Carmen v Českých Budějovicích

Bizetova Carmen patří mezi světově nejhranější operní díla. Má svébytné postavení i mezi takzvanými trvalkami, čili díly, která nesmí déle chybět v kmenovém repertoáru operních scén. Carmen je ovšem dílo, které má významné místo v kontextu hudebních dějin. Dokonce německý filozof Friedrich Nietzsche ji nese na štítu proti samotnému Richardu Wagnerovi! Friedrich Nietzsche zdůrazňuje úžasnou vitalitu Středomoří a síly nespoutaných vášní, v opeře zosobněných. Bizetova Carmen je obecněji také pokládána, byť je dílem typicky francouzským, za anticipaci verismu, který se ale poté realizoval především v Itálii. Z mnoha směrů, na které se snažím poukázat, je právě tato opera klíčovým dílem v krystalizaci hudebního dramatu poslední čtvrtiny devatenáctého století. Libreto samo je vydestilováno z velmi rozsáhlé povídky Prospera Mériméeho. Je ale jen jeho slabší ozvěnou, pouze o třicet let mladší. To je právě ten důvod, proč ani nejzarytější zastánci věrnosti literární předloze zde příliš nebodují. Carmen se tím nabízí k různým aktualizacím, ba až k typu velkolepého moderního divadla, jak ho barvitě rozehrával v typicky filmovém ztvárnění Walter Felsenstein v Berlíně, ale také Václav Kašlík v Národním divadle. Úspěch těchto snah je vždy závislý na tom, stane-li se Carmen opravdu moderním jevištním útvarem jako celek, ne pouze částečně. V tom je skryt tajemný háček, který se vždy objevuje před interprety, ať zvolí jakýkoli typ a tvar aktualizace.Inscenátorem díla v Jihočeském divadle je režisérka Jana Kališová, realizující své vize na funkčně jednoduché, zato velmi flexibilní a zároveň praktické panelové scéně Jany Zbořilové a v příjemně barevných kostýmech Agnieszky Páté. Již dopředu byla avizována optika přítomnosti, údajně „bez mantil“… V tom ale velké překvapení nespočívá. Optiky přítomnosti právě u Carmen dnes odvahu moc nepotřebují, řekl bych, že jsou spíše očekávány. V případě budějovické inscenace je zvolena aktualizace příběhu do let těsně předválečných. Poprvé v historii Jihočeského divadla ve francouzštině, v originální verzi s prózou. Se škrty nejen v oné spojovací próze, ale také v partituře samé. Na scéně velmi střídmě volené jako symbol syrovosti, až drsnosti vyprávěného příběhu. Carmen je dílem velkého dramatického tahu a citu pro kontrasty. Zmíněný tah celku se občas trošku rozmělňoval cílením na řadu detailů spíše podružného charakteru. Opilecké scénky moc přesvědčivé nejsou, spíše se mi vybavovaly herecké etudy na téma tři promile alkoholu v krvi. Včetně Zunigy, vizuálně silně opilého již při vstupu do krčmy Lillase Pastii natolik, že očekávaný střet s donem José by se mohl konat na záchytce. Leč občas se zázraky dějí, k souboji i zde dojde. V době bojových umění všeho druhu působí tyto boje spíš trochu jako půtky, pokud se již realizují v popředí jeviště.

Zvolena je původní verze Bizetova originálu s mluvenými dialogy, které jsou kráceny. Po tolika letech od premiéry díla je již volba verze originál versus neoriginál s ex post dokomponovanými recitativy jen věcí chuti, osobního cítění. V Čechách od prvního uvedení v Praze v roce 1884 je častější verze s recitativy, které bych dal přednost. Je prosta několika hluchých míst, oproti zvolené verzi. Navíc zastře lépe neznalost francouzštiny. Pokud ji herec neovládá důkladněji, je o dost těžší v dikci mluvy než italština. Ale podstatnější zde je, že došlo ke krácení hudebnímu, které trochu překvapivě obětovalo i takové „hity“ díla,  jako je druhá sloka Escamillovy slavné árie s  jeho obecněji populárním refrénem (výkřik sboru dost nešťastně umístěný do prvního taktu refrénu  počátek slavné melodie akusticky skoro vymaže!). Krácení mimo jiné postihlo i Habaneru, vypustilo dětský sbor a málem dostihlo i film Carmen Jones, kde to ale bylo nutné. Naopak přidalo vstupní ouverturu znovu před čtvrtým dějstvím, patrně ryze účelově. Režisérka pracovala s kvartetem protagonistů v duchu svého vnímání příběhu, cíleně a sympaticky vedeného k asentimentu. Je jistě zásluhou režisérky, že uměla zdárně potlačit na minimum rozmáhající se operní pohybové manýry dávné minulosti. Režijní realizace je ale v opeře hodně závislá na typologii zvolených protagonistů. V opeře je taková volba složitější než v činohře, operní party se musí v první řadě vyzpívat v poloze a v daném rozsahu. Těch, kteří dokáží splnit pěvecké nároky nejobtížnějších partů světové operní literatury, bylo a je velmi málo. V tomto bodu se proto opera jako žánr často potýká s pomyslnou kvadraturou kruhu.

