O projektu se dá hovořit jako o dialogu mezi dvěma uměleckými druhy, kdy kolem statického objektu výtvarného vzniká taneční událost, která reaguje buď na médium, podobu nebo význam díla, ale rozvíjí svůj vlastní obsah, má svůj vlastní cíl. Kontext je dlouhodobý – Tanec v galerii je projekt, jímž SE.S.TA každý rok přináší taneční umění do galerijních prostorů, vždy bylo na samotných choreografech, jak tuto příležitost využijí, jestli budou reagovat na prostor a jeho historii, na aktuální výstavu či sbírku, jestli se inspirují vnějším tvarem děl nebo jejich proklamovaným obsahem, za vytvoří performanci na místě nebo budou s publikem putovat po několika lokalitách.
Letošní díl Labyrint se z mého pohledu vymyká svou komplexností. Spojili se v něm za taneční umění Kristián Mensa, Hana Polanská a Viktor Černický, a za výtvarné Stanislav Zábrodský, Jakub Choma a Tomáš Roubal. Koncepci vytvořil společný kurátorský tým obou spolupracujících institucí: Martin Maryška z Centra choreografického rozvoje SE.S.TA a Agáta Young Hošnová a Rebeka Provazníková jakožto kurátorky Galerie hl. m. Prahy. Nešlo tedy jen o to, že galerie umožní tanečníkům tvořit ve svých prostorech, využít už existující sochy či malby a dát prostor okomentovat výtvarné umění pohybem, nýbrž o novou autorskou tvorbu všech šesti zúčastněných na společných dílech, která vytvořila kaleidoskop – nebo tedy Labyrint.
Základem jsou výtvarná díla: „Pravidelně obměňované umělecké intervence v zámeckém labyrintu vznikají v rámci kurátorských projektů Umění pro město. Vybraná umělecká díla pro rok 2026 od Jakuba Chomy, Stanislava Zábrodského a Tomáše Roubala rozvíjejí téma labyrintu jako metafory světa utvářeného viditelnými i skrytými systémy orientace a volně navazují na téma výstavy Labyrint:Krajina vnitřního bloudění v interiéru Zámku,“ uvádí GHMP, což nám dodává další kontext.
Neodolatelné puzení antény a přílivová vlna tanečníků
Jednotlivé části, prezentované nejprve samostatně, později dvě z nich jako diptych, a nakonec triptych, byly skutečně samostatnými dialogy, každý choreograf pojal svou práci zcela osobitě. Pod názvem Underground bylo jako první prezentováno sochařské dílo Stanislava Zábrodského a performance Kristiána Mensy a jeho tanečníků. Socha stojí v parku trojského zámku v habrovém labyrintu. Připomíná mnohakřídlý hmyz, při bližším prozkoumání nese její kovová konstrukce trochu estetiku secesního stylu. Cyber punk? Jeho podoba vychází ze starých technických nákresů z 19. století, nemá ambici být replikou nějakého funkčního stroje, ale propojuje minulost s přítomností. „Ungrounded čerpá z proměnlivých způsobů, jakými se různá historická období vztahovala k neviditelným silám. Stejně jako středověké kosmologie propojovaly pozemský a nebeský řád, i současné infrastrukturní systémy spojují lidskou činnost s geofyzikálními procesy. Jednotlivé vrstvy vycházejí z technických výkresů a schémat z raného novověku, které vedle návodů na stavbu strojů a vynálezů odrážejí také vizuální logiku své doby a snahy zachytit to, co leží mimo hranice lidského vnímání.“
V rámci samostatné vernisáže na konci července k ní diváci přišli přivábeni skupinou deseti streetových tanečníků, kteří předtím pohybový materiál objevovali na workshopu s Kristiánem Mensou. Ten je také většinou takovým pomyslným vedoucím článkem tančícího procesí, za nímž se diváci-návštěvníci vydávají (a také za dvěma hudebníky, Ianem Mykiskou a Markem Urbanem). Tanec je měkký a dominují v něm vlny, ať už v trupu nebo v pažích. Paže nad hlavou jsou občas také tím jediným, co z tančící skupiny vidíme při přesunu prostorem. Dlužno podotknout, že od vernisáže po triptych se performence vyvinula pohybově i v strukturou a stala se divácky přátelštější, protože se neodehrává celá jen v labyrintu s úzkými koridory, ale začíná v horní části zahrad u kašny. Je tu tedy víc prostoru doslovně i metaforicky, a rozvinuly se různorodější choreografické obrazy.
