Spolek Beautiful Confusion nachází nové domovy. V Praze navazuje spolupráci s Divadlem X10, v Brně se zabydluje v Industře
Dvě města, dvě nová partnerství a dvě inscenace, které se nebojí selhání, identity ani velkých emocí. Umělecký kolektiv Beautiful Confusion vstupuje do podzimní sezony s novým zázemím v Praze a Brně. Po několikaleté spolupráci se jeho domovskou brněnskou scénou stává Industra, v Praze pak nově spojuje síly s Divadlem X10. Na obou scénách během října a listopadu uvede oceňovanou inscenaci Black Dress a nejnovější Iconic Program (Ikonickou jízdu).
Podzimní série začne 26. října 2026 v brněnské Industře, kde spolek uvede Black Dress. Stejná inscenace se 6. listopadu 2026 představí v pražském Divadle X10. V listopadu pak přijde na řadu Iconic Program: 23. listopadu 2026 v Divadle X10 a 25. listopadu 2026 v Industře.
Inscenace Black Dress, za niž Becka McFadden získala Cenu Thálie 2023 v kategorii alternativní divadlo, zkoumá nebinární femme identitu prostřednictvím vyprávění, tance a dvanácti černých šatů z vlastního šatníku. Od genderově neutrálních zájmen v češtině přes slunnou Kalábrii až k utopické queer lyžařské chatě pracuje inscenace s humorem, zranitelností a queer radostí.
Nejnovější Iconic Program (Ikonická jízda) se pro změnu noří do celoživotní fascinace McFadden krasobruslením a její vlastní zkušenosti se závodním sportem. Archetypy a velká gesta krasobruslařského světa tu slouží jako materiál pro vyprávění o selhání a o možnosti přestat je vnímat jako katastrofu. Diváci se přitom do krasobruslařského programu sami zapojují. Led sice chybí, bruslit se ale bude stejně.
Spolek Beautiful Confusion, za kterým stojí performerka a choreografka Becka McFadden se svým týmem, se ve své tvorbě dlouhodobě pohybuje mezi současným divadlem, performancí, tancem a osobní výpovědí. Teď se výrazněji ukotvuje také geograficky. V Brně navazuje na spolupráci s Industrou, která byla koproducentem nejnovější inscenace Iconic Program. Po této zkušenosti se obě strany dohodly na dlouhodobějším partnerství a Industra se stává brněnským domovským prostorem spolku.
„Brno je pro Beautiful Confusion důležitým místem už několik let. Vedle site-specific projektů, které zde pravidelně realizujeme, jsme zde navázali i řadu významných partnerství, včetně koprodukce inscenace Iconic Program s Industrou. Těší nás, že na tuto spolupráci můžeme navázat a představovat v Brně pravidelněji také naši divadelní tvorbu a dále rozvíjet vztah s místním publikem,“ říká Kateřina Kubíková, produkční a členka spolku.
Nová kapitola se otevírá také v Praze. Divadlo X10 zařazuje do svého repertoáru obě současné inscenace Beautiful Confusion – Black Dress a Iconic Program. Pro spolek jde zároveň o změnu po několika letech úzkého spojení s Venuší ve Švehlovce.
„Osobně i jako kolektiv budeme navždy vděční Venuši ve Švehlovce, která je naším pražským partnerem už od naší první inscenace v roce 2021. Byla to ta nejsmysluplnější spolupráce s divadelním prostorem, jakou jsem kdy zažila. Posunout se dál je velká změna, ale už jsme byli připraveni zkusit nové věci,“ říká Becka McFadden, umělecká ředitelka spolku. Právě Divadlo X10 podle spolku nabízí přirozený prostor pro další vývoj. „X10 se už dlouhodobě věnuje současnému performativnímu umění a je pro Beautiful Confusion přirozeným partnerem. Těším se především na možnost vytvářet kolem uváděných projektů prostor pro dialog a nová setkávání mezi umělectvem a publikem,“ doplňuje Paul Wade, další z členů spolku.
Podle Becky McFadden by se jednotlivá uvedení měla postupně stávat platformou, jejíž součástí není pouze samotné představení. Další formáty a aktivity, které budou reprízy doprovázet, chce spolek představovat v průběhu sezony.
