Už jsem s MOVE Festem poznala Dům kultury města Ostrava, velký kulturní dům Poklad v Ostravě-Porubě, podzemí Dolu Hlubina pod novou budovou Futurea, ze kterého čiší hornická minulost, prostorné Trojhalí Karolina, kde se v minulosti na festivalu tančilo i bruslilo, pak několik náměstí a farskou zahradu, navštívila jsem Janáčkovu konzervatoř, Studio G, komorní scénu Aréna… a letos přibyly na můj osobní seznam kreativní prostor Ostravica, Evangelický Kristův kostel na Husově náměstí a také nádraží. A kdybych z nádraží skutečně neodjížděla, mohl by můj den skončit pod továrním komínem ve Frýdku-Místku. Stejně tak pestrá je stylová nabídka představení. Klasické taneční inscenace určené pro prostory kukátkového divadla, vedle nich site specific performance přetvářené vždy na míru nového prostoru a vytvářející verze sebe sama, novocirkusové projekty v divadelním i veřejném prostoru, taneční intervence na místech, kde se běžně umění nesdílí. Projekty ušité na míru, projekty přesazované jako květiny i klasická hostování. Hodně pod širým nebem s adrenalinovou sázkou na počasí.
Ženy, které objevují svou sílu
Hlavní část festivalu odstartovala v elegantním prostoru Boutique Business Inkubátoru Ostravica, tedy bývalém Obchodním domě Ostravica-Textilia, kam se móda vrátila prostřednictvím výtvarné složky inscenace – svatebních šatů. Posloužily jako kostým pro skupinu žen, kterou tvoří několik profesionálních tanečnic, ale především performerky z řad veřejnosti, které se do projektu Veľký nádych připojily přes otevřenou výzvu. Jde o dlouhodobě uváděnou performanci poprvé uvedenou v roce 2022 na Bratislave v pohybe. Každá repríza vzniká s novou skupinou dobrovolnic, v jiném prostředí, tedy i v jiném počtu lidí a s jinými možnostmi práce s prostorem. V Ostravici je dominantou prostoru schodiště, v Bratislavě to třeba byla kašna… Autory Veľkého nádychu jsou choreografka Stanislava Vlk Vlčeková a režisér a hudební skladatel Jozef Vlk z Debris Company, a dramaturgyně Miroslava Kovářová. Poetická participativní událost pracuje se symbolikou slavnostního oděvu (o kostýmy se stará Andrea Pojezdálová), jímž jsou svatební šaty, také s motivem obřadu či procesí a zároveň je prostorem, v němž účastnice hledají a nacházejí svůj vlastní projev – pohybový i hlasový. Aby se mohly obrazně i doslovně nadechnout. Vystoupení doprovází směs reprodukované a živé hudby Jozefa Vlka, přičemž v Ostravici dvě houslistky zaujaly místa v horním patře na balustrádě nad schodištěm.
Inscenace má tři části, z nichž zahajující a poslední je pevně daná, zatímco střední představuje prostor volnosti. Účastnice několika generací byly tedy konfrontovány s choreografií i improvizací, což je v obou případech výzva. Jednoduchá není ani hudební složka, je současná, zahrnuje hodně reprodukovaných pasáží s perkusemi, chvílemi je drsná až disharmonická. Je možné sledovat její rytmus, ale ne se držet delších melodií. První část choreografie pracuje se zastavovaným pohybem a pózami, s přesným načasováním, úsečnými gesty, synkopickými pohyby i izolacemi. 17 pomyslných nevěst se v prostoru pohybuje v přesných odstupech, měkkost se mísí s tvrdostí. Na tanečnicích Michaele Králikové a Nele Ruskové je samozřejmě vidět, že jejich těla jsou také jejich každodenním pracovním nástrojem, ale jsou součástí skupiny a jejich pohybový materiál vůbec ničím nevybočuje, jejich úkolem není ostatní ženy viditelně vést, ale jen s nimi být ve společném prostoru, jsou oporou, jistotou, ale nezasahují. Choreografie nedává prostor exhibici, ani není příliš triviální, hodně se pracuje s kvalitami, jako je napětí, uvolnění nebo izolace, rychlé přechody mezi nimi. Vše je proveditelné, rozdíl je jen v jakémsi trvalém vnitřním napětí celého těla, které je pro profesionální tanečníky už zvnitřněné.
