Rautavaara a atmosféra čisté severské krajiny

Na netradiční „Ptačí koncert“ zve své příznivce dnes a zítra Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK. Jeho první půli rozezní finská hudba, která se pyšní vysokou úrovní. Poválečná finská hudba vstřebává nejmodernější podněty a zároveň si uchovává svou národní identitu.Einojuhani Rautavaara (1928) studoval muzikologii na univerzitě v Helsinkách a skladbu na Sibeliově akademii u jednoho z nejvýznamnějších Sibeliových následníků Aarra Merikanto (1893-1958). Na doporučení Jeana Sibelia získal Rautavaara v roce 1955 stipendium od nadace Sergeje Kusevitského a později studoval v USA mimo jiné u Aarona Coplanda. V počátcích tvorby experimentoval s různými styly a nejvíce si oblíbil seriální techniku, kterou ale později opustil. Přesto mají některé jeho skladby ze seriálního období (například Třetí symfonie) ve výsledku spíše romantický charakter. V několika skladbách Rautavaara použil zvuky nahrané na magnetofonový pás, které integroval do zvuku živého orchestru. Na tomto pricipu je zkomponována i skladba Cantus Arcticus z roku 1972, někdy také nazývaná podle skladatelova vyjádření jako Koncert pro ptačí zpěv a orchestr. Skladba byla komponována na objednávku Univerzity v Oulu jako hudba pro slavnostní akt udělování doktorských titulů. Podle tradice měl Rautavaara zkomponovat slavnostní kantátu, ale rozhodl se pro tento neobvyklý ptačí koncert, který je oslavou finské přírody a krajiny. Nahrávky ptačího zpěvu sbíral Rautavaara v okolí Oulu, dále v blízkosti severního polárního kruhu a v bažinách blízko obce Liminka, které jsou známým místem výskytu rozmanitých ptačích druhů. Cantus Arcticus má tři části s rozdílným druhem ptačího zpěvu v každé z nich. První část s názvem Suo (Bažina) začíná flétnovým sólem. Postupně se přidává ptačí zpěv a další dechové nástroje, nakonec smyčce. V závěru části zazní reminiscence flétnového sóla, tentokrát v klarinetu. Přes samostatný ptačí zpěv se skladba překlene do další části s názvem Melankolia (Melancholie), která je charakteristická dlouhými melodickými oblouky smyčců a zpěvem skřivana ouškatého. Závěrečná část Joutsenet muuttavat (Stěhovavé labutě) začíná chaotickým zvukem vydávaným skupinou labutí, posléze se rozvine nejkomplexnější zvuk orchestru celé skladby. Skladatel stručně charakterizoval závěrečnou část takto: „Představoval jsem si, jak labutě letí přímo k zářícímu slunci.“ Rautavaarovi se mistrně podařilo propojit zpěv ptáků s orchestrem v přirozeně znějící celek a vytvořit tak atmosféru čisté severské krajiny, kterou je možné jen v tichosti obdivovat.