Asociace českých divadelních kritiků zve na kolokvium o současné divadelní kritice a publicistice
Ve dnech 22. a 23. října 2026 se v Eliadově knihovně a Divadle Na zábradlí uskuteční teatrologické kolokvium věnované současné divadelní kritice a publicistice, první den od 14:00, druhý den od 10:00 hodin.
Jak se dnes píše o divadle? Co s divadelní kritikou udělaly internet, sociální sítě a proměna kulturního prostředí? A jak se mění její role, jazyk i vztah k umělcům a publiku? Dvoudenní program nabídne čtyři tematicky zaměřené diskusní panely, které se na současnou divadelní publicistiku a kritiku podívají z různých perspektiv. Jeden z panelů, Kritici o kritice, nabídne zahraniční pohled na současnou kritickou praxi, další se budou věnovat demokratizaci divadelní kritiky, síle divadelní kritiky a nové citlivosti.
Přesný program a přihlašování na těchto odkazech: Program kolokvia, Registrace
Pražská derniéra inscenace Fairy Tales na Jatkách 78
Poslední pražské uvedení taneční inscenace Fairy Tales se uskuteční 23. října 2026 na Jatkách78 a bude součástí komponovaného večera, během kterého nepotkáte jen tvůrčí tým představení a členy týmu Pocketart, ale také další zajímavé hostky.
Večer zahájí podcast Sirény naživo, ve kterém novinářky a publicistky Aneta Jetmar Martínková a Hana Řičicová slibují, že otevřou „témata ženství, genderu, očekávání, která se s námi táhnou od dětství. Možná se zamyslí také nad tím, co všechno jsme se o sobě naučily z pohádek. Dotknou se feminismu, rolí, do kterých nás společnost staví, i těch, které si samy zkoušíme, přijímáme nebo odmítáme. A protože pohádky nekončí vždycky ‚a žili šťastně až do smrti‘, podívají se na ně trochu po sirénovsku.“ Od 19:30 hodin bude následovat pražská derniéra představení Fairy Tales a večer vyvrcholí DJ setem hudebnice Sáry Vondráškové, známé jako Never Sol.
V choreografii Johany Pockové a Sabiny Palán Bočkové se setkala nezapomenutelná skupina výjimečných tanečnic s podmanivou živou hudbou Sáry Vondráškové a Lukáše Palána. Představení mělo premiéru v dubnu roku 2024 na mezinárodním festivalu Sísmograf ve španělském Olótu a během několika sezón procestovalo Evropu – od Španělska přes Bulharsko až po Nizozemsko a Velkou Británii. Ačkoliv se již nebude uvádět v Praze, s inscenací se její tvůrci aktuálně plánují vydat do regionů.
Balet NdB 3 za klavírního doprovodu Iva Kahánka
V rámci festivalu Janáček Brno se 25. října 2026 v Mahenově divadle představí Balet NdB 3 s inscenací propojující choreografii a hudbu Leošе Janáčka. Večer nabídne baletní zpracování skladeb Po zarostlém chodníčku a V mlhách spolu s dílem Capriccio, a to za živého klavírního doprovodu pianisty Iva Kahánka.
Tvorba Leoše Janáčka, která měla hluboké kořeny v lidové hudbě, zahrnuje také klavírní díla, věnovaná skladatelovu snad nejintimnějšímu nástroji. První řada klavírního cyklu poetických skladbiček Po zarostlém chodníčku vznikala postupně v letech 1900, 1908 a 1911. Pět skladeb cyklu napsal Janáček v roce 1900, tedy ve svých 46 letech. Vyšly jako drobné kusy pro harmonium v sešitech Slovanské melodie, které vydával ivančický učitel Emil Kolář. Na rozšíření cyklu měl svůj podíl redaktor Jan Branberger, jenž v roce 1908 smluvil vydání skladeb u pražského nakladatele Bedřicha Kočího. Tento nakladatelský zájem o vydání stávajících skladeb vedl Janáčka ke kompozici dalších částí, takže cyklus se rozrostl na deset čísel, ke kterým skladatel přiřadil poetické názvy. Tyto drobné, intimní skladbičky, přinášející některé skladatelovy vzpomínky, se dnes řadí k jeho nejznámějším a nejhranějším dílům.
