Hagen Quartet – Pro komorní hudbu

„V každé nové hudební sezóně šik „králů kláves“ přiláká davy, symfonická tělesa opět zahajují činnost a o závod buší „Páté“ svými proslulými údery osudu do obecenstva koncertů… Masa horlivých posluchačů zaplavuje sály a jeví všude stejný entuziasmus. Správně. Nicméně jedna umělecká forma však nepůsobí stejně přitažlivě; je to komorní hudba.“ Psal v padesátých letech hudební skladatel Arhtur Honegger v jednom ze svých článků (česky vyšla stať Pro komorní hudbu ve výboru Zaříkání zkamenělin). Je tomu tak i dnes, jak potvrdil pondělní koncert rakouského Hagen Quartetu. Dvořákova síň Rudolfina byla zaplněna prakticky jen v přízemí a pouze ze dvou třetin. Ale bylo to vlastně příjemné překvapení – na prvním ročníku Dvořákovy Prahy publikum komorních koncertů sotva zaplnilo Sukovu síň. Potěšující byl i vyšší počet mladých lidí v obecenstvu, komorní hudba snad najde publikum i v budoucnosti.

Čím je způsoben menší zájem o komorní hudbu? Honegger tvrdil, že „za cenu téměř stejnou můžete slyšet tři sta hráčů místo dvou nebo tří; to je nekonečně výhodnější.“ Naše koncerty komorní hudby jsou ale zpravidla o poznání levnější než orchestrální, je tomu tak i na festivalu Dvořákova Praha. „Čím je více hráčů, tím víc to dělá rámusu a pro hodně lidí, bohužel, rámus se rovná hudbě.“ Přihořívá? Naprosto souhlasím s tím, že „(v komorní hudbě) hudba žije v ryzím stavu. V ní se hudební myšlenka může rozvinout s největší opravdovostí a může dát tomu, kdo hluboce miluje toto umění, nejjemnější a nejvznešenější emoce. Ve dvou stránkách Faurého kvartetu je více skutečné hudby než v celém vnějškovém a teatrálním Berliozově Rekviem…“ A za Berlioze bychom jistě mohli doplnit další „velké“ partitury… Závěrem si Honegger stěžuje na malou propagaci komorní hudby, ale i na obtížnost provádění nových skladeb.

Salcburský Hagen Quartett jsem slyšel poprvé před několika lety v Lucemburku a okamžitě mne uchvátil svou perfektní hrou, soustředěností i celkovým vystupováním. Ve vídeňském Konzerthausu má kvarteto již několik let vlastní abonentní řadu (!), ale nikdy jsem se na jeho tamější koncert nedostal, inu, člověk se do zahraničí vydá spíš za „větší“ akcí než kvůli kvartetu. Asi před rokem nebo dvěma hrál Hagen Quartet v Praze a ani nyní jsem si ho nemohl nechat ujít.

Již v první skladbě večera, Šostakovičově Smyčcovém kvartetu č. 14, se ukázaly kvality tělesa: dokonalá souhra, sametový zvuk, úžasná práce s dynamikou – zejména jemná pianissima podtrhla melancholický charakter skladby. Hovoří-li Honegger o tom, že v komorních skladbách hraje – pochopitelně – méně nástrojů, já v Šostakovičovi v podání Hagen Quartet chvílemi slyšel i flétny nebo třeba varhany. Následující Dvořákův „Americký“ smyčcový kvartet byl zařazen vzhledem k dedikaci festivalu a tvořil vhodný kontrast k místy drásavému Šostakovičovi. Vznikl totiž za Dvořákova pobytu v krajanské osadě Spinville, uprostřed přírody, která skladateli připomínala domov, jenž ve skladbě zobrazil. Griegův jediný zachovaný a dokončený Smyčcový kvartet, který večer zakončil, byl oproti idyličtějšímu Dvořákovi opět posluchačsky náročnější. Grieg zde experimentuje s harmonií, používá ostré rytmy a prudké změny tempa. Hra všech členů a jedné členky kvarteta (kromě druhého houslisty jsou sourozenci) splnila ta nejvyšší měřítka. Celý koncert byl také charakterizován vyvážeností jednotlivých nástrojů, kdy na sebe nikdo ze souboru nestrhával pozornost, ale svým partem přispěl ke společnému dílu. Festivalu i Hagen Quartettu patří za tento výjimečný večer velký dík.

Foto: Regina Recht/DG

Dvořákova Praha 2010
Dvořákova síň Rudolfina, 23. srpna 2010
Hagen Quartett

Dmitrij Šostakovič: Smyčcový kvartet č. 14 Fis dur, op. 142
Antonín Dvořák: Smyčcový kvartet č. 12 F dur, op. 96, „Americký“
Edvard Grieg: Smyčcový kvartet g moll, op. 27

www.dvorakovapraha.cz