Režisér Rocc se v nové inscenaci Bohémy italského skladatele Giacoma Pucciniho pokusil skloubit několik estetických a tvůrčích principů, které nejen výtvarně rámovaly celou inscenaci, ale staly se i němým komentátorem samotného děje. Výrazně stylizovaný svět přitom vytvářel kontrast k civilnosti a obyčejnosti ústředních postav.
Plzeňská Bohéma v síti vizuální poezie
Jedním z hlavních prvků se stalo celkové vnímání prostoru na jevišti. Jinak úplně prázdnou scénu bez jediného prospektu rozdělovaly schody a závěs na přední část, kde se odehrával samotný děj opery, a zadní, která sloužila jako jakýsi živý obraz nebo reflexe. Rozdělení nebylo striktní v tom smyslu, že by postavy nemohly přecházet z jedné části do druhé. Převážně se však udržoval princip, že v předním prostoru se soustředil vlastní děj, zatímco zadní vytvářel jeho snový a obrazný protějšek. Právě tam vznikaly mnohdy poutavé výjevy pouze kombinací světel, mlhy, jednoho nebo dvou objektů a padajícího „sněhu“. Závěs pak rozšiřoval a zužoval průhled do zadní části jeviště, čímž zároveň dodefinovával přední prostor. U venkovních lokací býval roztažený zcela, u interiérů vytvářel úzký průhled imitující francouzské okno. Výjimkou byly okamžiky, kdy tvůrci zadní část scény využívali k reflexi děje. Tehdy roztažený závěs odhaloval nikoli obraz skutečného světa, ale imaginaci vnitřních prožitků. Právě v těchto chvílích do děje vstupoval další výrazný prvek režie – němé postavy.
Rocc dopřál ději opery dvě symbolické, převážně pantomimické postavy: Parpignola a Smrt. U první by šlo namítnout, že jde o reálnou postavu původního děje – potulný prodejce hraček Parpignol se ve druhém jednání objevuje v krátkém výstupu s dětským sborem. Zde je však jeho úloha rozšířená. Postava se objevuje napříč celým příběhem a jen nakrátko se vnoří do reálného děje, aby se vrátila do symbolické roviny, kterou v inscenaci nově zastává. V podobě bílého pierota se účastní všech dějových zvratů, osudových setkání a milostných vzplanutí. Jeho tanec v zadní obrazné části scény komentuje a doplňuje citová vzedmutí i pády.
Zatímco v prvním jednání se účastní děje sám, ve druhém se k němu přidává druhá němá postava – Smrt. Jako žena v bílém fraku se seznamuje s prostředím, reaguje na dění a navazuje kontakt i s bílým pierotem, kterému je zatím spíše rovnocenným partnerem. Ve třetím jednání se Smrt převléká a jako rusovlasá žena v černých šatech postupně přebírá dominantní postavení až ke svému triumfu v úplném závěru.
Takto vypracovaná symbolická rovina paralelně prochází operou, jejíž děj v některých částech dubluje, v jiných esteticky rámuje a v dalších dovysvětluje. První dvě funkce dílu nesmírně sluší, zvláště v případě rozkošných, něžných výstupů Parpignola v podání Vojtěcha Jansy. Silná a důstojná postava Smrti v podání Petry Tion však v závěru zasahuje do děje příliš. Snaha dosáhnout toho, aby si Smrt Mimì doslova odvedla ze světa, vede k trochu překombinovanému vyústění, v němž se symbolický komentář mění v příliš doslovné dovysvětlení děje.
Výstřední kabaret i síla sborového reje
Třetím výrazným prvkem, který režie zvolila, byla stylizace sborových scén ve druhém jednání. Sbory tu nepředstavovaly běžnou společnost. Působily jako vytržené z kabaretu, trochu avantgardní, trochu groteskní, s výrazným líčením, v černých fracích a kloboucích. K výborně nastudovaným pěveckým výstupům přidala Jarmila Hruškociová propracovanou choreografii, která chvílemi živě vyplňovala celé jeviště, chvílemi působila jako živý obraz, chvílemi jako zastavený čas. Členové operního sboru si zaslouží pochvalu: zazpívali, zatančili, hráli a byli přesní, přesvědčiví a chvílemi až děsiví svou výstředností. Operní sbor navíc doplnil místní dětský sbor Kajetán, který se reje na scéně účastnil v nevinných bílých košilích. Sborové výstupy ve druhém jednání bavily a zvolená estetika kupodivu vytvářela zajímavý kontrast k civilnímu vystupování hlavních postav.
Mohlo by se zdát, že výše popsané aspekty scény, kostýmů a provedení byly dominantní, ale ony především vytvářely kontrast k něčemu všednímu a obyčejnému – skupině čtyř bohémů. V porovnání s tím výrazným, estetizovaným světem kolem působily hlavní mužské postavy nesmírně obyčejně, trochu zašle a opravdově. A možná právě tento efekt měl být hlavním důvodem té výrazné stylizace okolního světa.