Klavírní cyklus V mlhách Janáček dokončil v dubnu 1912. Nedlouho předtím, v roce 1910, se přestěhoval s manželkou a hospodyní do nového domku v zahradě varhanické školy a tam, schován před světem, s podlomenou sebedůvěrou a v melancholickém rozpoložení, zkomponoval své poslední rozsáhlejší dílo pro sólový klavír. Pracoval na něm krátce poté, co vyslechl klavírní skladby francouzského skladatele Clauda Debussyho, a jeho snové, melancholické dílo tak ne náhodou nese prvky hudebního impresionismu. Cyklus V mlhách získal první cenu ve skladatelské soutěži Klubu přátel umění, který měl vítězné dílo publikovat. Janáček však přenechal možnost vydat skladbu tiskem svému žáku Jaroslavu Kvapilovi, druhému laureátovi soutěže. Cyklus V mlhách poprvé zazněl v interpretaci Marie Dvořákové v Kroměříži 7. prosince 1913.
Vznik Janáčkova Capriccia souvisí s osudem Otakara Hollmanna (1894–1967), nadějného hudebníka, který před první světovou válkou studoval hru na housle, ale v důsledku válečného zranění ruky zůstal trvale invalidní. Hollmann se však nevzdal a po válce začal jako jednoruký studovat klavírní hru. Neuspokojovaly jej však úpravy skladeb původně určených pro dvouruční hru. Obracel se proto na skladatele s žádostí, aby mu napsali původní skladbu pro levou ruku. Oslovil takto i Leoše Janáčka, který ale na výzvu zkomponovat skladbu pro jednorukého hráče nejprve zareagoval po janáčkovsku ostře a nevybíravě: „Dětinské – co chcete hrát jednou rukou? Těžko tančit tomu, co má jen jednu nohu.“ Když však klavíristu slyšel hrát, pravil, že o tom ještě bude přemýšlet. Ačkoliv Hollmann v úspěch příliš nevěřil, v Janáčkovi zrála vpravdě geniální skladba. Na podzim roku 1926 dokončil své Capriccio pro klavír levou rukou a dechové nástroje a sdělil Hollmannovi v dopise z 11. listopadu 1926: „Napsal jsem Capriccio. Víte, jen pro jednu ruku psát, to byla schválnost až dětinská. Bylo třeba důvodů jiných a příčin věcných a vnitřních. Když se všechny dostavily a střetly – pak povstalo dílo.“ Ve čtyřvěté skladbě klavír doplňuje flétna (pikola), dvě trubky, tři trombóny a tenorová tuba. Capriccio mělo premiéru v Hollmannově podání 2. března 1928 ve Smetanově síni Obecního domu v Praze a dnes patří k hojně uváděným skladbám po celém světě.
Balet NdB 3 je platforma pro výjimečné interprety zralého tanečního věku. Inspirací pro tento koncept byl, stejně jako u juniorského baletu, přístup světového choreografa Jiřího Kyliána, který filozofii tří dimenzí umělecké kariéry prosadil ve světoznámém Nederlands Dans Theater již před téměř padesáti lety. Projekt Balet NdB 3 se premiérově uvedl na EXPO 2025 ve spolupráci s Filharmonií Brno a právě českým klavírním virtuosem Ivem Kahánkem. Choreografii na motivy skladby Po zarostlém chodníčku pro soubor vytvořil Mário Radačovský, Capriccio inspirovalo japonskou choreografku Megumi Nakamuru. (Článek o programu, který je zahrnoval, si můžete přečíst zde).
Festival Norma bude letos ve znamení znovuzrození
Do Studia Hrdinů ve Veletržním paláci v Praze se po roční přestávce vrací mezinárodní festival autorského divadla a současného umění Norma. Festival se soustředí na autorské projekty vypovídající o trendech a tématech, které zaměstnávají tvůrce napříč generacemi i žánry, a konat se bude od 23. do 25. října 2026.