Diváci tak sledují přesun skupiny tanečníků po celém areálu a dílčí pohybové variace vidí v lépe přístupném prostoru. Chvíli tanečníci popobíhají divoce a zběsile jako vábeni neviditelným signálem sochy, chvíli se snaží z její moci vymanit, třeba když se pokoušejí vyběhnout zpět k zámku po náspu, ale mocní síla je strhává znovu zpět. Postupují pomalu a hladí keře, snaží se stát jejich součástí a zakořenit, a hned se zase převalují jako vlna, jedno velké moře rukou a těl. Finální podoba má tedy dramaturgický obsah čitelný – první vystoupení bylo jako taneční oslava objektu, ale nyní už je patrný i motiv neodolatelné přitažlivosti, skutečně zobrazeného vztahu tanečníků a sochy, starodávné antény. Před koncem probíhá ještě taneční exhibice členů skupiny, posléze jsou k pohybu vyzváni i diváci sami a nakonec procesí končí přímo u modly starých časů, u vábničky, symbolu komunikačního věku, kde shromáždí jako domorodý kmen k uctívání a rozjímání… Kristián Mensa je tvárný jako plastelína, takže i v této performanci, ačkoliv dává velkoryse prostor „svým“ tanečníkům a nechce je přebít, ukázal, jak snadno jeho tělo pokořuje fyzické limity. Tanečníci byli na vernisáži oblečeni do zemitého civilu, ale na zářijovém triptychu si někteří z nich oblékli kostýmy podobné tomu, který ve své sólové choreografii nosí Hana Polanská, a diváky také na její stanoviště celá tančící skupina odvádí, takže jedno vystoupení se prolne plynule hned do druhého, aniž by se porušila dynamika celku.
Tělo chycené v práci jako v nekonečné smyčce
Společné dílo Hany Polanské a výtvarníka Jakuba Chomy Circle with Many Centres představuje v poloze objektu třídílnou skulpturu, a tak i choreografie má tři části. Na stránkách GHMP je uvedeno: „Dál uprostřed labyrintu Hana Polanská a Jakub Choma konstruují kritický model světa. Z podivných instrukcí, slov a fragmentů mediované reality se v Circle With Many Centers skládá zdánlivě přehledný, hierarchicky uspořádaný systém. Dvorské, vertikální tělo někdejší sólistky baletu v něm postupně ztrácí kontrolu, zadrhává se a kolabuje do gest herní postavy zacyklené v loopu a chybovém glitchi.“ Chomovy tři sochy připomínají také jakési totemy, různých barev a atmosfér, stvořené z předmětů a objektů, některé vyřezané do tvaru andělských křídel nebo plamenů. Vypadají jako rozcestníky ukazatelů, stojany na trofeje nebo by mohly být i pomníky člověka, tím, čeho se v životě snažil dosáhnout. Raději ale dám prostor kurátorkám, které dílo popisují a vysvětlují takto:
„Dílo ‚rozcestníku‘ Circle with Many Centers Jakuba Chomy narušuje navigační systémy, aby je odhalila jako symbol kontroly a nutila nás zpochybnit realitu, simulaci i volby v pozdním kapitalismu. Chomovy ‚rozcestníky,‘ kterým se autor věnuje dlouhodobě, zkoumají systémy orientace a navigačního značení jak v reálném světě, tak v digitální sféře: od dřevěných turistických značek v přírodě přes městské neony až po kancelářské řády. Zatímco tyto znaky běžně nabízejí srozumitelnost a jasné nasměrování, Jakub Choma jejich funkčnost narušuje.
