Ten, který hrál fotbal s Juanem Diegem aneb Zpěv je tak trochu alchymie

Ondřej Koplík se na jevišti olomouckého Moravského divadla objevil před čtyřmi roky. Dnes na něm již doslova zdomácněl a díky mnoha rolím, které tu vytvořil, se stal miláčkem publika, které si získal především svými komickými operními, operetními i muzikálovými postavami. Přiznám se, že je mi to tak trochu líto, neboť pro mě osobně je především vynikajícím zpěvákem, lyrickým tenorem vhodným zdaleka nejen pro role komické. Tenorem, v jehož další úspěšnou kariéru pevně doufám. A jak by také ne, když jeho indiánské jméno je „Ten, který hrál fotbal s Juanem Diegem“ (rozuměj Flórezem, samozřejmě!) …
Ondro, vím o vás,že z muziky máte vztah nejen ke zpěvu, jste totiž i skvělý varhaník! Jaká byla k varhanům a ke zpěvu vaše cesta?

Byla více méně náhodná. V mé rodině nebyl žádný muzikant, já jako malé dítě jsem ale rád zpíval a tak mě třídní učitelka vybrala do školního sboru. A od ní jsem také dostal první sólovou příležitost, když jsem při odhalování bysty TGM u nás v Brně zpíval druhou sloku písně „Ach synku, synku“ za doprovodu tahací harmoniky, na kterou hrála… Více jsem se hudbě začal věnovat až při studiu na Biskupském gymnáziu. Stal jsem se totiž členem chrámového sboru v Kostele na Starém Brně. Naším sbormistrem byl vynikající muzikant pan Petr Kolař, který byl současně i chrámovým varhaníkem. Chodíval jsem v neděli na mši i třikrát jen proto, abych mohl sledovat, jak hraje na varhany. Ty mi prostě učarovaly a začal jsem velice toužit po tom hrát taky. K mému nemalému překvapení mě z tohoto snu probudil fakt, že na varhany se můžu učit hrát poté, co absolvuji osm let klavíru, na který jsem do té doby ani nesáhl. Tak vlastně začalo mé varhanické období, kdy jsem cvičíval až osm hodin denně, abych to všechno dohnal.

A podařilo se…

Ano, nakonec jsem dokonce hrával v tom samém kostele jako hlavní varhaník, a později, když pan Kolař přešel do katedrály na Petrově, jsem v tomtéž kostele amatérsky dirigoval i svůj vlastní chrámový sbor. Petrovi Kolařovi vděčím v podstatě i za svůj začátek v opeře. Protože jsem se mu zdál nadějný, doporučil mi pana profesora Vlastimila Babáka, abych k němu začal chodit na hodiny zpěvu. Pan profesor Babák, který vyučoval přímo v budově Janáčkova divadla v Brně, mě potom pro operní zpěv, který jsem do té doby nijak zvlášť nepreferoval, doslova nadchnul. Po skončení gymnázia jsem proto nastoupil do operního sboru Národního divadla v Brně. Po čase jsem začal přemýšlet o tom, že maturita na gymnáziu je přece jen pro život málo a rozhodl jsem se pro studium sbormistrovství na JAMU. To je škola, kterou jsem měl z divadla vlastně přes ulici,kdy poměrně dost mých kolegů takto studovalo a stíhalo  pracovat ve sboru na plný úvazek. Chodil jsem na konzultace k našemu panu sbormistru Pančíkovi a už jsem se viděl také jako sbormistr. Jenže, pár týdnů před talentovkami jsem otevřel povinnou klavírní literaturu a zjistil jsem, že se to tak narychlo už nenaučím. Prostě mladická nerozvážnost udělala své… A tak jsem neváhal a zašel na studijní oddělení JAMU s úmyslem zrušit přihlášku. K mému nemilému překvapení mi paní na studijním řekla, že mi ale peníze už nevrátí, a že případně mohu maximálně přihlášku přepsat na jiný obor. Tak jsem tedy obor přepsal na zpěv…

Tak to je ale skutečně – slovníkem dneška – bomba! Lidé se připravují na talentovky dlouho dopředu, případně jdou na JAMU po absolutoriu konzervatoře a vy si jen tak přepíšete obor!

