Carmen v Českých Budějovicích

Bizetova Carmen patří mezi světově nejhranější operní díla. Má svébytné postavení i mezi takzvanými trvalkami, čili díly, která nesmí déle chybět v kmenovém repertoáru operních scén. Carmen je ovšem dílo, které má významné místo v kontextu hudebních dějin. Dokonce německý filozof Friedrich Nietzsche ji nese na štítu proti samotnému Richardu Wagnerovi! Friedrich Nietzsche zdůrazňuje úžasnou vitalitu Středomoří a síly nespoutaných vášní, v opeře zosobněných. Bizetova Carmen je obecněji také pokládána, byť je dílem typicky francouzským, za anticipaci verismu, který se ale poté realizoval především v Itálii. Z mnoha směrů, na které se snažím poukázat, je právě tato opera klíčovým dílem v krystalizaci hudebního dramatu poslední čtvrtiny devatenáctého století. Libreto samo je vydestilováno z velmi rozsáhlé povídky Prospera Mériméeho. Je ale jen jeho slabší ozvěnou, pouze o třicet let mladší. To je právě ten důvod, proč ani nejzarytější zastánci věrnosti literární předloze zde příliš nebodují. Carmen se tím nabízí k různým aktualizacím, ba až k typu velkolepého moderního divadla, jak ho barvitě rozehrával v typicky filmovém ztvárnění Walter Felsenstein v Berlíně, ale také Václav Kašlík v Národním divadle. Úspěch těchto snah je vždy závislý na tom, stane-li se Carmen opravdu moderním jevištním útvarem jako celek, ne pouze částečně. V tom je skryt tajemný háček, který se vždy objevuje před interprety, ať zvolí jakýkoli typ a tvar aktualizace.Inscenátorem díla v Jihočeském divadle je režisérka Jana Kališová, realizující své vize na funkčně jednoduché, zato velmi flexibilní a zároveň praktické panelové scéně Jany Zbořilové a v příjemně barevných kostýmech Agnieszky Páté. Již dopředu byla avizována optika přítomnosti, údajně „bez mantil“… V tom ale velké překvapení nespočívá. Optiky přítomnosti právě u Carmen dnes odvahu moc nepotřebují, řekl bych, že jsou spíše očekávány. V případě budějovické inscenace je zvolena aktualizace příběhu do let těsně předválečných. Poprvé v historii Jihočeského divadla ve francouzštině, v originální verzi s prózou. Se škrty nejen v oné spojovací próze, ale také v partituře samé. Na scéně velmi střídmě volené jako symbol syrovosti, až drsnosti vyprávěného příběhu. Carmen je dílem velkého dramatického tahu a citu pro kontrasty. Zmíněný tah celku se občas trošku rozmělňoval cílením na řadu detailů spíše podružného charakteru. Opilecké scénky moc přesvědčivé nejsou, spíše se mi vybavovaly herecké etudy na téma tři promile alkoholu v krvi. Včetně Zunigy, vizuálně silně opilého již při vstupu do krčmy Lillase Pastii natolik, že očekávaný střet s donem José by se mohl konat na záchytce. Leč občas se zázraky dějí, k souboji i zde dojde. V době bojových umění všeho druhu působí tyto boje spíš trochu jako půtky, pokud se již realizují v popředí jeviště.

Zvolena je původní verze Bizetova originálu s mluvenými dialogy, které jsou kráceny. Po tolika letech od premiéry díla je již volba verze originál versus neoriginál s ex post dokomponovanými recitativy jen věcí chuti, osobního cítění. V Čechách od prvního uvedení v Praze v roce 1884 je častější verze s recitativy, které bych dal přednost. Je prosta několika hluchých míst, oproti zvolené verzi. Navíc zastře lépe neznalost francouzštiny. Pokud ji herec neovládá důkladněji, je o dost těžší v dikci mluvy než italština. Ale podstatnější zde je, že došlo ke krácení hudebnímu, které trochu překvapivě obětovalo i takové „hity“ díla,  jako je druhá sloka Escamillovy slavné árie s  jeho obecněji populárním refrénem (výkřik sboru dost nešťastně umístěný do prvního taktu refrénu  počátek slavné melodie akusticky skoro vymaže!). Krácení mimo jiné postihlo i Habaneru, vypustilo dětský sbor a málem dostihlo i film Carmen Jones, kde to ale bylo nutné. Naopak přidalo vstupní ouverturu znovu před čtvrtým dějstvím, patrně ryze účelově. Režisérka pracovala s kvartetem protagonistů v duchu svého vnímání příběhu, cíleně a sympaticky vedeného k asentimentu. Je jistě zásluhou režisérky, že uměla zdárně potlačit na minimum rozmáhající se operní pohybové manýry dávné minulosti. Režijní realizace je ale v opeře hodně závislá na typologii zvolených protagonistů. V opeře je taková volba složitější než v činohře, operní party se musí v první řadě vyzpívat v poloze a v daném rozsahu. Těch, kteří dokáží splnit pěvecké nároky nejobtížnějších partů světové operní literatury, bylo a je velmi málo. V tomto bodu se proto opera jako žánr často potýká s pomyslnou kvadraturou kruhu.

Hlavní role je oborově širokospektrá. Mohou ji zpívat sopranistky (Ema Destinnová), mezzosopranistky nebo alty s ordinérními prsními hloubkami à la Jelena Obrazcovová. Vždy bude ale důležitý jevištní rozměr postavy. Sandra Schwarzhaupt je hlasově typem světlejšího charakteru mezzosopránu komornějšího založení, který se plně rozezní až ve vrchní kvartě Bizetem vymezeného rozsahu. Její jevištní vývoj postavy je patrný, není nikterak fakírem okamžiku, který ohromí již při svém vstupu (při krácené slavné Habaneře je i těžší hned zaujmout). Ale ve vývoji své role po centimetrech postupně dokáže přesvědčit a získávat pomyslné plusové body. Nejpůsobivější je v kartové árii a v závěrečné scéně vyústění dramatu, kde se její komorní mezzosoprán více rozezněl a náznaky vibrata z prvního dějství vymizely.