Znak zde místo usnadnění zavádí na scestí a vytváří ambivalenci. Místo toho, aby nás vedl, vyvolává pochybnosti o tom, kde se nacházíme, kam směřujeme a zda vůbec můžeme informacím kolem nás důvěřovat. Znak přestává plnit roli pomocníka a stává se symbolem kontroly; odkazuje k neviditelnému systému pozdního kapitalismu, který usměrňuje, reguluje a formuje naše volby, zatímco sám zůstává neuchopitelný. Ačkoliv se zdá, že sochy v sobě integrují průmyslový odpad nebo ready-made prvky, ve skutečnosti jsou pečlivě zkonstruovány. Umělec toto pnutí využívá k tomu, aby zdůraznil rozostřenou hranici mezi realitou a simulací v současném životě.“
Hana Polanská sedí na lavici v potřísněném roztrhaném oblečení, s výrazem letargie představujícím vyčerpání člověka systémem. I tělo a tvář má potřené zemitými barvami, jakoby „ušpiněné“ nikdy nekončící prací. Představme si to ale jako metaforu, nemusí to být uhelný prach z dolu, ale třeba nános úkolů a starostí, které na člověku ulpívají, když z týdne na týden opisuje zápisy z porad, kde se úkoly místo plnění replikují a rozvětvují, může to být barva z non stop ševelících tiskáren a kopírek, špína na duši. Absurditu pravidelné, mechanické, opakující se práce vyjadřuje pohybovými obrazy upomínajícími na fyzicky náročnou rukodělnou činnost, jako by byla dělníkem v továrně, manufaktuře. Ale její obsah je jistě širší a objímá i kolotoč mentálního vyčerpání z práce, která ubíjí a nedává smysl, i když na pohled náročně nepůsobí.
Celá performance, zobrazující člověka uzavřeného v koloběhu pozdně kapitalistické mašinerie, ale začíná překvapivě reminiscencí na akademickou taneční techniku, kterou performerka stále má pevně ukotvenou v archivu svého těla. A tančí u modrobílého totemu, který z nich tří jako by schraňoval reference na optimistické životní cíle. Spojení akademických pohybů s ošumělým zevnějškem působí absurdně. Zdá se, jako by to byla prvotní životní fáze, touha dosahovat něčeho krásného, vznešeného, užitečného, jež je přirozená a trvá přesně do té doby, než se jedinec střetne s realitou trvalých příkazů, než člověka začne „skutečný svět“ stahovat do svého hluku a přehltí jej informacemi, úkoly, motivací.
Tanečnice pak plní rozkazy, které jí dává systém zvenčí skrze povely i vražedný rytmus. Tehdy je čas na práci, na hru, ideálně na povel (vybavila se mi Sedmá z Devíti ze Star Trek: Voyager, která ztratila lidskou schopnost dělat věci bezprostředně – o něco podobného se snaží systém, který člověka zacyklí v kontinuu výroby a spotřeby, a vůbec na to nepotřebujeme Borgy). V závěru se změní v loutku s úspornými izolovanými pohyby a nepřítomným výrazem, která zautomatizované úkony opakuje tak dlouho, až se opravdu její lidskost upozaďuje, rozpouští, mizí. Performance je krátkometrážní, ale má v sobě zárodek díla, které by mohlo být samonosné, kdyby byl pro ně ještě znovu prostor. Frustraci a rezignaci na individualitu v systému ilustruje výborně. Motivy znám z různých jiných choreografií, ale variace je nejpřirozenější tvůrčí metodou. Hana Polanská spojuje umělecký výraz s aktivistickým obsahem – tady to udělala názorně, ale zároveň na pohled uchopitelně i pro laického pozorovatele.
Závěrečná meditace v zapadajícím slunci
Tísnivost a vážnost prostřední části triptychu prostřídala další pouť, na které se stalo vodítkem lano, jako aluze na Ariadninu nit, která tak vyvedla osazenstvo ze středu labyrintu (a iniciátory byli opět tanečníci z první části představení, kteří tak jako průvodci beze slov propojili všechny části programu). Nejprve vedla do ovocného sadu, který obývá socha Tomáše Roubala Claude. Píše o ní stručně: „#člověk #data #stroj #energie #teplo #kov #výpočet #šum #tělo“, což je vše, co ke své plastice uvádí. Viktor Černický si především pohrává s vnímáním času a pracuje s pozorností účastníků. Proti pevné nehybnosti sochy staví křehkost papíru: protože v jeho části díla se nejprve stávají performery všichni diváci, kteří postupně v jedné linii posouvají z ruky do ruky téměř nekončící papírovou písku, která vypadá vlastně jako telegrafní, jako by se tak první i poslední performance setkaly také v tématu analogového čtení signálů. Na této pásce jsou ovšem izolované poetické věty, proklouzávají mezi prsty i pod očima jako šum.
