Kritika má samozřejmě velkou moc, o které dobře ví. Velká moc může vést k povýšenosti, povýšenost k zaslepenosti a zaslepenost k sebezesměšnění. K tomu, aby si někdo velkou moc udržel, nestačí jen stále znovu svou autoritu připomínat, nýbrž především být věrohodný, přesvědčivý, poctivý a tím oné autority hodný. Královna Alžběta o tom věděla své.
Nechci nikomu vymlouvat to, co a jak v inscenaci Gloriany vidí, nechci měnit něčí vkus a cit, který má každý jen a jen svůj, rád bych pouze drobně obhájil samotné Brittenovo dílo před povrchními soudy hotovými, než bys řek švec, a prezentujícími se jako zasvěcené pravdy. A taktéž bych chtěl poukázat na ledabylost v práci některých kritiků, kteří často tak rádi píší o chybách ostatních a nemilosrdně od nich požadují maximální profesionalismus.
Nechci být školomet, ale i maličkosti o čemsi svědčí… Autor poemy, v níž vystupuje královna Gloriana, se nejmenoval Spencer, nýbrž Spenser, Alžběta I. nevládla v letech 1559-1604, nýbrž 1558-1603 a její blízký vztah k Essexovi (nazvěme ho pro stručnost láskou) nebyl ve skutečnosti – a není ani v Brittenově opeře – nijak tajený, nýbrž u dvora široce známý a komentovaný (Radmila Hrdinová, Právo). Děj Gloriany se neodehrává v průběhu patnácti let, nýbrž je koncentrován přibližně do pěti let (1598-1603), o čemž svědčí řada libretem zmiňovaných okolností, přestože některé jeho dějové či textové motivy jsou převzaty i z doby značně starší (např. souboj Essexe s Mountjoyem), a instrumentální sextet rozhodně nepřehrává žádné madrigaly (ty zpívá v jiné scéně a capella sbor), nýbrž dvorské renesanční tance (Frank Kuznik, Hospodářské noviny). Pan Kuznik píše, že Gloriana se může líbit jenom tomu, kdo je „zažraný do britské historie a dvorského života“. Pokud se cítí být kritikem, nemusí být právě „zažraný“, avšak dostatečnou informovanost bychom právě od něj očekávat mohli. Nevím také, proč má potřebu pomlouvat premiérovou atmosféru a proč zneužívá a překrucuje smysl citátu o londýnské premiéře, který je ve skutečnosti ironicky mířen právě proti jemu podobným lenivým divákům. Brittenovu operu označuje za „vlasteneckou“, čímž ve snaze udělat z Brittena servilního nacionalistu dělá sám ze sebe dobrovolně diváka se sníženou schopností vnímat komplexnější umělecký tvar. To pak korunuje závěrečnou, s odpuštěním vrcholně buranskou hláškou o pivu. Přístup pana Kuznika není tentokrát jen jeho osobní ostudou, nýbrž také ostudou Hospodářských novin, které jeho text daly přeložit skutečnému „expertovi“: sexteto hráčů prý visí nad orchestřištěm v „krabici“, přičemž je ve skutečnosti umístěno v proscéniové lóži – v anglickém originále jistě bylo slovo „box“. V divadle je prý „pódium“ a podobně…
Paní Drápelová prozměnu píše, že z Brittenovy Gloriany je cítit „otevřeně příležitostný, ceremoniální charakter“ a celou Brittenovu práci odbývá jako „sled symbolických obrazů na téma panovnice a její dilemata“. Zatímco angličtí a američtí muzikologové, skuteční znalci Brittenovy Gloriany, ve svých studiích (zčásti dostupných i majitelům internetového připojení či průkazek do pražských knihoven) horem dolem, věcně, na notových příkladech dokazují, že a proč je právě toto tvrzení jedním z nejpovrchnějších předsudků vůči této opeře, český bard operní kritiky se dobrovolně zařadí mezi ty, kteří v roce 1953 právě takto Brittena kritizovali a dnes sklízejí všeobecný posměch odborníků…
Trochu ukvapená je i výtka Radmily Hrdinové, že Brittenova opera je „formálně i hudebně rozštěpená mezi oslavným a intimním pásmem“. Jestliže sama uznává a oceňuje, že hlavním tématem je zde „vnitřní rozpor vládkyně a ženy“, pak by bylo logické počítat s tím, že tento rozpor také bude záměrně vyjádřen v samotné struktuře díla – propast dělící scény pompézní od scén intimních či zdání Alžběty od Alžběty samotné, je zkrátka základní stylový rys této opery, princip její výstavby, nikoli její chybou. A ono kritizované rozštěpení Brittenovy hudby na tyto dvě roviny je pouze zdánlivé. Jistěže Britten používal pro „velké“ a „malé“ scény různé vyjadřovací prostředky, ale na jedno dvě poslechnutí CD či živého představení bych si nikdy netroufnul Brittena neomylně podezírat z toho, že by byl tak naivní a nechtěl či neuměl ony dva světy chytře hudebně propojit. Britten umí skvěle pracovat s příznačnými motivy a jejich obměnami. Jedním z nich je např. motiv „Green leaves“, oddaně oslavného sboru, který v opeře několikrát zazní v původní vokální podobě, ale který zároveň v mnohem dramatičtějším, tížívějším zpracování pronásleduje Alžbětu jako vědomí povinnosti či – chcete-li – prokletí i do jejích nejsoukromějších momentů (viz její modlitba na konci 1. jednání). Znovu stačilo si o tom něco přečíst v knížkách o Brittenovi nebo si půjčit si z divadla klavírní výtah, než se odvážím posuzovat práci opravdu velmi dobrého a důsledného hudebního skladatele. Divák jedné reprízy si toho pochopitelně všimnout nemusí, kritik by si ale všimnout měl, anebo by měl raději mlčet.
Nesouhlasím s tím, že umělecká kritika si může psát, co chce, protože je všechno „subjektivní“. Ne docela. Stejně jako práce skladatele či režiséra má své řemeslné základy a pravidla, která se bohužel někdy i u zkušených kritiků vytrácejí. Buďme nároční, ale začněme každý u sebe.
Autor je dramaturgem Opery Národního divadla
Recenze Gloriany, o nichž se autor zmiňuje, najdete zde
Foto Hana Smejkalová
