Petr Wagner, kníže violy da gamba

Patří mezi světovou špičku ve svém oboru, je výraznou individualitou u nás i v zahraničí. Jak by ne, snaze po dokonalosti doposud podřídil mnohé, má za sebou například studium v Londýně, Drážďanech, Haagu... Spolupracuje s předními tuzemskými i evropskými soubory takzvané staré hudby, sbírá jedno uznání za druhým, a to jak za svá vystoupení, tak i nahrávky. Díky jeho výkonům i charisma ho i v sebevětším ansámblu zaregistrujete vždy mezi prvními. Petr Wagner. Teď hostem Opery Plus.

Váš profesní životopis je, co se studií a vůbec sbírání zkušeností týče, až nečekaně košatý. Pokuste se prosím podělit o ty nejdůležitější momenty, které ve vašem uměleckém směřování sehrály tu nejpodstatnější roli…
Košatost mého životopisu není nijak cílená ani záměrná. V podmínkách českého hudebního školství je pro hudebníka, který se zabývá interpretací staré hudby, vycestování do zahraničí vlastně nutností. A protože kompletní studium na jedné zahraniční škole je většinou tak finančně náročné, že si jej může dovolit jen málokdo, účastnit se různých kurzů a stáží byla a stále je jediná možnost, jak v tomto oboru získat kvalitní vzdělání a zkušenosti. Těžko říct, která z mých studijních zkušeností byla rozhodující, každá totiž má svůj zásadní podíl na tom, co momentálně dělám.

Na konzervatoři jste studoval hru na klasické violoncello. Kde jste poprvé slyšel violu da gamba a co vás k ní nakonec přivedlo?
K viole da gamba mě postupně přivedla řada drobných impulsů. V osmdesátých letech, během studií na gymnáziu můj tehdejší učitel cella Tomáš Haškovec přinesl na hodinu nahrávku Jordiho Savalla. Fantastická, archaická a tak nějak drsná barva zvuku toho nástroje mě okamžitě okouzlila. Ale až mnohem později, během studií na hudební vědě, se mi gamba dostala do ruky fakticky. Rozhodující pro mne pak byl film Všechna jitra světa, který jsem na počátku devadesátých let viděl v rámci kuturního programu Francouzského institutu. Přišlo mi logické, že studium hudební vědy a hry na gambu se k sobě budou dobře hodit. Začal jsem tedy s gambou více méně pro zábavu bez jakýchkoli ambic a plánů. Postupně jsem absolvoval pár kurzů u nás, pak v Německu. Posléze následovala studia a absolutorium v oboru viola da gamba pod vedením Wielanda Kuijkena na Královské konzervatoři v Haagu. Načež jsem se čile začal hraním na gambu živit a ocitl se tak ve společnosti skvělých muzikantů.

Kupodivu dodnes si pamatuji, jak jste se před lety v jakémsi rozhovoru svěřil s jedním závěrem, ke kterému jste dospěl: a totiž, že optimální možností, jak se hraním uživit, je hrát sólově. Platí to dodnes? Jak se vám jako sólovému gambistovi dnes daří? Přituhlo v posledních letech z vašeho pohledu hodně?
Víte, možná tím trochu naštvu některé své kolegy, bojující o granty a podpory projektů, ale z mého pohledu – tedy sólisty a komorního hráče na volné noze, zvyklého na nezájem státu o moje umění – nijak znatelně nepřituhlo. Dokonce bych řekl, že je situace krůček za krůčkem lepší a lepší. V sólovém hraní je samozřejmě zapotřebí velká dávka štěstí, ale také osvícení lidé na místech, kde se rozhoduje o dramaturgii festivalů, orchestrů a dalších kulturních akcí. Řekněme, že jsou mi více nakloněni než jejich předchůdci.

Prostě se smiřte s tím, že ode mě neuslyšíte žádné lamento. Aniž bych zpochybňoval současnou ekonomickou krizi, myslím, že se její negativní vliv na umění dost přeceňuje a často dramatizuje. Není náhoda, že režiséry a herci těchto dramat jsou většinou zaměstnanci různých kulturních, na státu závislých institucí.

Nedávno jsem se dočetl, že dle sociologických výzkumů krizových stavů ve společnosti, ať už se jedná o období válek, nebo ekonomických krizí různých rozměrů, poptávka po umění vždy – paradoxně – stoupá. A následně vždy i stoupá umělecká nabídka a potažmo umělecká kreativita. Zřejmě se jedná o podvědomý společenský mechanismus. To se ovšem týká umělců a skupin, které od státu nepožadují více a více subvencí na pořád stejné výkony…Na které ze svých projektů ať už sólových, tak i vašeho souboru Ensemble Tourbillon jste nejvíc pyšný?
Slovo pyšný bych v tomto kontextu nepoužil. Jsem spíše rád za to, že se mi podařilo bez velkých reklamních kampaní, investic – a tedy dluhů, bez agentur a manažerů – zviditelnit Ensemble Tourbillon. Zviditelnit tím, jak hrajeme a jaká práce za námi stojí. Nikoli tím, kdo za námi stojí či zda jsme od státu dostali či nedostali tolik a tolik peněz. Nahráváme pro renomovaný label ACCENT, u kterého nám vyjde na podzim třetí CD, s hudbou Johanna Josepha Fuxe pro soprán a koncertantní violu da gamba. Máme už určité renomé a skvělé kritiky. Z toho mám radost.