Ovšem samotná socha stojí opodál spíše jako přihlížející svědek, pohyb se u ní nekoncentruje, naopak několik účinkujících na sebe upoutá pozornost v prostoru od ní vzdáleném. Pohybují pažemi s rozvahou jako zhmotněné ciferníky s ručičkami, ale bez hodin. I tento pohyb je rozvážný a pomalý, koncentrovaný a uklidňující. K přesouvajícímu se publiku se přidávají i všichni účastníci předchozích vystoupení a putují dál po cestě z pestrobarevných provazů. Jejich natažení do dlouhých drah na písku, pomalé skládání nebo závěrečné pečlivě rytmické umetání pískové cesty by mohlo vypadat banálně, nebýt právě oné obřadné soustředěnosti, která ukazuje, že podstat je právě hodnotě soustředění. Čemu věnujeme a do čeho vložíme rytmus, preciznost, opatrnost, plnou pozornost, to se stane výjimečným. Význam předmětu nebo činnosti určujeme my svým vztahem a pozorností. Tak jednoduché a zároveň komplikované to je, protože obřadem se tak může stát jakákoliv naše činnost, a právě tak bezmyšlenkovitostí lze zahnat její slavnostní potenciál.
Přesné načasování triptych dovedlo 28. září v podvečer do konce přesně ve chvíli, kdy se přiblížil soumrak a začalo ochlazovat. Letní díly choreograficko-sochařského triptychu se konaly při festivalech Riviéra v zahradách Zámku Troja, pak se v rámci Art Book Fair v září konalo představení z první a druhé části. Triptych pak zase doplnil probíhající festival Poznej Vltavu. I to vždy přispělo k návštěvnosti a diváci se měnili v procesí. Triptych sedí dohromady velmi dobře, tvoří ideální kombinaci nálad – optimistické naladění, studená sprcha reality uprostřed a uklidňující závěr. Kombinovat jednotlivé části jinak by jistě šlo a možná, že závěrečný tvar vznikl mimovolně z praktických důvodů, považuji jej ale za nejlepší. Sochy ve veřejném prostoru zůstávají volně přístupné až do konce října. Vzhledem k tomu, v jak propracovaný tvar se všechna díla spojila, by stálo za úvahu, zopakovat ještě i performance. Procházka trojským parkem s tancem a zamyšlením, to by byl dobrý podzimní program.
Tanec v galerii: Labyrint
28. září 2026, 17:00 hodin
Zámek Troja – park, Praha
Jednotlivé části:
Labyrint I: Ungrounded
Choreografie: Kristián Mensa
Socha: Stanislav Zábrodský
Performují: Kristián Mensa a účastnictvo workshopu Na cestě ke svobodě těla: Esther Idris Beshirová, Radim Čermák, Erika Hajzoková, Eliáš Jan Kabzan, Anna Ovsíková, Barbora Petránková, Hana Slaninová, Maysara Volf, Ondřej Wanke
Hudba: Ian Mykiska, Marek Urban
Labyrint II: Circle with Many Centers
Choreografie: Hana Polanská Turečková
Socha: Jakub Choma
Performují: Hana Polanská, Magdaléna Fedorková, Benjamin Šťastný, Tereza Lišková
Sound design: Petr Soukup
Labyrint III: Claude
Choreografie: Viktor Černický
Socha: Tomáš Roubal
Kurátorský a produkční tým celé akce
Dramaturgicko-kurátorská spolupráce: Martin Maryška (SE.S.TA), Agáta Young Hošnová, Rebeka Provazníková (GHMP)
Produkce: Lola Madyarova (SE.S.TA)
PR: Martin Říčan (SE.S.TA), Petra Čížková, Tereza Revúcká (GHMP)
