Dnes přesně před třista lety zažil Londýn velkolepou premiéru italské opery mladého Sasa Georga Friedricha Händela s názvem Rinaldo. Italská opera neměla v Anglii v této době zdaleka na růžích ustláno a veřejnost na ni nahlížela zpočátku se zjevnou nedůvěrou. Na podzim roku 1710 se ředitelem Queen´s Theatre na Haymerketu stal dramatik Aaron Hill (1685–1750), které mu se zároveň podařilo získat výluční právo na provozování operních produkcí v Londýně. Nastal tedy ten správný okamžik pro rozhodující triumf italské opery.
Queen’s Theatre Haymarket Londýn
Aaron Hill byl bezesporu skvělý obchodník a divadelní manažer. Věděl, že se musí vypořádat s více či méně skrytou averzí vůči italskému živlu, že Londýn je hudebně poněkud zaostalý a že by nebylo dobré zcela ignorovat anglickou divadelní tradici. V témže roce opouští stejně starý Georg Friedrich Händel italskou půdu, aby nastoupil službu kapelníka u dvora hannoverského kurfiřta Georga Ludwiga. V Německu se však Händel příliš nezdržel a odcestoval v listopadu 1710 na studijní cestu do Londýna. Předmětem Händelova studia v Londýně byly však patrně především obchodní možnosti uplatnění jako operního skladatele a Aaron Hill rozpoznal v mladém ambiciózním skladateli toho správného muže pro své záměry a oslovil ho se zakázkou na velkou italskou operu seria. Händel byl ve svých šestadvaceti letech již zkušeným operním skladatelem ověnčeným vavříny italských úspěchů, které slavil v Římě, Neapoli a Benátkách – tedy v nejdůležitějších hudebních centrech své doby. Händelův umělecký životopis byl Hillovi tou nejlepší referencí a nemusel se obávat, že by jeho hudba nedokázala zaujmout posluchače. Důležitá však byla také volba libreta a jeho zpracování. Hill zvolil prozřetelně téma kouzelnické opery, zřejmě s vědomím, že kouzelnická a čarodějnická témata jsou jednak divácky vděčná a jednak mají hluboce zapuštěné kořeny v anglické dramatické tradici a jsou významně zastoupena i v tvorbě jediného domácího skladatele, který se systematicky věnoval hudebně-dramatickému žánru. Henry Purcell, který byl sice již 15 let po smrti, se tak se svými semi-operami stal významným spojencem tandemu Händel – Hill na cestě k úspěchu.
Nicolas Poussin: Rinaldo a ArmidaAaron Hill nejdříve vyhotovil anglickou skicu libreta Rinalda, která se inspirovala slavným renesančním eposem Torquata Tassa Gerusalem liberata (Osvobozený Jeruzalém), v jehož čtvrtém zpěvu vypráví básník o lásce saracénské kouzelnice Armidy ke křižáckému rytíři Rinaldovi. Poté se ujal pera libretista Giacomo Rossi, který ve chvatu napsal finální italskou verzi.
Nepředstavitelné je tempo, v jakém tehdejší operní produkce vznikaly, pokud si uvědomíme, že od okamžiku zrodu myšlenky na uvedení Rinalda (kdy nebylo napsáno jediné slovo libreta a jediná nota partitury) až po premiéru neuběhly více než tři měsíce, ve kterých muselo dílo vzniknout, museli být angažováni zpěváci, vyrobena výprava a dílo bylo třeba nastudovat. Na zkomponování samotné hudby zbyly Händelovi pouhé dva týdny. Giacomo Rossi vzpomíná na spolupráci s Händelem slovy: Mr. Hendel, the Orpheus of our century, while composing the music, scarcely gave me the time to write, and to my great wonder I saw an entire opera put to music by that surprising genius, with the greatest degree of perfection, in only two weeks. U řady árií Händel použil v souladu s dobovou praxí buď hudební materiál starších děl nebo kompletně převzal celé části. Domnívám se, že důvody pro tento postup byly však jiné než časové. Händel nedostatkem invence a řemeslné zručnosti určitě netrpěl a nebylo tedy pro něj z praktického hlediska rozhodující, zda napíše árii novou nebo přepracuje starší. Daleko podstatnější byl pro něj účinek na publikum, který měl u svých starších kusů vyzkoušený a tak prostě vsadil na osvědčení „hity“, z nichž dnešnímu publiku nejznámějším je bezpochyby árie Almireny „Lascia ch’io pianga“ ze 2. dějství (původně v opeře Almira z roku 1703). Na druhou stranu Händel přepečlivě vypracoval nové árie jako je Rinaldova „Cara sposa“, která svým nádherným kontrapunktem společně s předchozím tancem fúrií evokuje svět Purcellových semi-oper.
Nicolo GrimaldiPro premiéru se podařilo získat řadu hvězd tehdejšího operního nebe a Londýn tak mohl slyšet slavné kastráty Nicoliniho (Niccolo Grimaldi), Valentiniho (Valentino Urbani) a řadu dalších slavných jmen. Pro dnešního posluchače je pozoruhodný fakt, že Händel nikdy do svých oper neobsazoval hlasový obor, který v současnosti označujeme jako kontratenor a hojně se uplatňuje pro role určené kastrátům. Händel (ale i většina operních skladatelů jeho doby) považoval očividně falsetisty (kontratenoristy) za nevhodné pro operu a pokud neměl k dispozici vhodného kastráta, obsadil mužskou roli ženou. To byl i případ role Goffreda (generál křesťanské armády), kterého zpívala při premiéře altistka Francesca Vanini-Boschi.
Úspěch Rinalda byl triumfální a premiéra posluchače uchvátila nejen nádhernou hudbou, ale i oslnivou výpravou s řadou scénických efektů, jako létající draci nebo živí ptáci ve scéně odehrávající se v zahradách čarodějnice Armidy. Autor hudby se pak sám prezentoval virtuózními cembalovými kadencemi, z nichž jedna se zachovala jako součást árie Armidy v závěru 2. dějství „Vo´ far guerra“. Rinaldo doslova otevřel Händelovi dveře do Anglie a byl bezpochyby jedním z motivů jeho rozhodnutí usadit se zde natrvalo, což učinil hned v následujícím roce po krátkém návratu do Hannoveru.
Autor je uměleckým šéfem souborů Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704
