Operní panorama Heleny Havlíkové (358) – Carmen jako UHO s prošlou dobou trvanlivosti

Bizetova Carmen prochází historií Národního divadla od samého počátku jeho existence – poprvé, v roce 1884, zde byla dokonce prvním zahraničním operním titulem. Současné nejnovější nastudování je v pořadí již třinácté – což sice potvrzuje neutuchající oblibu tohoto titulu, ale svědčí to o dramaturgické i marketingové pohodlnosti vedení Národního divadla, které sáhlo po tomto „kasaštyku“ v situaci, kdy naše první scéna nad základní rámec trojice Smetana-Dvořák-Janáček dlouhodobě opomíjí péči nejen o českou operní tvorbu tolika generací českých skladatelů, ale i klíčových světových oper 20. století a tvorby současných českých skladatelů, jejichž díla uvádí například Bavorská státní opera nebo prestižní festival v Aix-en-Provence.
Poslední českou novinkou, která ještě zůstává (občas) na repertoáru je Acherův Sternenhoch na Nové scéně s premiérou v dubnu 2018! A mezi tím se Národní divadlo ujalo jen Tramvestie Petra Wajsara (premiéra na Nové scéně 2019), tedy vše ještě za předchozího vedení. A to se Per Boye Hansen při svém nástupu v roce 2019 holedbal, jak zachová každoroční festival Opera Nova věnovaný aktuální operní tvorbě. Výmluvy na covid neobstojí, když NODO / New Opera Days Ostrava neztratily odvahu a elán ani v době koronavirových restrikcí.
Nechme však pro tuto chvíli stranou diskusi, zda je nové nastudování Carmen dostatečně odůvodněno posláním naší první scény při složení jejího současného repertoáru i kontextem dosavadních inscenací této opery v historické budově Národního divadla, jak je fotografiemi i charakteristikami připomíná program k inscenaci. Stále máme v paměti kultovní inscenaci Carmen v režii Jozefa Bednárika s ohňostrojem divadelní imaginace i pokorou k hudbě s titulní dvojicí Dagmar Peckovou a Valentinem Prolatem na vrcholech jejich kariér, která se hrála až do roku 2020 v našich podmínkách neuvěřitelných 21 let s 235 reprízami. Nepominutelná je i souvislost „muzikálové“ inscenace Václava Kašlíka s Ivanou Mixovou a Ivo Žídkem, jejíž premiéra v roce 1966 byla vynalézavým, originálním a dnes stále moderním vkladem do operní inscenační praxe.

Novou inscenací Carmen ovšem Národní divadlo vstupuje také do konkurence přinejmenším s aktuálními inscenacemi našich „oblastních“ divadel, když už ne těch evropských. Při tomto srovnání si uřízlo ostudu.
Svou rafinovanou a současně líbivou hudbou, silným příběhem nekompatibility vztahu svobodomyslné cikánské pašeračky (což v žádném případě nemusí znamenat, že krásné) a naivního venkovského mladíka, kterého milostná vášeň svede na cestu zločinu, se Bizetova Carmen může jevit jako titul, na kterém se nedá mnoho pokazit. V Národním divadle ukázali, že dá. Na premiéře Carmen neobstálo nic – ani hudební nastudování, ani scéna, ani kostýmy, ani svícení, ani většina sólistů. Výsledkem je banalita, nuda – a nenaplnění ani základních objektivně měřitelných parametrů, jakými jsou intonace, souhra a vypracování hereckých situací.
Namísto hudebního dramatu, které si oprávněně drží prvenství mezi všemi operami světového repertoáru, se nám dostalo čehosi, co připomíná „UHO“ školních jídelen z dob hlubokého socialismu, navíc s prošlou dobou trvanlivosti. Premiéra Carmen byla „ukuchtěná“ bez receptu ze zbytků desítky let vyčpělých ingrediencí, bez chuti a vůně.

Univerzální a po celou inscenaci neměnnou scénu navrhl Luigi Perego, též autor kostýmů, které džínovinou a kalhotami do zvonu směřovaly kamsi do 70. let minulého století. Základem scény je k zadnímu horizontu stoupající sestava plošin, která snad ještě obstojí jako kulisa pro pašeráckou tlupu v horách pro třetí jednání (s idylickým měsíčním úplňkem na modrém pozadí a jakými směšnými kašírovanými výčnělky). Ale ani svícení z ní nedokáže vykouzlit španělskou atmosféru sevillského náměstí, prostranství před arénou – a už vůbec ne krčmu Lillase Pastii.
Namísto promyšleného modelování situací světlem jsou sólisté nasvěcováni dvojicí štychů a odlišnost prostředí vyjadřuje jen barva filtrů – pro Sevillu oranžová, pro krčmu zelená, hory jsou modré. Až se nechce věřit, že se pod tuto triviální výměnu barev, která se ani nedá nazvat světelným designem, podepsal takový mistr, jakým je u nás v tomto oboru Daniel Tesař (zejména ve spolupráci s režisérem Jiřím Heřmanem, jak nejnověji předvedli v Brně na Händelově Alcině).
Ani činnost Grishy Asagaroffa na Carmen nenaplňuje pojem režie, jak ho dnes chápeme v operním divadle. Spíše jen na jevišti secvičil sestavování účinkujících jako figurek do jakýchsi statických uskupení a jejich přemisťování na další stanoviště. Na něm sedí či stojí a s pohledem upřeným na dirigenta odzpívají předepsané noty, aniž projeví valný zájem o svého partnera či dění, které se právě odehrává. Třeba v situaci, kdy José a Escamillo tasí proti sobě dýky, zní Bizetova hudba plná vášnivé žárlivosti, ale sólisté stojí vedle sebe s pohledem upřeným do hlediště. A pokud se vůbec objevil „nápad“, nebyl původní: třeba závěrečnou scénu, v níž Carmen vyplivne z pusy Josému do tváře prstýnek, který od něj dostala, jsme před dvěma lety viděli třeba v plzeňské inscenaci. A scéna, kdy Don José zbaběle zavraždí spoutaného Zunigu, připraví nešťastného antihrdinu o poslední zbytky soucitu, které jeho nešťastný osud mohl vyvolat. (Doplňme, že v Bizetově originále Zuniga vystupuje i v posledním dějství a účastní se koridy).

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]