MOVE Fest Ostrava se pro mě v průběhu let stal srdcovou záležitostí, a důvodů pro to je několik. Prvním je pohyb a tanec ve spojení s fyzickým divadlem a novocirkusovými inscenacemi. Druhým je město Ostrava, kde jsem studovala střední školu a kam se vždycky ráda vracím, zejména proto, že festival přináší tanec do jeho ne/divadelních míst i venkovních prostorů. Třetím důvodem je setkávání s lidmi. S některými již po několikáté, opět po roce při stejné příležitosti, a s některými zcela poprvé a možná naposled. Přesto nás na chvíli spojí zájem o pohyb v tomto rázovitém kraji.
O kreativním vzdělávání na vlastní kůži
Svou návštěvu druhé poloviny festivalu jsem začala zhurta, a to hned složitou situací kolem revize Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání (RVP ZV). V podobě komorního sympozia nejprve ředitelka festivalu Jana Ryšlavá spolu s koordinátorkou za MOVE Ostrava Petrou Charmite ve zkratce představily projekt CUKR (Centrum uměleckého a kreativního vzdělávání v regionech) a roli MOVE Ostrava a Asociace taneční a pohybové výchovy (ATPV). Následně otevřely diskuzi ohledně nejasností a otázek z řad publika, přičemž obojího bylo více než dost (o postavení taneční a pohybové výchovy v rámci RVP vznikl na našem webu minulý rok podcast, který si lze připomenout zde). Revizi RVP ZV připravilo ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy a jeho organizace Národní pedagogický institut. Jedná se oblast Umění a kultura, která by měla reagovat na aktuální trendy i potřeby žáků v jejich rozvoji. Zmíněná oblast je rozdělena na dva hlavní obory — Hudební, taneční a dramatická výchova a Výtvarná a filmová výchova.
Tradiční obory tak zůstávají, pouze se rozšiřují o další možnosti a oblasti: Vzdělávací oblast Umění a kultura poskytuje žákovi rozmanité příležitosti k vlastní tvorbě a interpretaci, ke komunikaci uměleckými prostředky, k estetickému vnímání a prožívání světa i jeho utváření. … Důrazem na wellbeing žáků může oblast Umění a kultura významně přispět k jejich psychické pohodě, ke kultivaci vzájemných vztahů a celkově k pozitivnímu klimatu školního společenství. Pomáhá vytvářet prostředí, které je vnímavé k individualitě každého žáka, respektuje a podporuje různorodost a zároveň vytváří prostor pro spolupráci, sdílení a společné tvoření.[1] Každá škola si však sestavuje vlastní Školní vzdělávací programy (ŠVP), díky čemuž si dané obory a jejich náplň mohou přizpůsobit podle personálních i finančních možností.
Jak taková lekce pohybové a taneční výchovy může vypadat, přijely ukázat profesionální taneční lektorky Jana Látalová a Michaela Suša spolu s hudebníkem na saxofon, který každé zadání doprovázel podle potřeby, a často tak určoval naše tempo, nebo jestli se pohybujeme či stojíme. Zadání balancovala na pomezí hry a úkolů, díky kterým se rozvíjí kreativita a samostatné myšlení dětí, spolu se vzájemnou spoluprací a vnímáním ostatních i prostoru. Zúčastnění projevili již při úvodním seznamování zájem takové hodiny vést nebo se minimálně dozvědět víc o možnostech, sešli se jak taneční pedagogové, tak učitelé ze základních škol. Pro další zájemce bude probíhat díky finanční podpoře Ministerstva kultury ČR roční vzdělávací kurz na rozvoj pedagogických a metodických kompetencí pro výuku taneční a pohybové výchovy pro základní vzdělávání. Realita je samozřejmě taková, že kurzy ani další taneční vzdělání není podmínkou ze strany ministerstev pro vedení těchto hodin a pro mnoho škol je finančně nebo personálně nemožné zajistit ideální formu výuky ve všech uměleckých oblastech.
Pozornost si zaslouží zejména MOVE Ostrava jako organizace, která zastupuje a zastřešuje taneční a pohybovou výchovu pro Moravskoslezský kraj a je možné se na ni obrátit jako pohybový lektor nabízející své služby nebo základní škola hledající své lektory. Zároveň je nutné upozornit, že umělecká výchova nemusí probíhat klasickou formou — součástí může být návštěva inscenací, debaty nebo rozvoj vlastní tvorby dětí a může probíhat v pravidelných intervalech nebo seskupených déletrvajících lekcích.