Nakonec se ženy seskupí ve dvou řadách na schodišti, a když hudba utichne, uslyšíme společný hluboký nádech a výdech, jako kdyby dýchalo jedno tělo, a s ním i celý prostor. Ve druhé části mají všechny ženy možnost sdílet s publikem i prostorem, co objevily ve svých nitrech, mohou si dovolit vyjádřit emoce tancem nebo pohybem i civilního druhu, tlučením do země, výkřiky, dynamickými skoky, během, bojovými gesty stejně jako ladnou improvizací… Každá žena je něčím průbojná a divoká, sebevědomá, někdo se pouští i do hlasového projevu. Je zajímavé sledovat tu individuální nespoutanost, a uvažovat o tom, jakými nástroji či zadáními choreografka dociluje, že se účastnice tak otevřou a své nitro navíc sdílí veřejně, podstupují stres upřených pohledů, a přece performují. Nakonec se vrací řád, choreografie, v níž jsou tanečnice rozděleny ve dvojicích. Pasáž má novou dynamiku, je o poznání klidnější, lyričtější, performerky se drží za ruce, krouží kolem sebe, jejich měkký pohyb je plynulý… a znovu se také tento velký bílý organismus nadechuje.
Komorní večer pro vytrvalce
První večer pak pokračoval ještě volným programem pro nejzapálenější fanoušky tance v malém útulném klubu Provoz, kde proběhlo promítání několika krátkých tanečních filmů a pak v uvolněné atmosféře diskotéka, respektive danceoke – taneční karaoke s promítáním klipů, jejichž choreografie se mohou tančící zkusit „chytit“. Z tanečních filmů byl první s festivalem přímo spojen, skrze postavu choreografa Jarkko Mandelina, který na MOVE Festu vedl pohybový workshop. Jeho Bolero ve formě tanečního filmu je krátkým intenzivně fyzickým duetem zachyceným širokým okem kamery ve volném prostoru. Připomíná vyprázdněný interiér kulturního domu, v němž se objevuje dvojice performerů. Choreografie začíná pomalou synchronizací, ale rozvíjí se do akrobatického duetu, pohyby jsou rozmáchlé a vzájemný postřeh tanečních partnerů obdivuhodný. Moderní hudba udává rytmus, který je stále výraznější, intenzita dynamiky všech složek postupně stoupá. Tanečník svého partnera (nebo snad soupeře) protáčí na zemi, následují převaly i výskoky, postupně se více hýbe i samotná kamera, až nakonec oba strnou, vychýleni prudce do strany a zaklesnuti za vnitřní kotníky, aby nakonec padli. V závěru však kamera zachycuje už jen jednoho. Byl to snad souboj se sebou samým? Film zřejmě vychází ze stejnojmenné taneční inscenace, ve které dva performeři staví choreografii.
Ve druhém tanečním filmu Abbiosis (choreografie Lucía García) sledujeme pohyby a pouť organismu tvořeného těly čtyř performerek. Nejprve jen jako zrcadlový obraz horizontálně rozdělený v osové souměrnosti, skrze detaily rozeznáme ženská těla oblečená v lehkém tylovém kostýmu, která jsou na sebe natěsnána, až tvoří jakousi osminožku. Humanoidní hmyz si tak vykračuje pod klenbou jeskyně, venku v přírodě u vody, po cestě. Postavy se střídají a zadní „článek“ vždy přelézá přes záda ostatních dopředu. Pohledem z ptačí perspektivy vidíme jejich rozpad a znovu spojení, mnohonožka leze také po schodech ve městě, rozdělené po dvou přecházejí silnici, pohybují se chodbami, přechody, po eskalátorech. Pak se jako parazité objeví na tělech běžných chodců, zavěšené v krkolomných pozicích. Jejich těla jsou nakonec zdrojem optického efektu kaleidoskopu, od nějž zoomuje kamera jako od pláství medu. „Kolik realit může existovat na stejném místě, aniž by si navzájem uvědomovaly svou přítomnost? Jaké jsou naše limity při vnímání světa kolem nás? Tichá invaze, kterou lze zaznamenat až tehdy, když je už příliš pozdě. Dvě paralelní reality, které se rozvíjejí a navzájem se ignorují. Abbiosis nám ukazuje nepostřehnutelnou, neslyšitelnou a neviditelnou bytost, která se (bez omezení) rozšiřuje naším světem,“ zní anotace.
