Sir Charles Mackerras se již za svého života stal doslova legendou v oblasti janáčkovské interpretace. Jeho diskografie věnovaná tomuto skladateli zahrnuje valnou většinu Janáčkovy operní a orchestrální tvorby včetně svého druhu kuriozit běžně neuváděných. Navíc některá díla Mackerras nahrával i opakovaně v časovém rozpětí několika desítek let, takže srovnáním jednotlivých snímků lze vysledovat proměny dirigentova interpretačního názoru. Posledním dirigentovým slovem k janáčkovským nahrávkám se stala dvojice CD vydavatelství Supraphon, která vyšla roku 2004 ke stopadesátému výročí skladatelova narození. 
Dvojice CD přináší jak díla notoricky známá (Taras Bulba, Sinfonietta), tak i méně hraná nebo téměř neuváděná: původní předehra k opeře Její pastorkyňa s názvem Žárlivost, které lépe sluší koncertní provedení, předehra k opeře Šárka, orchestrální suita z opery Příhody lišky Bystroušky, předehra a dvě mezihry z opery Káťa Kabanová a nedokončený fragment scénické hudby ke hře Gerharta Hauptmanna Schluck und Jau, který je Janáčkovým posledním orchestrálním dílem. Velkým přínosem nahrávek je jejich autenticita. Zatímco např. suita z opery Příhody lišky Bystroušky byla dříve běžně uváděna v podobě, do které ji kdysi upravil Václav Talich, Mackerras se na základě studia Janáčkových rukopisů vrací k původní instrumentaci, ne tak učesané, ale o to janáčkovštější. Mackerrasova badatelská činnost přinesla i jiné ovoce: ať už se jedná o jeho nález Janáčkova rukopisu meziher k opeře Káťa Kabanová, zkomponovaných dodatečně pro nastudování pražským Novým německým divadlem, nebo o takový detail, jakým je odhalení chyby Janáčkova kopisty, který v závěrečné větě Sinfonietty zapsal „třesk“ činelů před nástupem trubek omylem o takt později a skladba pak byla s tímto omylem hrána desítky let.
Ve své „janáčkovské závěti“, jak by bylo možno toto dvojCD nazvat, Mackerras zúročil svoji celoživotní zkušenost s dílem moravského Mistra, a tak lze komplet těchto snímků považovat za jakousi shrnující sumu dirigentova úzkého vztahu k Janáčkově hudbě. Mackerras se ve svém pojetí této hudby dokáže vystříhat všech extrémů, ke kterým někdy janáčkovská interpretace zabíhá, totiž přílišné drsnosti na jedné straně nebo naopak pokusů o jakési „zromantizování“, které bylo zejména dříve zřejmě výsledkem nepochopení skladatelovy originality, na straně druhé. Mackerras dává Janáčkově hudbě vše, čeho je jí třeba: dramatický osten, strhující rytmičnost, naléhavost, lyriku a mimořádně působivou zvukovost. Česká filharmonie hraje přesně, se šťavnatým, plným zvukem celého orchestrálního pléna a dobře slyšitelnými detaily vedlejších hlasů. Těžko vyzdvihovat některé momenty těchto nahrávek, protože poslech obou CD je strhujícím zážitkem od prvního do posledního tónu. Ale přece jen: těžko si lze představit působivěji provedený úvod suity k Lišce Bystroušce, ve kterém je doslova cítit chvějící se vzduch za žhavého letního dne, nebo efektněji vypointovaná závěrečná katarze v Sinfoniettě.
Zatímco předehry a mezihry k operám Káťa Kabanová a Šárka jsou převzaty z Mackerrasových již dříve vydaných nahrávek těchto oper (1997 a 2001) a rovněž drobné skladby jsou rovněž studiovými snímky, dvě nejrozsáhlejší položky dvojalba – Sinfonietta a Taras Bulba – jsou živými záznamy z dirigentových koncertů s Českou filharmonií. Jejich technická kvalita je velmi dobrá, žádné výrazné ruchy způsobené přítomností publika zážitek z poslechu neruší. Mackerrasovy poslední nahrávky Janáčkových orchestrálních děl lze bez váhání zařadit do kategorie „must have“ nejen co se týká interpretace Janáčkova díla, ale také v kontextu interpretace orchestrální hudby vůbec.