Hlavní role je oborově širokospektrá. Mohou ji zpívat sopranistky (Ema Destinnová), mezzosopranistky nebo alty s ordinérními prsními hloubkami à la Jelena Obrazcovová. Vždy bude ale důležitý jevištní rozměr postavy. Sandra Schwarzhaupt je hlasově typem světlejšího charakteru mezzosopránu komornějšího založení, který se plně rozezní až ve vrchní kvartě Bizetem vymezeného rozsahu. Její jevištní vývoj postavy je patrný, není nikterak fakírem okamžiku, který ohromí již při svém vstupu (při krácené slavné Habaneře je i těžší hned zaujmout). Ale ve vývoji své role po centimetrech postupně dokáže přesvědčit a získávat pomyslné plusové body. Nejpůsobivější je v kartové árii a v závěrečné scéně vyústění dramatu, kde se její komorní mezzosoprán více rozezněl a náznaky vibrata z prvního dějství vymizely.

Šárka Hrbáčková na druhé premiéře získává sympatie zjevem, v erotickém vjemu i jinou modifikací oblečení, než volila alternantka, tím i jinou akcentací svých partií od pasu dolů. Jistě i tyto prvky jsou právě u Carmen podstatné, jako málokde jinde. Na jevišti střídá silné i trochu slabší pěvecké okamžiky, když střední polohy ne vždy naplňují prostor auditoria. V Santuzze byla zvukově průbojnější, díky jiné poloze partu. U Carmen je tessitura přece jen nižší, pohodlnější, ale tím místy méně prostorově nosná. Což na počátku druhého dějství podtrhne i snaha o mezza voce, které ale bez amplifikace sálu nepřináší zamýšlený efekt. V tomto pohledu mají obě sympatické protagonistky společný jmenovatel – poněkud menší, komornější hlasový formát.Lázaro Calderón je krásně tvořený, v masce koncentrovaný lyrický tenor, pro Verdiho Alfreda či Vévodu ideální. Don José je již trochu „na hraně“ jeho oborového snažení. Racionální hospodaření s lyrickým fondem mu jistě umožňuje Josého svým způsobem zvládnout. Nepřekvapí, že vstupní duet s Micaëlou lze označil za skvělý v ohebnosti fondu a schopnosti mezza voce v závěru duetu, kdy nepotřebuje přecházet do častých odnoží falzetů na pianovém tónu A a zakončení fráze. Květinová árie působí lyrickým oproštěním, pokazila ji ale intonační „mezitónina“ před závěrem samým. A drobnější intonační kazy tohoto typu v průběhu večera, které s oborem nijak nesouvisejí. Nebyl v intonaci ani zdaleka jediným, na první premiéře bylo podobných drobných kazů více. Dramatické momenty ve třetím a čtvrtém dějství již zcela parketou Lázara Calderóna nejsou. Je ale dobře, že se pěvec nesnaží zhutňovat střední polohy a chrání si tak přirozenost své lyrické hlasové struktury.

Naopak WeiLong Tao jako José druhé premiéry je oborově blíže partu dona Josého svým temnějším barytonálním tenorem s průrazným leskem širokých výšek. Na druhé premiéře byl zjevně ve velmi dobré pěvecké kondici. Právě dramatická místa třetího a čtvrtého dějství přednášel s plným pěveckým i výrazovým nasazením. Slavná fráze závěru díla s prosbou o zatčení sebe sama, s obdivuhodně širokým As, mu vyzněla opravdu obdivuhodně! Herecky svého alternanta, voleného inscenátory pro první premiéru, převyšuje diferenciací hereckého projevu, ale i celkovou jevištní přesvědčivostí.

Escamillo není tak snadná efektní role, jak by se zdálo. Jevištní přesvědčivost je zde podobně jako u titulní role na prvém místě, jak moc dobře věděl i proslulý ředitel Met Rudolf Bing, když hledal ideálního Escamilla pro Met. Pěvecky jistý Alexandr Beň, sice na výškách trochu silově tvořený, nebyl zcela ideální jevištní prototyp toreadora. Svatopluk Sem na druhé premiéře byl komplexností jevištního podání přesvědčivější. Právě u Semova podání jsem o to víc litoval krácené árie, kdy se pěvec stačí sotva na jevišti aklimatizovat a výstup již končí. Mimořádně úspěšný absolvent budějovické konzervatoře, který spěje k vrcholu znamenité kariéry předního sólisty Národního divadla! Spolu s WeiLongem Tao byl skutečnou ozdobou druhé premiéry.