Důležitým rozměrem festivalu je syntéza výtvarného umění a divadla, a to jak v konkrétních divadelních inscenacích, tak v sekci performancí na pomezí divadla a výtvarného umění. Tři představení letošního, již osmého ročníku představí převážně současnou polskou taneční scénu. Všechny propojuje silný myšlenkový základ a prolínání filozofie s kulturně-společenskými aspekty. V tematicky závažných inscenacích, stejně jako v minulých ročnících, silně rezonuje ženský element.
Festival otevře česká premiéra tanečního projektu Phoenix.Sun choreografky Kasii Wolińské, které vzniklo v koprodukci berlínského festivalu Tanz im August a Studia Hrdinů, respektive festivalu Norma. Oheň je motorem a nástrojem transformace: spalování, zničení, znovuzrození. Phoenix.Sun je choreografickým zkoumáním vlivů a estetiky tohoto základního elementu. Projekt vznikl po těžké osobní a profesní krizi, kterou autorka prožila před dvěma lety a která ji donutila hluboce se zamyslet nad rolí umění v jejím osobním životě. Zkušenost s osobním vyhořením ji vedla k tomu, že svou praxi založila na hlubokém vnitřním imperativu. Zároveň si přála dát jí sociální rozměr a vytvořit nové pracovní metody, které otevírají perspektivu udržitelnosti, týmové práce a obnovy umělecké inspirace a vitality tančícího těla.
Koncepce byla inspirována metodologií a filozofií polského multidisciplinárního umělce Władysława Hasiora, italského umělce Piera Paola Pasoliniho a pyrofeminismem. Jde o pokus konfrontovat a transformovat realitu v plamenech a svět v environmentální, politické a sociokulturní krizi. Spolu s pozvanými spolupracovníky tvůrci zkoumají dualitu plamenů – jejich tvůrčí a destruktivní sílu – s cílem vyvinout techniky, které evokují emocionální krajiny a afektivní stavy a vytvářejí trvalou rezonanci v těle a představivosti diváka.
V rámci letošního festivalu opět dostává prostor i představení otevřené dětskému publiku – Birth Days (polsky U-rodziny). Jde o taneční inscenaci zkoumající těhotenství a porod. Je to poetická cesta tajemnými akty stvoření, formováním lidského těla a úchvatnou fyziologií zrození. Vypráví o intimních procesech, které utvářejí nové existence a odhalují nevyřčené příběhy. Je oslavou života, jak se rodí, a pozváním otevřít se tomu, co přináší. Představení je vhodné pro děti od pěti let.
Sobotní večer pak bude patřit představení To Bitch or Not to Bitch uskupení Hertz Haus, které se objevilo v letošním výběruPolské taneční platformy. Pro tělo jde o otázku života a smrti. V kulturních a společenských souvislostech operujeme s různými pojmy – a nevyhnutelně i s hodnotícími soudy. Je tělo špinavé, nebo čisté? Je bez poskvrny, či zůstává věrné své podstatě? Existují univerzální kritéria pro řešení těchto dilemat?
„Pro tvůrce je klíčová tělesnost – vnitřnosti, trávení a vylučování, nedokonalosti, ekzémy či skvrny –, která vytváří laboratoř, kde se fyziologie střetává s filozofií. Skvrny, poskvrnění a nedokonalosti jsou v Shakespearově díle opakujícími se motivy. Nepochybně se objevují přímo, jako známky násilí, například v podobě krvavých skvrn či smrtících ran. Kolektiv Hertz Haus ve své inscenaci To Bitch or Not to Bitch vychází ze Shakespearovy básně Znásilnění Lukrécie, avšak vyhýbá se přímému zobrazování násilí. Namísto toho se dílo zaměřuje na stopy, které znásilnění zanechává na ženském těle a psychice, a také na péči o tělo, jež bylo vystaveno násilí,“ uvádějí organizátoři.
Inscenace vyhrála soutěž ShakespeareOFF na 28. ročníku Shakespearovských slavností v Gdaňsku v roce 2024. Cena byla udělena za inovativní přístup k Shakespearovu dílu na úrovni obsahu (výběr básně Únos Lukrécie) i formy provedení. Komise zdůraznila originální přístup k tématu znásilnění bez nutnosti explicitního znázornění násilí. Inscenace se místo toho soustředí na stopy, které znásilnění zanechává na ženském těle a psychice, a také na péči o poškozené tělo.
