Praha má štěstí, že se jí v posledních let daří opakovaně získávat vynikajícího a slavného dirigenta Sira Johna Eliota Gardinera. Jen v letošním roce jsme ho mohli slyšet třikrát, resp. čtyřikrát (abonentní koncerty České filharmonie jsou opakovány). Zprávu z koncertu s ČF si můžete přečíst zde a z provedení Bachovy Mše h moll v podání English Baroque Soloists zde.
Gardinerovo pojetí se vyznačuje vyvážeností mezi racionalitou a emotivností, stejně jako jeho gesto, které je radost pozorovat. Žádné teatrální čarování, nejde však o odstup od partitury, lze vidět, jak je do hudby zabrán a jak jí žije. Vděčni bychom měli být i za to, že se tento proslulý dirigent věnuje české hudbě. Přitom i u nás zřídka hranou Baladu blanickou využije ve světě jen těžko. Naopak Dvořákův Karneval – s Martinů Symfonickými variacemi – provedl s Českou filharmonií na letošním festivalu PROMS v Londýně.
Pražský Karneval publikum dostal do varu již od začátku, aby ne, jde o skladbu velmi efektní a provedení bylo skvělé. Následoval Koncert pro klavír Edvarda Griega. Také ten zazněl se sólistou Larsem Vogtem na zmiňovaném londýnském koncertu. Letos čtyřicetiletý klavírista se ve své generaci stal jedním z nejoceňovanějších. V sezóně 2003/2004 byl vůbec prvním „rezidenčním klavíristou“ v Berlínské filharmonii, koncertuje s nejvýznamnějšími orchestry a dirigenty. Velký důraz klade na interpretaci komorní hudby, je zakladatelem hudebního festivalu v Haimbachu a jedním z autorů vzdělávacího projektu „Rhapsody in School“ (Rapsodie ve škole). Ve svém pojetí Griegova koncertu od počátku zvolil energické pojetí a vyšší hlasitost s razantním úhozem, přesto třeba pianissima ve třetí větě byla až na hranici slyšitelnosti. Jistě nejenom já jsem si kladl otázku, jak je možné dostat z nástroje takový zvuk s jistotou, že vůbec zazní. Z technicky dokonalého výkonu bych rád ještě vyzdvihl dech beroucí kadenci v první větě, kterou by si jistě část publika užila více, kdyby uprostřed ní do sálu nevtrhla fotografka festivalu, která dosti hulvátsky přelézala publikum na empoře již při Karnevalu (naštěstí za sebou netřískla dveřmi jako při Hagen Quartetu). Celkově by se Vogtův výkon dal charakterizovat jako střetávání mezi poezií, lyrikou a strhujícími, vervními pasážemi, mezi přemýšlivostí a nespoutanou emocionalitou. Nadšené publikum si na sympatickém umělci vytleskalo Chpinovo Nocturno.
Koncert korunovala Dvořákova Symfonie č. 8. Dílo vzniklé v klidném období autorova života uprostřed přírody nabízí opět možnost odstínit okamžiky vážné a přemýšlivé a jásavé, plné nespoutaného života, tak jako na člověka dolehne onen zvláštní klid, když vstoupí do lesa, a má chuť se rozběhnout po srpnové louce. Česká filharmonie zase jednou ukázala, že dokáže podat výkon světové úrovně, zvlášť pochválit bych chtěl dechy (flétnové sólo) a žestě speciálně.
Dvořákova Praha 2010
Dvořákova síň Rudolfina 26. srpna 2010
Česká filharmonie
Sir John Eliot Gardiner – dirigent
Lars Vogt – klavír
program:
Antonín Dvořák: Karneval, koncertní předehra, op. 92
Edvard grieg: Koncert pro klavír a orchestr a moll, op. 16
Leoš Janáček: Balada blanická, symfonická báseň
Antonín Dvořák: Symfonie č. 8 G dur, op. 88, „Anglická“