Recept na nejlepší halušky odhaluje nejhlubší vyčerpání
Večerní inscenace Směj se, pořád se směj z dílny renomované choreografky a režisérky Jany Burkiewiczové polemizuje nad otázkou, kolik si toho na sebe nakládáme a jak to všechno můžeme zvládnout? Ještě konkrétněji odkrývá navenek skryté myšlenky pracující ženy v dnešní společnosti, čímž se možná odráží úvahy samotné autorky ve spojení se slovenskými performery Paulínou Šmatlákovou a Michalem Heribanem, kteří se zapojili i do tvůrčího procesu. Inscenace je sledem mnoha kratších scén, které na sebe zdánlivě nenavazují, ale postupně tvoří celistvý obraz a jako kruh se v nekonečné smyčce vrací na začátek.
Nejvýraznějším se pro mě stal celkově výkon Paulíny Šmatlákové, jak z pohybové, tak herecké stránky, a zasloužil si obdiv a poklonu. V úvodu přichází na jeviště jako sebevědomá byznysmenka a šéfkuchařka při slavnostním otevření další úspěšné restaurace. Její projev mi připomínal reklamní spoty německého marketéra Horsta Fuchse, až na to, že místo prodeje odhalovala recept na ty jediné správné slovenské halušky. Nejen tento bizarní a komický prvek vaření se v průběhu inscenace opakuje a pokaždé odlehčí atmosféru, což je potřeba. Například když se Paulína Šmatláková opakovaně ptá publika, jestli je krásná, přičemž mění polohy těla jako v módních časopisech a zdůrazňuje, že ví, které úhly jsou pro ni nejlepší. Smích diváky přechází, když ukáže svou nedokonalost a ostře se zeptá, jestli je krásná i takto. V čem spočívá ženská síla a jak se projevuje? Její plynulý pohyb doplňují videoklipy z 80. let tehdejších módních ikon v různobarevném aerobickém oblečení, až jsem se musela sama sebe ptát, kdy pro nás (nejen ženy) budou tváře z obrazovek vzorem namísto připomínkou našich vlastních neúspěchů a chyb.
Samotné plátno na zadní stěně je využíváno pravidelně po celou dobu, ať už jsou na ně promítány nápisy v češtině a angličtině nebo videa a fotografie, které dotváří tematické obrazy. Na jevišti koncertního sálu Janáčkovy konzervatoře Ostrava byl na černý baletizol položen světlý kruh s osmi malými reflektory na jeho okrajích směřujícími dovnitř. Prostor se tak proměňuje z pódia na pomyslnou klec ohraničenou zmíněnými světly, která drží Šmatlákovou uzavřenou. Postupně se tedy proměnila její prezentace před publikem – ze sebevědomé ženy, která propaguje svůj několikátý projekt a výrazně se pyšní svými úspěchy, ukazuje svou sílu a krásu a ani na moment o sobě nepochybuje, se najednou stává nejistá dívka odkrývající své nejniternější myšlenky. Věty, které možná jednou v životě napadly každého z nás, když si na bedra naložíme víc, než kolik nakonec zvládneme unést. Otevřeně a bez emocí popisuje situace, kdy najednou nedokáže vstát z postele, ani napsat jedinou větu omluvy, proč nepřijde na domluvenou schůzku. V těle i hlase se projevuje absolutní paralýza a neschopnost s tím něco udělat.
Na druhou stranu se v pohybovém materiálu obou performerů opakovaně objevují motivy ze slovenských lidových tanců, které jsou velmi silně rytmické a mají opakující se strukturu. Rychlou a přesnou práci nohou doplňuje trup naklánějící se a rotující do stran. Jako kontrast k akademickému provedení uvolňují tanečníci tělo jako do street dance nebo vogue, kde je také důraz kladen na ostrou práci končetin a spirálu v trupu, nebo do současného tance a floorwork. Horskou dráhu emocí díla Směj se, pořád se směj zakončuje autorská píseň Tomáše Sýkory (hudba) a Jiřího Macka (text), kterou zazpívá a sama na klávesy doprovází právě Šmatláková. Navazuje tak na videoklip ze svého dětství a možná o to právě jde — chovejme se k sobě, jako bychom byli opět dětmi, s láskou a pokorou, dovolme si chyby i odmítnutí zvládat vše sami.
Michal Heriban přinesl fyzické sólo, švédsko-francouzský projekt zapojil dětské publikum
Jakou sílu má myšlenka a vnitřní nastavení? S tímto tématem navázalo nedělní sólo Ja som placebo Michala Heribana ve Studiu G, jež je možné pomyslně rozdělit do tří částí. V úvodní pohybově i prostorově kopíruje Heriban sám sebe na promítaném videu na televizi umístěné na zemi v polovině malého jeviště. Díky nahrávce si divák může být jistý, že se jedná o přesně sestavené a prováděné pohyby, které se kromě drobných opoždění uskuteční v obou obrazech najednou. Divák si tak může vybrat, kterou jeho verzi bude sledovat. Následně se přítomný Heriban odpojí od sebe sama na videu. Pokračuje však v kontrolovaných pohybech, opakuje a nabaluje na sebe sekvence pohybu, kdy přechází ladně ze země do stoje a zpět. Výrazná je práce s izolovaným pohybem jednotlivých částí těla, které jakoby skládá v prostoru do dalších a dalších poloh. Heriban postupně přechází do poslední části, kdy se jakoby zcela oprostí od své nahrávky a procitne v pro něj neznámém prostoru, který svým tělem začne zkoumat. Testuje pevnost stěn náskokem na ně nebo se zavěsí hlavou dolů na železnou konstrukci. Před odchodem do zákulisí se přiblíží na dosah divákům do hlediště a stane se na moment pozorovatelem sálu Studia G.