Krátký film They Saw the Sun First Stefana Hunda má přinášet do světa špetku naděje. Diváka provází hlas či hlasy starších lidí. „To, co říkají staří lidé, si zaslouží úctu – koneckonců, oni viděli slunce jako první,“ píše v mottu. Pracuje s výpověďmi seniorů a krátkými pohybovými a tanečními sekvencemi zachycujícími mladší performery. Hlas první ženy říká, že mladí to mají dnes těžké, nechtěla by žít jejich život. Vidíme tančící tělo v izolaci, elegantní pohyb ruky druhého performera, měkkost dalšího těla, kratičkou sekvenci tanečnice v kadeřnictví, dveře, za nimiž se otevírá hvězdná obloha s měsícem, osamělou unavenou ženu v kavárně, lidi a těla v obavách. Ale hlas uklidňuje: „Fear does not have to own you.“ Mladá dívka na pobřeží si zastiňuje oči, vidíme detail sítnice a úsměv. Času je málo na to, aby člověk prožil život ve starostech. Na pobřeží svítá. A klub je od toho, aby se v něm tančilo!
Tanec se smrtí
„Co kdybychom se na konečnost života nepodívali se strachem, ale jako na připomínku toho, proč stojí za to být skutečně přítomní?“ Tuto otázku si klade a o životě a také smrti tančí finské duo Maria Solei Järvet a Juulius Vaiksoo v choreografii Life Dances to Eternity, kterou zasadili do Evangelického Kristova kostela na Husově náměstí. Sakrální prostor tentokrát nebyl vyhrazen bohoslužbě. Tanečníky zajímají především výtvarná vyobrazení tance smrti, prvotní inspiraci nalezli u středověkého lübeckého mistra Bernta Notkeho a bezpochyby i v lidových zobrazení smrti tančící s živými lidmi. Vycházejí z myšlenky, že před ní jsme si všichni rovni a že se kostra-smrtka ve skutečnosti skrývá uvnitř každého z nás. Zároveň se zabývají celou škálu emocí, které jsou s odchodem a propouštěním druhého z pozemského světa spojené, od smutku po radost z toho, že naše vlastní srdce ještě bije. Inscenaci zásadně ovlivnilo setkání její spoluautorky se smrtí blízkého člověka, pracuje tak s motivem a v prostředí, které ji zároveň inspiruje i zraňuje, a proto je velmi autentická a syrová. Kostel se nestává divadlem, nejde o posunutí významu prostoru, jde o tanečně pohybový dialog s chladným místem, které je určeno pro umrtvování pozemského života u vidiny života věčného. Kostel je určen k tomu, aby se v něm tiše rozjímalo o životě a smrti – proč by se v něm o nich nemohlo také tančit?
Inscenace tvoří zajímavý protipól předešlému večeru – svatební šaty evokovaly nový život, dnes se tančí o smrti, ale opět v bílé. Pro představení je totiž i kostel sám vyzdoben kusy bílého oblečení a látek různého druhu. Symbolicky se v sedm hodin rození hlavní zvon. Kdyby bylo jedenáct, asi by byla silnější asociace na českou literaturu, o níž tihle dva nemají ani tušení, ale bílé látky rozeseté po lavicích jako kousky košil na hrobech ji prostě vyvolávají… Inscenace nabídne na krátké ploše dramatický oblouk emocí a práce prostorem, její dynamika stoupá, obsahuje náznak rituálu, interakce, pracuje s prostorem dole i nahoře, což můžeme chápat v duchovním smyslu, její finále je nadějeplné. Tanečníci ztělesněním křehkosti a upřímnosti.
Perkusista Alo Ambur jde lodí k oltáři s činelem, performeři se oblékají, vrství na svoje křehká těla to, co přináší život, jako byste vraceli slupky na cibuli. Rozhlížejí se a obcházejí prostorem se špetkou nejistoty. Bílá trička na kostelních lavicích, záclona, lidové blůzka, kombiné, šaty, kalhoty, punčochy. Všechno bílé. Tanečníci zůstávají každý po jedné straně prostoru a popobíhají. Síla je zdržuje i vrhá zpět, minou se a usednou. Jako by se také vzájemně honili, stíhali. Měkké pohyby paží vystřídaly úsečné tiky těl. Trupy se svíjejí, pohyb ústí ve výskok a běh. Rozhlížejí se mezi lavicemi, jako kdyby v prostoru bloudili, nevěděli, kam se vydat a co dělat – jako když je člověk na rozpacích. Třeba při pohřbu… Nepravidelné údery perkusí protnou ticho, jsou ale jemné, doprovází je šustění. Performeři popocházejí, cosi hledají a nemohou nalézt. Synchronizují se, dívce je zima na ruce, pohyb se rytmizuje. Před oltářem přecházejí v kruhu, jejich chůze působí jako obřad. Přidávají výraznější gesto, podřep a další prvky, jejich tanec se odehrává do ticha. Poskoky střídají jednoduché kroky a sekvence se prodlužuje. Zrychlují.