Ve vašem ansámblu jste se několikrát ocitl i v roli dirigenta. Jak se cítíte tváří v tvář  orchestru?
Nemám žádné velké dirigentské ambice. Díla, která si čas od času troufnu dirigovat, znám víceméně nazpaměť. Pokud se rozhodnu dirigovat, předchází tomu i tak velká příprava, a jelikož nejsem každodenní dirigent, následuje i velký výdej energie. Dirigování mě prostě přitahuje, užívám si je a zároveň jen pokorně doufám, že si to užívají i hudebníci, které diriguji. Jsem zkrátka v oboru dirigování velký idealista.

Jste docela často k vidění i v dalších souborech staré hudby u nás. Jak se v posledních letech vyvíjí poměr mezi vašimi vlastními projekty a četností koncertů, kdy se necháváte najmout? A co vám tyto cizí projekty dávají a co naopak berou, pokud se s trochou nadsázky takto mohu ptát?
Poměr mezi mými projekty a hostováním v projektech mých kolegů je, řekl bych, naprosto v rovnováze. Často jsem zván do komorních ansámblů nebo jako sólista k orchestrům, kdy se jedná o hraní koncertantních a obligátních gambových partů, a to mnohdy dost náročných. Trochu mne mrzí, že se v poslední době díky tomu moc nedostanu k hraní continua, ze kterého jsem koneckonců – jako většina gambistů – vzešel.

Bývaly doby, kdy u nás stará hudba své příznivce mezi posluchači, ale vlastně často i mezi interprety, teprve nacházela. Jaká je situace teď? Co se jak poptávky mezi návštěvníky koncertů, tak i konkurence mezi jednotlivými muzikanty i soubory staré hudby týče?
Rozdíl určitě je. Změnilo se celkové hudební klima. Stará hudba se dostala do širšího povědomí. Získala si určitou prestiž. Slýcháme ji na velkých festivalech.  To je velmi pozitivní. Jako problém v naší zemi vidím výraznou tendenčnost. V podstatě jen přejímáme různé vlivy zvenku. Není tu žádný trend, který bychom sami vytvořili, nemáme tu mnoho průkopníků. Postupně vzniká a zaniká řada ansámblů, ale málokdy se podaří nějak udržet tradici. Velké ansámbly se navzájem vytlačují ze hry a dobře u nás může fungovat vždy jen jeden.

Čím to podle vás je? Co je toho příčinou? A jak bychom v tomto ohledu dopadli ve srovnání se zbytkem Evropy?
Hlavní příčinou je podle mého názoru násilně přerušená hudebně-kulturní  tradice.  A přitom začátky byly velmi dobré. Mezi válkami zde existoval soubor Pro Arte Antiqua, který natáčel pro His Masters Voice starou hudbu na dobové nástroje. Pak přišla válka a na vzestupu byla logicky především stará německá hudba a nakonec totalitní režim, který dokonal dílo zkázy úplně. S tím souvisí absence možnosti kvalitního vzdělání v oboru staré hudby. Jak jsem zmínil již v odpovědi na vaši první otázku, pokud chce mladý nadšený člověk studovat starou hudbu, musí za studiem do zahraničí. Chybí nám tu prostě kvalitní základy, na kterých by bylo možno stavět. Kvalitativně ovšem ve srovnání s Evropou nijak nezaostáváme a disponujeme řadou mimořádně kvalitních interpretů i souborů.

Patříte k těm muzikantům, kteří mají zkušenost s hledáním zapomenutých skladeb v archivech. Prozraďte prosím alespoň na nějakém příkladu, jak takové hledání probíhá? Jdete většinou takříkajíc na jistotu, anebo je to vše zpravidla věcí náhody? A co všechno hraje roli v tom, zda se nalezená kompozice opravdu ocitne na vašem notovém pultu?
To je zajímavá otázka, ale vzhledem k technickému pokroku už trochu neaktuální. Většinu hledání realizuji v digitálních archivech různých světových knihoven. Tyto databáze jsou komukoli volně přístupné. Dnes také existují lidé, kteří se specializují na dané období nebo konkrétního skladatele, já je oslovím a oni pro mě udělají podrobnou rešerši. Běžný postup hledání postupuje od obecného ke konkrétnímu. Určíme si dobu, okruh, místo a z toho pak vyplyne několik konkrétních skladatelů, jejichž dílo posoudíme z hlediska zajímavosti nebo vhodnosti pro naše účely a vybereme jednu konkrétní osobnost. Romantická představa hudebníka, který jen hraje a zbytek času tráví bádáním v archivu, je už dnes passé. Zastavme se teď také u vašich současných dnů: právě chystáte druhý koncert vašeho nového koncertního cyklu Dialogy s gambou. Prozraďte prosím něco víc k programovému zacílení tohoto cyklu…
Jedním z hlavních motivů vzniku cyklu Dialogy s gambou byla snaha zprostředkovat českému publiku komorní hudbu intimního charakteru, kterou není možné hrát ve velkých sálech. Kostel sv. Vavřince, kde celý cyklus probíhá, je naprosto ideálním prostorem pro hudbu tohoto typu. Celá akce vychází z velmi skromných podmínek. Neděláme velkou reklamu, k prezentaci  používáme převším sociální sítě, internet. Chtěli jsme zkusit realizovat projet v minimalisticých podmínkách. Prozkoumat trh, zjistit, zdali za námi lidé přijdou. Věříme, že se nám podaří postupně přilákat širší okruh posluchačů. První koncert již proběhl a máme na něj velmi dobré reakce.