Za zmínku stojí také ranní nedělní jóga na břehu řeky Ostravice, která přinesla kromě mentálního i fyzického povzbuzení i několik vtipných momentů. Okolní příroda nebyla nijak vzrušená z naší přítomnosti i cvičení, na řeku bez okolků přistávaly hlučně kachny nebo kolem nás bzučel hmyz. Klid přidávaly ambientní sledy tónů bicích nástrojů živé hudby a bryskního komentáře a vedení Jany Ryšlavé. Příjemným se stalo i následné seznámení s dalšími účastníky festivalu na společném brunchi v restauraci Loděnice.
Festival i mou návštěvu Ostravy zakončila interaktivní performance Keep It Safe určená i pro nejmenší diváky, která zkoumá nastavení i porušování pravidel ve veřejném prostoru. Pět performerů v reflexních žlutých vestách a oranžových kraťasech si připraví mikrofony, červené lano i oranžové plastové kužele. Postupně diváky i kolemjdoucí přihlížející seznámili se třemi základními pravidly, z nichž nejdůležitější a nejhlasitější je nedotýkat se červeného lana! Po celou dobu je potřeba udržovat bezpečnou vzdálenost od všech kolem, a zejména zůstat v klidu a nevyvolávat paniku, což je připomínáno hlasitým pokřikováním švédských tvůrců. Postupně jsme byli přesunuti na vedlejší část parku u Černé louky, pomáhali jsme zajistit bezpečný průchod sobě navzájem, hráli jsme fotbal i baseball. Po celou dobu pro mě bylo těžké udržet vážnou tvář, plnému nasazení performerů i komickým momentům jsem se musela smát. Interaktivní procházka ve mně probudila dětskou radost z maličkostí, jako je tancování ve čtverci nebo běhání s vysoko zvednutými koleny. Díky skupině React Public Performances se tak jednalo o jedno z nejmilejších rozloučení s festivalem, jaké jsem kdy zažila a tuto vzpomínku si v sobě ponesu ještě dlouho.
Pokud jste nestihli hlavní program festivalu MOVE Fest Ostrava, nemusíte věšet hlavu. Podívejte se na jejich stránky, kde naleznete termíny Ozvěn festivalu — inscenace pro děti i dospělé Divoké husy a novocirkusové sólo Frekvence. Pokud by vás zajímalo více informací ohledně proměny umělecké a kreativní výchovy, můžete se přidat na navazující sympozium, které proběhne v polovině listopadu.
MOVE Fest 2026 – Jana Burkiewiczová: Směj se, pořád se směj
26. září 2026, 19:00 hodin
Janáčkova konzervatoř, Ostrava
Realizační tým
Koncept, režie, choreografie: Jana Burkiewiczová
Scénář: Jana Burkiewiczová, Jiří Macek
Choreografická spolupráce: Paulína Šmatláková, Michal Heriban
Scénografie, kostýmy: Marek Cpin
Světelný design: Pavla Beranová
Hudba: Jiří Konvalinka
Závěrečná píseň: Tomáš Sýkora (hudba) / Jiří Macek (text)
Projekce: Terézia Halamová
Animace: Ondřej Mencl
Lektor lidových tanců: Fero Morong
Produkce: Lenka Plottová
Účinkující
Paulína Šmatláková, Michal Heriban
MOVE Fest 2026 – Michal Heriban: Ja som placebo
27. září 2026, 19:00 hodin
Studio G, Ostrava
Realizační tým
Koncept: Michal Heriban
Choreografie: Michal Heriban
Účinkující: Michal Heriban
Světelný design: Veronika Malgot / Kristýna Hauptová
Hudba: Jozef Vlk
Kostýmy: Andrea Pojezdálová
Scénografie: Michal Heriban
Produkce: Michal Heriban, Veronika Malgot / divadlo Jedným dychom
MOVE Fest 2026 – Keep It Safe
28. září 2026, 15:00 hodin
Výstaviště Černá louka, Ostrava
Realizační tým
Choreografie a interpretace: Annu Ronkainen, Alex Nagy, Anton Lejon, Rodrigo Vilarinho, Oriane Paras, Tiina Lehtimäki
S podporou: Swedish Art Council
[1] https://prohlednout.rvp.cz/zakladni-vzdelavani/vzdelavaci-oblasti/uak#top
