Na první pohled má A to je zakázáno? řadu předpokladů k tomu, aby dětské publikum oslovilo. Barevná scénografie Venduly Tomšů vytváří přitažlivý a vizuálně čistý prostor, v němž se jednotlivé objekty mohou stávat součástí hry. Výrazná je i hudba a zvukový design Pasiho Mäkeläho, oscilující mezi elektronickými plochami, ruchy a zvukovými impulzy, které reagují na dění na scéně. Trojice performerů působí na jevišti energicky a s evidentní chutí experimentovat s tím, co je ještě přijatelné a co už se nesluší a nepatří.
Právě zde se však začíná rozvolňovat půda, na níž celý tvar stojí. Jednotlivé situační nápady se spíše vrství, než aby z jednoho organicky vyrůstalo druhé. Sekvence na sebe často nenavazují, přechody mezi nimi působí nahodile a představení postupně získává charakter otevřené improvizace, která spoléhá na energii okamžiku a na reakci publika. Jako by tvůrci rozehráli situaci a čekali, co se mezi nimi a dětmi přihodí.
Takový princip samozřejmě nemusí být sám o sobě nedostatkem. Improvizace, otevřenost a nepředvídatelnost mohou být při tvorbě pro děti mimořádně živými prostředky. Potřebují však pevnou vnitřní strukturu, od níž se lze odrazit. Právě ta zde chybí. Namísto gradace vznikají hluchá místa, během nichž energie mezi jevištěm a hledištěm citelně klesá. Performativní situace se vyčerpá dříve, než přijde další, a nový nápad ji spíše vystřídá, místo aby ji dále rozvinul.
Přitom samotné téma nabízí množství konkrétních situací, které děti důvěrně znají. „Co se smí ve škole? Co doma? Kdy je zákaz nesmyslný a kdy nás naopak chrání? Co je ještě legrace a v jakém okamžiku už překračujeme hranici druhého člověka?“ Inscenace se těchto otázek dotýká, ale místo jejich rozvíjení pomocí opakujícího se motivu nebo jasně vystavěné hry zůstává u abstraktního sledu pohybových a zvukových asociací.
Nejpřesvědčivější je proto ve chvílích, kdy se od abstrakce obrací ke konkrétní tělesné zkušenosti. Performeři pracují s příjemným i nepříjemným dotekem, vzájemným přibližováním či narušováním osobního prostoru. Podobně funguje hra s míčem nebo situace, kdy Tomáš Janypka plácne Markétu Stránskou po zadku. Děti tak mohou intuitivně vnímat, že každý má osobní hranice nastavené jinak a že i zdánlivě nevinný vtip přestává být vtipem ve chvíli, kdy je druhému nepříjemný. Snaha přiblížit dětem tato témata skrze tělo a konkrétní jednání tak patří k silnějším momentům inscenace.
Jsou však tyto situace dobře čitelné pro celé věkové rozpětí publika? Cílová skupina sedm až jedenáct let je poměrně široká a rozdíl čtyř let může v dětském věku znamenat výrazně odlišnou schopnost vnímat abstrakci, nadsázku i sociální situace. Co jedenáctileté dítě pochopí jako hru s konvencí, může sedmileté snadno minout. Inscenace přitom jako by místy oscilovala mezi dvěma póly: některé akce jsou na jedné straně téměř infantilně jednoduché, zatímco témata osobních hranic, souhlasu, společenských pravidel nebo relativity zákazů na straně druhé vyžadují poměrně vyspělou schopnost abstraktního uvažování. Společný jazyk pro tak rozdílné věkové publikum se tak zcela nedaří najít.
Nejvíce divákovi chybí humor a lehkost. Ne proto, že by divadlo pro děti muselo být za každou cenu veselé nebo děti neustále rozesmávat. Mladé publikum často snese vážnost i znepokojení mnohem lépe, než mu někdy dospělí přisuzují. Pokud však představení pracuje s provokací, trapností a porušováním pravidel, humor by měl fungovat jako zásadní spojovací článek mezi jevištěm a hledištěm. Zde se například objevuje krkání či další schválně nevhodné projevy, které mají patrně testovat hranici společenské přijatelnosti. Samotná provokace ale ještě nevytváří komickou situaci.
Výsledkem je zvláštní těžkopádnost. Situace, které by mohly vyústit v absurditu či humor, zůstávají viset ve vzduchu a čekání na spontánní reakce dětí vytváří hluchá místa. Inscenaci, která si pohrává se zákazy a překračováním společenských konvencí, tak paradoxně chybí skutečné jevištní „rošťáctví“.
O to zajímavěji působí závěrečná diskuse s dětmi, v níž téma inscenace získává konkrétnější obrysy. Performeři se ptají, co by podle dětí mělo či nemělo být dovoleno a zda podobné situace znají ze školy. Jeden z chlapců vypráví o spolužákovi, který každé ráno čeká u dveří a ostatním podráží nohy. Nikdo mu prý neřekl, aby přestal, protože „je to přece sranda“. Právě tato zdánlivě banální situace otevírá otázku, kdy vtip přestává být vtipem a začíná být druhému nepříjemný. Poučení zde není prvoplánové, ale přirozeně vychází z toho, co děti samy znají a zažívají. Díky své srozumitelnosti tak finální debata působí přesvědčivěji než předchozí dění na jevišti.
A to je zakázáno? nepotřebuje klasický příběh ani lineární děj. I abstrakce a experiment však vyžadují určitý vnitřní řád. Dítě musí mít možnost něčeho se chytit – pravidla hry, opakujícího se motivu, postavy, vztahu, konfliktu, humoru či alespoň zřetelného rytmu proměn. Teprve potom lze pravidla smysluplně porušovat. Inscenace přesvědčivě (a je paradoxem, že nezáměrně) připomíná, že omezení mohou mít svůj smysl a vytvářet potřebné mantinely. Totéž však platí pro její scénický tvar, jehož svobodě a hravosti by právě jasnější struktura umožnila lépe vyniknout. A to je zakázáno? tak zůstává podnětným, výtvarně i zvukově výrazným pokusem, kterému k ucelenosti schází především pevnější dramaturgická opora, od níž by se mohl s lehkostí odrazit a pravidla skutečně porušovat.
Feet Forward Festival 2026 – A to je zakázáno?
3. října 2026, 16:00 hodin
Kulturní stanice Galaxie, Praha
Realizační tým
Koncept, tvorba, interpretace: Jazmína Piktorová, Markéta Stránská, Tomáš Janypka
Hudba a zvukový design: Pasi Mäkelä
Dramaturgie: Maja Hriešik
Scénografie, kostýmy a grafický design: Vendula Tomšů
Světelný design: Zuzana Režná
Průvodce procesu: Václav Kalivoda
Produkce: Anna Gazdíková & ZDRUHESTRANY
Koprodukce: Švestkový Dvůr Malovice