Tematika jednotlivých koncertů se velmi úzce váže k nahrávkám, které mi vyšly u společnosti Accent. S podobnými programy vystupuji často v zahraničí, ale u nás prostě po tomto druhu akcí není od pořadatelů poptávka. Jediná cesta, jak tuto hudbu u nás prezentovat, je tedy vlastní produkce.

Druhý koncert s názvem The Bohemian Viol (pozn. redakce: 7. 6. 2013) je založen na velmi čerstvé nahrávce, která vznikla zhruba před půl rokem. Hlavním tématem bude hudba Gottfrieda Fingera. Třetí koncert (16. 9. 2013) je tématicky nazván Otcové a synové a bude se totiž věnovat především hudbě syna slavného Marina Maraise – Rolanda Maraise. A téma posledního koncertu (20. 11. 2013) je ještě tak trochu zahaleno tajemstvím, ale pravděpodobně se bude dotýkat období Svátku světel – Chanuky, která letos začíná 27. listopadu.

A co vaše plány či profesní sny v dlouhodobějším horizontu?
Mozart. Rád bych se začal věnovat raně klasicistní hudbě trochu jinak, než je zvykem. Celé Mozartovo dílo v sobě nese odkaz na hnutí Sturmm und Drang. A na to se často zapomíná.  Chtěl bych v Mozartově hudbě otevřít odkaz na jeho předky Carla Philipa Bacha, Johanna Christiana Bacha atd. Podrobněji bych své plány nerad prozrazoval.

Pro co má Petr Wagner slabost v civilním životě? Prozradíte?
Pro ženy, dobré víno a moderní technologie… (smích)

Děkuji za rozhovor, ať se vám stále daří!

Petr Wagner studoval hru na violoncello na Pražské konzervatoři, muzikologii na Univerzitě Karlově v Praze a na Royal Holloway University of London. Hru na violu da gamba studoval nejprve u Richarda Boothbyho v Londýně, posléze u Jaapa ter Lindena na Akademie für Alte Musik v Drážďanech. Svá studia violy da gamba završil získáním prestižního diplomu Uitvoerend Musicus pod vedením Wielanda Kuijkena na Královské konzervatoři v Haagu.

Petr Wagner vystoupil sólově na mnoha evropských a světových pódiích a festivalech (Queen Elizabeth Hall/Southbank Early Music Series London, Fränkischer Sommer, Stavanger Philharmonic Chamber music series, Teatro Carlo Felice in Genoa, Royal Danish Chamber orchestra concert series Copenhagen, Festival Ile de France, Festival Art et Spiritualié – Troyes/Francie, Mexico City Shakespearean Festival, Pražské jaro, Sopron Early Music Days, Mitte Europa Festival, Elbhangfest, Forum Musicum Wrocław, Concentus Moraviae aj.), a spolupracuje s vynikajícími osobnostmi, jakými jsou např. Jacques Ogg, Sirkka-Liisa Kaakinen, Shalev Ad-El, Wilbert Hazelzet, Philip Pickett, Hansjörg Albrecht, Noémi Kiss, Stephen Varcoe, Mitzi Meyerson, Jan Krejča, Ophira Zakai, a se soubory New London Consort, Musicians of The Globe, Concerto Palatino, Orfeo Orchestra, Collegium 1704, Ensemble Inegal, Solamente naturali, Musica Florea aj.

Petr Wagner má na svém kontě sólová CD, která si bez výjimky získala nadšené kritiky po celém světě. Jeho nahrávky kompletních Piéces de Viole Charlese Dollého (Dorian Recordings) a  gambových skladeb českého barokního skladatele Gottfrieda Fingera Sonatae, Balletti scordati, Aria et variationes (Arta) řadí kritika mezi celosvětově nejvýznamnější nahrávky literatury pro violu da gamba.

V roce 2011 vydal prestižní label ACCENT ve světové premiéře jeho nahrávku Piéces de Viole  Rolanda Maraise.

www.petrwagner.com