No, ono to tak vypadá, ale já jsem na sobě pěvecky pracoval a měl jsem za sebou nějaká drobná sóla v divadle a samozřejmě i další repertoár! Poprosil jsem tehdy sólistu opery pana Hladíka, zda by mi jeho manželka, která učila na AMU, nemohla poradit s přípravou. Ona se mě opravdu ujala a já byl po zdárných přijímačkách skutečně přijat! Na JAMU jsem pak strávil pět roků, zpěv jsem studoval nejprve u paní Hladíkové a později u paní Hlavsové. No a po pěti letech jsem nebyl připuštěn ke státnicím, protože jsem neměl zkoušku z metodiky… Pravda, já jsem neměl splněnou účast, ale důvodem nebylo žádné záškoláctví, nýbrž právě plný úvazek v operním sboru. Nakonec nepomohlo ani více jak dvouhodinové přezkušování všech státnicových otázek – paní profesorka se prostě rozhodla mi zápočet nedat, a tak taky nedala (smích) Na JAMU jsem proto skončil po pěti letech denního studia bez diplomu. Přiznám se, že díky panu profesoru Mátlovi, který mě přesvědčil k tomu nevzdat se, jsem přece jen získal aspoň bakalářský titul – a to na HAMU v Praze, u paní profesorky Hájossyové. Byl jsem přijat i magisterské studium, ale vzhledem k pracovnímu vytížení je mám prozatím pozastaveno. Bude-li příští sezona pro mě časově příznivá, rád bych se do studia ještě pustil…

Po onom neúspěšném konci studia JAMU jste se rozhodl- pokud vím –  předzpívat do jakéhosi operního sboru v zahraničí. Takhle jste se tedy dostal do Drážďan?

Ne, do Drážďan jsem doputoval přes Bonn! Rozeslal jsem emailem životopis do různých německých divadel. Dnes se divím, že mi vůbec někdo odpověděl, protože jsem až posléze zjistil, že se to tak nedělá… Přišla nabídka z Bonnu, kde mně nabídli po předzpívání místo za kolegu, který šel na pět měsíců na mateřskou. Opustil jsem tedy Brno a vyjel na zkušenou.

V Bonnu mi moc pomohl jeden slovenský kolega, který žil v Německu už přes dvacet let. Se mnou, který německy moc neuměl, sepsal gramaticky perfektní životopis, který jsme rozeslali po německých divadlech. První nabídka na předzpívání přišla z Drážďanské Semperoper. Předzpívání se zdařilo, a tak jsem tam zůstal, a prožil zde opravdu krásné roky. Mimo jiné jsem zde chodil na hodiny zpěvu ke kolegovi, který učil na drážďanské Music Hochschule, a myslím, že hlavně díky němu jsem se ve zpěvu hodně posunul.

Semperova opera má velice dobrý zvuk a vy jste měl příležitost zpívat na jednom jevišti s velkými operními hvězdami. Co vám tahle zkušenost přinesla?

Především to byla setkání s velice příjemnými a milými lidmi! Moc rád vzpomínám na skromnou Dianu Damrau nebo na Željka Lučiće či Kurta Rydla, nebo na Juana Diega Flóreze. S tím jsem se osobně ale setkal již dříve, když jsem ještě za svého brněnského angažmá pravidelně v létě jezdíval zpívat na festival do Pesara, kde jsem se – jak vím i s vaším idolem – Juanem Diegem setkal poprvé. Zpívali jsme s ním například v Rossiniho Popelce a opravdu jsme si po jedné zkoušce ten legendární fotbálek zahráli! Juana Diega mám rád a obdivuji ho. Trošku mu i závidím, že si může vybírat a zpívat repertoár ideální pro jeho hlas. Ani nevíte, jak rád bych se dožil ve své kariéře něčeho podobného! (smích)

V Pesaru jsem se potkal také s Bruno Práticem. K němu jsem se doslova vnutil na konzultace a on byl pro mě velkým přínosem. Víte, samozřejmě je důležité mít jednoho pedagoga, se kterým systematicky pracujete, ale konzultace s různými zpěváky či pedagogy vedle toho vám mohou přinést užitek. Zpěv je tak trochu alchymie a můžete se setkat se člověkem, který vám jen něco řekne, poradí, a vy náhle pochopíte… Nějaké ty zkušenosti i informace najednou do sebe zapadnou a i krátká chvilka se zúročí. Naopak, pokud si s pedagogem nerozumíte, můžete ztratit dlouhou dobu, aniž byste něco získala. To nemyslím, že by nechtěl pomoci, ale prostě se třeba pocitově nesladíte a tím i dobrý úmysl může zůstat nenaplněný…

Jak jste se tedy vlastně ocitl před nějakými třemi, čtyřmi roky v Olomouci?

