Pět jmen, tři sta let a nitro bez života
Věc Makropulos představuje mimořádně vrstevnaté dílo. Magazín festivalu ji výstižně charakterizuje jako syntézu několika žánrů: „Spletitá detektivka s bizarními komickými rysy, lidská tragédie i filozofické zamyšlení, to vše v sobě skrývá opera Věc Makropulos, zkomponovaná na motivy hry Karla Čapka.“
Tajemná operní diva Emilia Marty představuje ve skutečnosti Elinu Makropulos – dceru řeckého lékaře na dvoře císaře Rudolfa II. Zásluhou otcova elixíru mládí prochází napříč stoletími a vystupuje v proměnách identity, jež spájí pouze stejná počáteční písmena: Ekaterina Myshkin, Ellian MacGregor, Eugenia Montez nebo právě Emilia Marty. Ačkoliv ztvárňuje hvězdu světových jevišť, stálá existence bez časového ohraničení ji postupně připravila o veškerou životní radost i lidskost.
Operní finále nepřináší pouhé rozluštění detektivní zápletky okolo starého receptu na věčný život, ale hlubokou lidskou katarzi. Zjištění, že smysl a krása lidského bytí spočívají právě v jeho konečnosti, dává závěru opery drtivý emocionální účinek.
Od Čapkových rozpaků po celosvětový ohlas
Janáček komponoval svou předposlední operu v letech 1923–1925. Samotný autor předlohy Karel Čapek měl k nápadu přetvořit jeho intelektuální konverzační hru v operu zpočátku značné výhrady. Když však 18. prosince 1926 v tehdejším brněnském Divadle Na hradbách pod taktovkou Františka Neumanna zněla světová premiéra, byl spisovatel nadšen a skladateli složil poklonu se slovy: „Stokrát líp to udělal, než bych si byl kdy dovedl i jen představit.“ Zmínit lze i historické prvenství – Věc Makropulos se stala vůbec první operou na světě, v níž se přímo na jevišti telefonuje.
Sám Janáček se do své hrdinky během komponování zamiloval. Zpočátku o ní psal jako o chladné, třísetleté krasavici, postupně jí však vtiskl hluboký soucit a lidský rozměr.
Divadelní mrazivost, chladná kancelář a prázdné zákulisí
David Radok, významný světový operní režisér, postavil své ikonické pojetí na jemném, přísně odváženém hereckém minimalismu a na silném optickém kontrastu. Vizuální koncept scénografa Ondřeje Nekvasila staví v prvních dějstvích do popředí detailně vypracované, realistické prostředí historické advokátní kanceláře dr. Kolenatého. S postupujícím dějem se však tato civilní kulisa postupně rozpadá a odhaluje prázdné, mrazivé divadelní zákulisí.
Tento scénický posun funguje jako působivá metafora: spolu s odkrýváním divadelních útrob padá i maska hlavní hrdinky. Detailní právní spor o dědictví po baronu Prusovi se mění v nemilosrdné odhalování vnitřní vyhořelosti hlavní postavy a cynické krutosti okolního světa, který touží po jejím tajemství. Režisér k hlubšímu vyznění díla poznamenává: „Konečně jsem dozrál k tomu, že jsem Věc Makropulos pochopil. Myslím, že je to dílo o relativitě hodnot, o tom, co má a nemá v našem životě smysl.“ Vizuální koncepci doplňují kostýmy Zuzany Ježkové, světelný design Torkela Blomkvista a precizní práce sbormistra Pavla Koňárka.
Radokova inscenace má navíc bohatou mezinárodní historii. Vznikla původně pro festival Janáček Brno 2014 v koprodukci s Operou Göteborg. Vedle domácího publika si získala uznání i na světové scéně – v roce 2017 reprezentovala Janáčkovu operu NdB na prestižním Hong Kong Arts Festivalu.
Špičkové pěvecké obsazení
V obnoveném festivalovém uvedení se představí elitní sestava českých i zahraničních pěvců. Roli tajemné Emilie Marty ztvární Jana Šrejma Kačírková, v úloze Alberta Gregora jí bude sekundovat Aleš Briscein. Náročného partu barona Jaroslava Pruse se ujme Svatopluk Sem. V dalších úlohách vystoupí Petr Levíček (Solicitátor Vítek), Zdislava Bočková (Kristina), Vít Nosek (Janek), Jan Šťáva (Advokát Dr. Kolenatý), David Szendiuch (Strojník), Jana Hrochová (Poklízečka), Alasdair Elliott (Hauk-Šendorf) a Alžběta Symerská (Komorná). Hudebního vedení se nově ujal dirigent Robert Kružík.
Obnovené festivalové uvedení Věci Makropulos ukazuje Janáčkovo zralé operní mistrovství v hlubších estetických i filozofických souvislostech. Spojení mrazivě minimalistické Radokovy režie, autorsky autentické hudební interpretace a špičkového pěveckého obsazení dává tomuto stoletému dílu nečekanou dynamiku i mrazivě nadčasovou energii. Inscenace tak plasticky doplňuje mozaiku autorova tvůrčího vrcholení a citlivě se vrací k samé podstatě moderního hudebního divadla.