Krásně v jevištní uvolněnosti a tím i přirozenosti působili podloudníci Remendado a Dancaïre v podání výrazných tenoristů svěžích a nosných fondů – Aleše Voráčka a Josefa Moravce. Drobné figurky těchto praktiků života zvládali pěvecky i herecky suverénně. Bravo! Frasquita Evy Štruplové a Mercedes Dagmar Volfové na první premiéře přispěly k výraznému vyznění nesnadného kvintetu. Micaëla našla půvabně jevištně nenucenou představitelku příjemného, lyrického sopránu, snad jen na výškách trošku otevřeného – Petru Perlu Nôtovou. Rovnocennou  alternantkou byla na druhé premiéře graciéznější Yukiko Šrejmová Kinjo.Ve výše zmíněné kreaci Zunigy se pěvecky výborně prezentovali Miloš Horák a František Brantalík, z nichž druhý dal roli více jevištní uměřenosti v hereckém projevu. Rovněž menší, ale mezi barytonisty ceněná role Moralèse měla dobré představitele v osvědčeném, disponovaném Jiřím Brücklerovi, ale také v Josefu Faltovi. Druhá premiéra, která začala o čtyřicet minut později z technických důvodů, zapůsobila celkovým dojmem svrchovaněji než první.

K hudebnímu nastudování dirigenta s funkcí generálního hudebního ředitele Maria De Rose se dostávám s trochou rozpaků na závěr. Hudební nastudování je prapodstatou všeho, spolu s pěveckými osobnostmi, jinak by opera nebyla operou. Vychválil jsem dirigentovu práci s orchestrem již v Komediantech, poté zejména v pěkné prosincové premiéře Sedláka kavalíra. Tentokrát se zmíněný pozitivní trend nezopakoval, orchestr disponoval sice i nadále spolehlivou skupinou smyčců, ale žestě se intonačně příliš nevyznamenávaly. Rád a zároveň s jistou úlevou dodám, že na druhé premiéře již byla tato skupina citelně lepší v intonaci i souhře. Sbor zpíval na velmi dobré úrovni, připraven Martinem Veselým. Zejména, byl-li propojen na smíšený sbor v závěru třetího dějství a ve vstupu dějství čtvrtého. Jakmile je nucen režií do pohybu, čemuž se v Carmen těžko vyhnout, míra souhry s orchestrem trochu kolísá. Opět velmi rád dodám, že méně na kompaktnější druhé premiéře. Možná ale trochu více empatie dirigenta v určitém kompromisu požadovaných temp by nebylo zcela od věci.

Carmen v Jihočeském divadle je trochu netypicky rozdělena na dvě poloviny, s jedinou přestávkou. Se škrty i s přídavkem (zopakovaná ouvertura), s obsazením, které bylo celkově přesvědčivější na druhé premiéře. Carmen je dílo mimořádné obliby. Bylo to znát již podle velké návštěvnosti zejména druhé premiéry. Oproti dílům, která patří též mezi velké operní „hity“, jako jsou Komedianti i Sedlák kavalír, ale které se velké návštěvnosti kupodivu nedočkaly. Leda operetní premiéry by se zřetelnému kasovnímu úspěchu Carmen mohly přiblížit. A také Bizetova Carmen dlouho na repertoáru Jihočeského divadla chyběla. Jak se zdá, dramaturgický záměr s nesmrtelným titulem a jeho „toreadorem smělým“ se Jihočeskému divadlu komerčně vydařil. A zřejmě se ještě více vydaří také na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově, pro které je ostatně tato krácená verze přímo koncipována.

Georges Bizet: 
Carmen
Hudební nastudování: Mario De Rose
Režie: Jana Kališová
Scéna a kostýmy: Agnieszka Pátá, Jana Zbořilová
Sbormistr: Martin Veselý
Pohybová spolupráce: Jaroslava Leufenová
Orchestr a sbor Jihočeského divadla
Premiéry 21. a 24. února 2014 DK Metropol České Budějovice

Carmen – Sandra Schwarzhaupt / Šárka Hrbáčková
Don José – Lázaro Calderón / WeiLong Tao
Escamillo – Alexandr Beň / Svatopluk Sem
Micaëla – Petra Perla Nôtová / Yukiko Šrejmová Kinjo
Zuniga – Miloš Horák / František Brantalík
Moralès – Jiří Brückler / Josef Falta
Frasquita – Eva Štruplová / Iva Hošpesová
Mercèdes – Dagmar Volfová  (alt. Miroslava Veselá)
Dancaïre – Josef Moravec (alt. Josef Falta)
Remendado – Aleš Voráček (alt. Tomáš Kořínek)

www.jihoceskedivadlo.cz

Foto Michal Siroň