Zpíval jsem ve sboru v Drážďanech, měl jsem stálou smlouvu, slušný výdělek. Dá se říct, že mi nic nechybělo, Jenže – sedět na sborovém sále třeba třicetkrát kvůli sborům například v Rigolettovi, když už jsem to přitom uměl po čtvrté zkoušce, to bylo pro mě frustrující. Přece jen jsem pošilhával po možnosti zkusit sólo. Když děláte sólo, můžete pracovat svým tempem. Já jsem perfekcionista a tak mi vyhovuje, pokud si to tempo sám můžu stanovit. První příležitost byla v divadle v Ústí nad Labem, kam mě tehdy doporučila Yvetka Tannnenbergerová a já dostal roli Camille de Rosillona ve Veselé vdově. Zároveň jsem hostoval ve festivalovém představení Její pastorkyně, projektu brněnské JAMU, kde jsem zpíval Števu. Tam si mě všimla tehdejší šéfka olomoucké opery a operety paní Machytková a nabídla mi sólovou smlouvu. Dlouho jsem tehdy nepřemýšlel, a nabídku přijal…Jste odvážný člověk… Z německé jistoty jste se pustil na tenký český sólistický led! Jaká vlastně byla vaše první olomoucká příležitost?

Ta byla v operetě Boccaccio. Pak přišly opery – Cosi fan tutte, Oněgin a Traviata. Přiznám se, že Ferranda jsem chtěl nejprve odmítnout s tím, že je to pro mě – coby začátečníka – pěvecky příliš náročná role, ale šéf neustoupil a přesvědčil mě. Dnes bych ho už rozhodně dělal jinak… Ale Lenského jsem zpíval moc rád a pak samozřejmě i Alfréda…

Myslím si ale, že váš Ferrando byl povedený a ony další dvě role že se vám taky podařily. To je jasné, že to není zrovna jednoduché př jít na jeviště a najednou zpívat sólo…

To tedy není… Jak jsem říkal: jsem perfekcionista, musel jsem při tak velké roli navíc ještě překonávat tu začátečnickou trému. Přece jen, když začne někdo zpívat sóla hned po vysoké škole, kde je „nucen“ k různým koncertům a školním představením, vypořádá se s tím lépe než někdo, kdo deset let zpívá „v davu“ ve sboru. Ale kdo skočil do vody, musí holt plavat! (smích) Ovšem řekla bych, že po tom počátečním náporu přišlo poněkud chudé období. Tedy chudé na operní příležitosti! Podle mého máte velký handicap… Prokázal jste totiž své herecké a hlavně komické vlohy a tak jste se stal tenorem, kterého „jeho“ role minuly. Tím myslím Nemorina v Nápoji lásky, ale možná i Jeníka v Prodané nevěstě. Tam jste zůstal Vaškem..

Není to tak jednoznačné, jak říkáte… Ale v podstatě máte pravdu. Vaška dělám moc rád, olomoucká inscenace v režii Michaela Taranta je myslím hodně povedená, ale moje původní vize, že spolu s Vaškem nastuduji i roli Jeníka nakonec nebyla s časových důvodů realizovatelná. Tuto roli bych si ale rád dodělal během jara, kdy bych snad na něj měl mít dostatek času. Je to role, která je v českém repertoáru stěžejní, pracuji na ní a je jen třeba tu práci dotáhnout do konce. Do naší olomoucké inscenace bych tedy ještě rád v této roli vstoupil…

