – Sweeney Todd, paní Lovettová i soudce Turpin mají dokonce tři alternace. Todda mají zpívat také Aleš Jenis a Jiří Hájek, paní Lovettovou ještě Tamara Morozová a Lucie Hájková, Turpina také Miloš Horák a František Zahradníček. Je otázka, jestli další alternace dokážou do inscenace vnést více herecké spontaneity, přesnosti mluveného slova, černého humoru a muzikálového tahu.
Pro mě se premiéra Sweeney Todd nestala argumentem, proč by Státní opera měla svůj repertoár o muzikály rozšiřovat. Do Státní opery bych ráda chodila na dobrou operu – a na muzikál do divadel, která mají tento žánr takříkajíc v krvi.
Stephen Sondheim / Hugh Wheeler: Sweeney Todd: Ďábelský lazebník z Fleet Street
Státní opera, premiéra 24. září 2026
Hudba a texty písní Stephen Sondheim
Libreto Hugh Wheeler podle divadelní adaptace Christophera Bonda
Instrumentace Jonathan Tunick
Český překlad Hana Nováková
Hudební nastudování a dirigentka Anna Pozidis
Režie Martin Čičvák
Scéna Hans Hoffer
Kostýmy Georges Vafias
Světelný design Jan Dörner
Ilustrace Finn Stiller
Videoprojekce Finn Stiller a Lukáš Panoch
Choreografie Silvia Beláková
Sbormistryně Zuzana Kadlčíková
Dramaturgie Jitka Slavíková
Osoby a obsazení:
Sweeney Todd – Adam Plachetka
Paní Lovettová – Barbora Perná
Anthony Hope – Michal Bragagnolo
Johanna Barkerová – Eva Hartová
Soudce Turpin – Ivo Hrachovec
Biřic Bamford – Jaroslav Březina
Adolfo Pirelli – Martin Šrejma
Jonas Fogg, Ptáčník – Petr Jeřábek
Sbor Státní opery
Balet Opery Národního divadla
Orchestr Státní opery