Obyčejná lidskost v zrcadle snového světa
Zobrazení oněch bohémů vycházelo z dobrého předpokladu: živá a trochu drzá skupina hravých mužů žijících v existenční nejistotě působila věrohodně. Společně rozehrávali vcelku dobré divadlo, vzájemně si nahrávali a provokovali se. Dominik Klapka i Andrij Charlamov vytvořili povedené, komikou protkané postavy, které hráli lehce a přesvědčivě. Pěvecky své role zvládli a jako bonus rozvířili prach trochu ponurého, zchudlého prostředí. Všechny jejich výstupy bavily a velký díl zásluh za živost a přirozenost scén, v nichž vystupovali, patří právě jim.
Richard Samek a Jiří Hájek nabídli v rolích Rodolfa a Marcella solidní výkony, jejich herecký projev však vedle bezprostřednosti Klapky a Charlamova působil poněkud statičtěji. Ve společných scénách se přesto nechávali energií kolegů ochotně strhnout. U Samka se ve vyšších polohách ozýval urputnější tón, který jeho pěveckému projevu ubíral na lehkosti.
Obě ženské postavy naproti tomu působily stylizovaněji. Suverénní, trochu výstřední a pěvecky výborně vybavená Michaela Katráková dostála všem nárokům Musetty. Přesvědčivě působila i přes poněkud specifický kostým a výraznou charakterovou stylizaci.
Mimì v podání Bree Nichols (rozhovor s ní si můžete přečíst zde) se s výraznou stylizací vyrovnávala s mnohem většími obtížemi. V pojetí Mimì převážila představa Rodolfovy nadpozemské múzy, zatímco civilnost a zdravotní křehkost postavy ustupovaly do pozadí. Vedle civilně pojatých mužských postav tak vyznívala poněkud estetizovaně. Roccova představa Mimì jako múzy tím sice dostávala konkrétní podobu, výsledná interpretace však narušovala soudržnost celé koncepce. Oslabovala totiž dosud čitelné rozlišení mezi reálným, soukromým světem hlavních postav a snovým či výrazně stylizovaným okolím. Bree Nichols uplatnila jako Mimì silný, znělý tón, který však v hlubší poloze ztrácel na výraznosti. Působivější momenty přinášely především pasáže v pianu, v nichž měla prostor pro jemnější práci s hlasem. Ve vypjatějších místech naopak převládalo plné forte, místy na úkor výrazového odstínění.
Otázkou ovšem zůstává, zda rozdílná míra stylizace vycházela z jednotného režijního záměru, nebo zda režisér ponechal interpretům větší volnost a ti se přiklonili k polohám, které jim byly bližší. Více by v tomto směru mohlo napovědět srovnání jednotlivých alternací.
Štruncův orchestr v souboji s finále
Orchestr plzeňského divadla podal kvalitní a koncentrovaný výkon s místy až monumentálním zvukem. Jiří Štrunc volil uvážlivá tempa, dobře pracoval s výstavbou frází i s hlasy jednotlivých sólistů. Jednotlivá jednání orchestr otevíral s výraznou vervou. Zvláště v úvodu celé opery byl však jeho nástup natolik vehementní, že chvíli trvalo, než se provedení ustálilo. Podobný okamžik se později ještě zopakoval. V závěru se pak orchestr představil ve vysoké formě a dirigentovi patří uznání za to, že i při plném zvuku udržel dynamiku v přiměřených mezích. V samotném finále se však hudební gradace spojovala s režijními akcenty a vypjatou interpretací některých rolí natolik, že se účinek jednotlivých vrcholů oslaboval.
Rocc vytvořil inscenaci, která dokáže zaujmout i dojmout. Poněkud překombinovaný závěr však ve spojení s vypjatou interpretací některých hlavních rolí může paradoxně oslabit účinek vrcholného okamžiku díla – smrti Mimì. Jako celek přesto umožňuje divákovi prožít tragický příběh, jehož vyznění utvářejí výrazné kontrasty v estetickém pojetí jednotlivých složek inscenace. K jejím největším přednostem patří sborové scény v podání výborně připraveného operního sboru.
Giacomo Puccini: Bohéma
17. října 2026, 19:00 hodin
Divadlo J. K. Tyla, Velké divadlo, Plzeň
Inscenační tým
Hudební nastudování, dirigent: Jiří Štrunc
Sbormistři sboru opery: Ondřej Kunovský, Anna Marie Lahodová
Sbormistryně dětského sboru Kajetán: Zuzana Kuncová
Režie a scénografie: Rocc
Asistent režie: Vojtěch Jansa
Asistent scénografie: Borjan Litovski
Světelný design: Jan Kiml, Jakub Sloup
Dramaturgie: Vojtěch Frank
Pohybová spolupráce: Jarmila Hruškociová
Kostýmy: Belinda Radulović
Hudební příprava: Maxim Averkiev, Martin Marek
Inspicient: Petra Kuldová Tolašová
Nápověda: Viktorie Šimůnková
Účinkující
Rodolfo – Richard Samek
Mimì – Bree Nichols
Marcello – Jiří Hájek
Musetta – Michaela Katráková
Schaunard – Dominik Klapka
Colline – Andrij Charlamov
Benoit – Jevhen Šokalo
Alcindoro – Jan Ježek
Momus – David Cizner
Parpignol – Vojtěch Jansa (zpívá David Cizner)
Smrt – Petra Tion
Koncertní mistři – Martin Kos, Zachar Fedorov
Orchestr a sbor opery DJKT
Kajetán – dětský sbor opery DJKT