Ráda bych věděla, co vás ještě čeká ještě během této sezóny…

Především Lucia di Lammermoor tento pátek! Musím se přiznat, že je to role prozatím nejtěžší, jakou jsem kdy zpíval. Věnuji se jí v podstatě už od května a v těchto dnech vlastně veškerá práce na ni vrcholí. Víte, po dvou sezónách, kdy jsem kvůli operetám a muzikálům z operního divadelního provozu prakticky vypadl, je to docela náročné. Doufám ale, že diváky a posluchače potěším. Během příštího týdne potom poletím do Číny, kde budu mít několik koncertů. První je 21. prosince, takže případný konec světa prozpívám (smích) V Moravském divadle mě pak v únoru čeká Eisenstein v Netopýrovi. To bude asi poslední role v této sezóně, takže bych se ve zbytku času rád věnoval Jeníkovi…

Ondřeji, děkuji moc za rozhovor a přeji hodně štěstí do dnů příštích,aktuálně pak k páteční premiéře Lucie z Lamermooru!

Ondřej Koplík – vizitka:

Narozen 23.2.1979 v Brně. Po absolvování Biskupského gymnázia v Brně získal angažmá ve sboru Janáčkovy opery Národního divadla v Brně. V letech 2000 – 2005 studoval operní zpěv na JAMU. Pravidelně se účastnil Rossiniho operního festivalu v italském Pesaru a letních interpretačních kurzů u maestra Bruno de Simone (Itálie). Absolvoval také soukromé lekce u Bojidara Nikolova (Vídeň).

Od ledna 2006 se stal zastupujícím členem sboru v Theater der Bundesstadt Bonn (Německo), od září 2006 byl potom ve stálém angažmá v drážďanské Semperoper jako člen operního sboru. V letech 1993 – 2006 působil též jako varhaník a později i sbormistr v bazilice Nanebevzetí panny Marie na Starém Brně. Od října 2006 soukromě studuje operní zpěv u Matthiase Beutlicha v Drážďanech. Na pražské AMU vystudoval operní zpěv u doc. Magdalény Hajóssyové.

Z četných rolí ztvárněných za studií převážně v Komorní opeře JAMU lze jmenovat např. Kapitán Macheat (Britten: Žebrácká opera), Adrian Prochorov (Tučapský: Majitel pohřebního ústavu), Adolf (Janáček: Počátek románu), Jephta (Carissimi: Jephta), Monostatos (Mozart: Kouzelná flétna), Števa (Janáček: Její pastorkyňa), Mikeš (Martinů: Mikeš z hor). V opeře v Ústí nad Labem potom Camille de Rosillon (F. Lehár: Veselá vdova) nebo Requiem (G. Verdi).

Od roku 2009 je v angažmá jako sólista opery v Moravském divadle Olomouc. Zde již ztvárnil role například v inscenacích Cosi fan tutte (W.A.Mozart) jako Ferrando, v opeře La traviata (G.Verdi) jako Alfredo Germont, Lenskij v Evženu Oněginovi (P.I.Čajkovskij), Vašek v Prodané nevěstě (B.Smetana), Ovčák Jirka v Čertovi a Káče (A.Dvořák), a další.

V roce 2009 založil spolu s kolegy Janem Šťávou a Lucií Kašpárkovou umělecké sdružení Wopera-sérija, jehož prostřednictvím se snaží moderním a netradičním přístupem přiblížit klasickou operu i “nezasvěceným” a nalézat tak pro tento žánr stále nové publikum i v 21. století.

V současné době spolupracuje také s Národním divadlem Brno, v inscenacích Lékárník (J.Haydn) jako Mengone, Turandot (G.Puccini) jako Pang, nebo Piquillo v Perikole (J.Offenbach). V rámci Janáčkova festivalu 2011 vystoupil také v Národním divadle Brno jako Lumír v Janáčkově Šárce (světová premiéra původní verze z roku 1887) nebo jako host Komorní opery JAMU v inscenaci Zápisník zmizelého. V Národním divadle moravskoslezském (Ostrava) účinkuje v inscenacích Carmen (G.Bizet), Orfeus v podsvětí (J.Offenbach), Život prostopášníka (I.Stravinskij) nebo Armida (A.Dvořák).

V roce 2011 ztvárnil ústřední roli (Mr. Snow) při světové premiéře původní čínské opery Journey to the West. Následně se zúčastnil operního koncertního turné v Číně a Mongolsku.

www.ondrejkoplik.com

Foto Jakub Jíra (civil), Moravské divadlo Olomouc, archiv