Stejně jako včerejšího dne ženský organismus se i jejich těla hluboce nadechnou a vydechnou, což tvoří novou zvukovou krajinu. Jako by s nimi dýchal celý kostel. Všechny ty bílé oděvy. Ozve se rytmus a choreografie pokračuje, chůzi po špičkách střídá běh, pohyby jsou náhle zmatené a nekoordinované. Jako by bojovali s neviditelnou silou, pak i sami se sebou navzájem. Pády jsou tvrdé. Performeři se přesunuli mezi lavice, tanečník se zavěšuje plnou vahou, zřejmě v touze spočinout, mezi oběma interprety vzniká napětí, ve tvářích strach nebo únava. Pevně do sebe zaklesnuti pokračují v lavici přímo přes sedící divačku. Pak vyběhnou na ochoz, shlížení dolů, ale dívky se zmocní nezastavitelný třes. Emoce se stále mění, tanečníci mizejí za bedněním a zase se objevují, do jejich počínání se pomalu vkrádá hravost.
Mladík se vrací do přízemí s rozpřaženými pažemi. Dívky seshora upustí košili, což je zvláštně dojemné gesto. Jako k dokreslení atmosféry můžeme ještě slyšet, jak venku za zdmi kostela šumí déšť. Dvojice nakonec kostelem prochází s pažemi mírně zvednutými dlaněmi vzhůru, jako kdyby zároveň prosili i nabízeli. Možná chtějí, aby diváci gesto opakovali. Na povel rytmu se pak pouštějí do závěrečné sekvence radostného divokého tance, oslavy života. Nic z toho, co se odehrálo, nepůsobí svatokrádežně, jen se tu vystřídala ohromná škála emocí od dojetí až po živočišnou radost. Proč jsme vlastně z chrámů vykázali tanec?
Roztančené nádraží
Třetí zastavení nabídla taneční intervence na hlavním nádraží – Connecting/Stations v koprodukci MOVE Ostrava a souboru Tanečno v choreografii Andreje Štepity. Hraje si s okamžikem překvapení a s propojováním soukromého a veřejného, jde o performanci, která se odehrává bez varování přímo v čekárnách nádraží a procházející cestující se v ní stávají diváky. I když už cestuje po českých a slovenských nádražích řadu let, zažila jsem ji poprvé a doufám, že ne naposled. Málokdy jsem se setkala s tancem ve veřejném prostoru, který působí tak nevtíravě, respektujícím dojmem, zároveň srozumitelně i invenčně. Dílo má mnoho rovin. První představuje intervenci, která v běžném městském provozu ukazuje lidem, co je současný tanec, že vůbec existuje. Nezřídka poznám při podobných produkcích, kdo vidí tanec poprvé a že na takového kolemjdoucího často choreografové nemyslí. Není dobré používat příliš mnoho flor worku a extrémně deformovaného pohybu, protože to nováčky jenom odradí a přináší výsměch. Connecting/Stations tuhle chybu nedělá, zahrnuje civilní pasáže, ale také choreograficky bohaté a technicky náročné sekvence, tedy není nejmenších pochyb o tom, že jde o pohyb artificiální a vytříbený.