Festival navazuje také na prezentaci projektu ve fázi vzniku (work in progress) s potenciálem dalšího rozvíjení v rámci dramaturgie Studia Hrdinů. Jde o performanci Theater Concrète, která vzniká ve spolupráci performera Pasiho Mäkeläho a mezinárodní umělecké skupiny působící v České republice Ferst Dadler. Festivalový program uzavře v neděli 25. října 2026.
Ferst Dadler, tedy Elia Moretti a Inga Zotova-Mikshina, jsou členové pražské experimentální performativní skupiny působící na pomezí umění a ekologie, která zkoumá vztahové struktury a politiku intimity. Jejich tvorba zahrnuje instalace, performance, práci se zvukem i komunitní facilitaci. Vytvářejí prostory pro sdílenou intimitu a konfrontaci jakožto způsoby, jak poznávat a uctívat komplexnost vzájemné závislosti. Ferst Dadler vytváří performativní prostředí pro hybridní, pluralitní postupy, v nichž význam vzniká skrze sdílenou přítomnost.
Ke svému nadcházejícímu projektu skupina přizvala ke spolupráci Pasiho Mäkeläho, umělce, který byl nedávno nominován na Cenu Thálie. Tento finský performer, hudebník, režisér a konceptuální umělec vystudoval divadelní režii na Akademii umění v Turku. Je úzce spjat s finskou scénou experimentálního divadla, včetně souborů Reality Research Center a Circus Maximus.
„Důraz klademe na samotné vědomí a na transformaci divadelního prostoru, aby vznikl jeden celek. Zejména jako oblast vědomí ve chvíli, kdy usínáme (hypnagogie) a kdy se probouzíme (hypnopompie). Takzvané bardo stavy mysli. Snažíme se aplikovat osobní studium bdění a usínání na představení a hudební postup. Tyto stavy lze nalézt zjednodušeně například tehdy, když publikum přijde do divadla a představení začne, nebo když skončí a publikum odchází, a také když umělec jde na jeviště nebo odchází – jde o změněné stavy mysli každodenního života. Jako divadelní kompoziční přístup vytváříme myšlenku divadla concrète podle hudebního termínu musique concrète, který v roce 1948 vyvinul Pierre Schaeffer v pařížském Studiu d’Essai,“ popisují autoři inscenace.
Theater Concrète využívá spíše surové materiály – environmentální nahrávky, píšťalky vlaků, lidské hlasy a zvuky strojů – než standardní hudební stupnici. Nacházíme zde podobné materiály divadla: základní gesta a pozice, přicházení a odcházení, samotnou situaci představení, na rozdíl od textu nebo dramatických myšlenek, které mají symbolický nebo intelektuální význam. Žádná pravidla: Musique concrète ignoruje běžné představy o melodii, harmonii a rytmu a zaměřuje se čistě na zvukové textury. V divadle ignorujeme běžná pravidla příběhu, racionální myšlenky a smysl a zaměřujeme se čistě na textury prostoru a času. Ignorujeme myšlenku běžných časových linií, dramatických oblouků a očekávání zábavy nebo rozumu. Na druhou stranu nemá žádná pravidla.
„Od nuceného přesunu festivalu Norma z Ostravy do Prahy je leitmotivem jeho existence finanční podpora Ministerstva kultury, která je zcela nepředvídatelná – ročník s největší podporou následovala v roce příštím podpora nulová atd. Na přímou podporu projektu od Magistrátu hlavního města Prahy jsme pak nedosáhli nikdy. Praha je zřejmě tanečními inscenacemi s oborovým přesahem přesycena, proto toto bude s největší pravděpodobností poslední ročník našeho festivalu, pro který zároveň stále hledáme i různé jiné podoby fungování. Je ovšem na místě přiznat, že energie držet tento za hranicemi oceňovaný festivalový formát s výběrovou dramaturgií při životě ubývá,“ popisují tvůrci festivalu.
