Měli jsme to štěstí ho nedávno poznat i u nás, v Praze v Národním, kde rozbouřil stojaté vody loni před Vánoci svojí z Londýna přenesenou inscenací Janáčkovy Věci Makropulos. Pro jedny byla zjevením, druzí byli v rozpacích. Ale tak už to u špičkových (nejen) operních produkcí bývá.
Americký režisér Christopher Alden patří už dlouhá k nejžádanějším na světových operních scénách. A také k nejuznávanějším. Právě v těchto dnech slaví šedesátiny.
Za zmínku určitě stojí profesionální začátky Aldena, které patřily u rockového muzikálu. O pár roků později se přímo v operní praxi stal jeho učitelem proslulý klasik Jean Pierre Ponnelle, kterému mladý Alden asistoval. Velmi brzy se ale svým směřováním dostal zcela jinam.
Jubilant Christopher Alden má na svém kontě desítky většinou hodně provokativních, ale taky zpravidla výtečně hodnocených inscenací. Jedno platí ale bezezbytku vždy: Nezapomíná se na ně.
G.Puccini: Turandot (Welsh National Opera – 1994)
W.A.Mozart: Die Entführung aus dem Serail (Theater Basel – 2007)
G.F.Händel: Partenope (Londýn English National Opera – 2008)
G.Verdi: Aida (Berlín Deutsche Oper – 2008)
W.A.Mozart: La clemenza di Tito (Chicago – 2009)