Druhou rovinou je výrazné propojení s diváky, protož ti, kteří se dívají dobrovolně a se zájmem, mohou v jedné části performance přijmout vyzvání a roztančit se v řetězu, pocítit energii pulzující skrze těla a společný tah. Pozoruhodné je, že ač jsem v zásadě odpůrce vnucované participace, tentokrát mám pozitivní zážitek, tanec a stisknutí ruky asi dosytily potřebu společenství. Samotný pohybový materiál pak není nijak náhodný, vychází a stylizuje se z činností, které jsou s čekárnami spojené – chůze, netrpělivost, běh na ujíždějící vlak, vyčkávání zaplněné nudou, nebo také vítání a loučení zpečetěné objetím. Z toho všeho se odvíjejí pohybové motivy, které jsou kombinované ve složitější vzorce. Performance sama začíná navíc pozvolna a nenápadně, na první pohled nejsou tanečníci k rozeznání od cestujících na stanici, až když se pomalu a pozvolna pouštějí do choreografických partitur, které jistě obsahují i dostatek prostoru k improvizaci, začnou se diváci shlukovat a sledovat, co se děje. Jedna z performerek si na eskalátorech procvičuje plié a battement tendu, další mění nonšalantní opření o zábradlí v tekutý pohyb. Z drobných výpadů a sekvencí se postupně skládá choreografie.
O hudební složku se stará Jakub Turác u xylofonu a bicích, tudíž je přihlížejícím jasné, že se jedná o organizované taneční vystoupení. Choreografie postupně kulminuje a z většiny cestujících, kteří právě nespěchají, se stávají nadšení diváci. Connecting/Stations jednak pracuje s prostorem tematicky, nereaguje jen na jeho vizuální podobu, ale na to, co se v něm odehrává, čímž vzniká intimnější spojení mezi performery, místem a přihlížejícími. Svou roli hraje i jednoznačnost tanečního pohybu. Ano, ocitají se i na zemi nebo pracují s izolacemi, ale kvalita pohybu je zřetelná a jeho náročnost též, to je podstatné, pokud se pracuje s potenciálním divákem, který současný tanec ještě nezná a kde může vzniknout hned v zárodku nedorozumění nebo „šprajc“. To se tady nestane, protože pohyb není sice esteticky banální a ornamentální, ale ani nezavrhuje formu. Performerům se daří vytvořit mimořádně silný pocit sounáležitosti, který se na diváky přenáší. Jsme v tom všichni spolu, skrze společné rituály, zážitky, prožitky, emoce vroucí v tělech, když se pohybují v takovémto prostředí. Sdílení prostoru je sdílením pole významů, z nichž mohou tanečníci čerpat, a proto performance po všech stránkách funguje. Její hloubka je překvapivá. Posledních několik minut mi bohužel uniklo, protože přijel můj vlastní vlak, ale díky tomu jsem měla skutečně autentický zážitek, jako ostatní cestující, pro které byl tanec na nádraží efemérním zážitkem narušujícím pevný řád dne. Snad pro většinu příjemně.
MOVE Fest 2026 – Stanislava Vlk Vlčeková: Veľký nádych
23. září 2026, 18:00 hodin
Boutique Business Inkubátor Ostravica, Ostrava
Realizační tým
Koncept, režie, hudba: Jozef Vlk
Choreografie: Stanislava Vlčeková
Dramaturgie: Miroslava Kovářová
Kostýmy: Andrea Pojezdálová
Hlasová pedagožka: Lenka Barilíková Spišáková
Premiéra: 10. září 2022
Účinkující
Nela Rusková, Michaela Králiková, Lenka Sedláčková, Simona Spisar, Hana Lukášová, Anastasija Kuzenkova, Adéla Suchánková, Klára Kvasničková, Kateřina Diogo, Barbora Grosmanová, Petra Rydrychová, Hana Vémolová, Jana Kostková, Nela Kabieszová, Magdaléna Skřidlovská, Radmila Burianová, Marie Dinkovová
MOVE Fest 2026 – Maria Solei Järvet a Juulius Vaiksoo: Life Dances to Eternity
24. září 2026, 19:00 hodin
Evangelický Kristův kostel, Husovo náměstí, Ostrava
Realizační tým
Choreografie a interpretace: Maria Solei Järvet & Juulius Vaiksoo
Hudba: Alo Ambur
Scénografie: Ülar Mark
Partneři: Niguliste Museum
Produkční spolupráce a rozvoj konceptu: Teet Kask
Poděkování: Uku Art Mikkin
MOVE Fest 2026 – Andrej Štepita: Connecting / Stations
25. září 2026, 15:00 hodin
Ostrava, hlavní nádraží
Realizační tým
Koncept: Andrej Štepita
Účinkují: Michaela Králiková, Jana Ryšlavá, Viktorie Szalóczi, Zuzana Burianová, Matúš Szeghö, Andrej Štepita
Hudební interpretace: Jakub Turác
