Studio ALTA v pražských Holešovicích je komorním prostorem pro současný tanec a pohybové aktivity, který funguje už od roku 2007. Malá stagiona, která umožňuje uvádění nezávislých projektů v dnes tak oblíbeném divadelně nedivadelním prostředí, stejně jako taneční studio pro malé i velké nadšence pohybových umění, produkční platforma i divadelní zkušebna. Pod záštitou občanského sdružení ALTA@RT vzniklo už mnoho koprodukčních projektů současného tance a tanečního i pohybového divadla, ke kterým se nyní připojuje Imago, choreografický duet z dílny slovenské tanečnice Lucie Kašiarové.
Přibližně hodinový kus pro Jara Ondruše a Soňu Ferienčikovou nese v podtitulu zamyšlení Jsme si jistí tím, jací chceme být. Víme ale, kdo jsme? a inspiračním zdrojem mu je podle autorky text Carla Gustava Junga Anima a Animus pojednávající o existenci jakéhosi druhého já v každé lidské osobnosti. Banálně řečeno, každý muž v sobě nese kousek ženy a každá žena kousek mužské síly. Společnost ovšem vyžaduje polarity úplné, celistvé, jasně ohraničené a bezchybně fungující, tedy v sociální rovině hrající své role tak, jak je celku co nejprospěšnější, bez ohledu na rozpory, které se někdy dějí uvnitř každé lidské osobnosti. Imago má být sondou do lidské duše, do projevů její komplikovanosti navenek, způsobů přizpůsobení i vyjádření, „snaží se nalézt harmonii mezi banalitou každodenních úkonů a vzletností dlouhodobých vizí, představ, snů“.
Taneční pár, který před námi rozehrává několik situací vztahu, komunikace a manipulace, může dobře představovat jak dvě individuality s jejich projevy, ve kterých se dostávají tyto doplňující archetypy napovrch, tak také jednu bytost s dvěma tvářemi. První možnost je však pravděpodobnější a dává větší smysl při sledování jevištní akce. Scéna je prázdná až na několik diagonálně rozmístěných sádrových odlitků ve tvaru kamenů a balvanů a dvou torz, jakýchsi skořápek ženského a mužského těla. Kromě toho, že jde o výtvarnou dekoraci, mají předměty svůj účel praktický: kameny jako zhmotnění tužeb, po nichž natahujeme lačně ruku, ale je nám bráněno se jich jen dotknout, a torza jako štíty, za něž je možné se skrýt a kterými můžeme doplnit svou chybějící tvář druhého pohlaví.
Vztah k rekvizitám i taneční interakce jsou čitelným zhmotněním výše vyslovených otázek, ačkoli dění na jevišti samozřejmě nechává odpovědi pro nás nedořečené, spíš nastoluje téma. Celá choreografie je v klidné dynamické lince, která je přerušovaná jen zřídka. Vytváří tak ale napětí, které se nese kontinuálně inscenací a vzbuzuje v divákovi zvědavost. Zásadním pohybovým prvkem je vzájemné vyvažování těžiště, tanečníci jsou často v kontaktu, jeden druhému oporou, zavěšeni do sebe, jako kdyby energetickým centrem nebyla jejich těla, ale místo, kde se dotýkají třeba jen držením rukou, a odtud se síla rozdvojovala a proudila do prostoru. To není v tanci nový prvek, ale je zajímavé sledovat jej právě v této klidné rovině vyvažování narušeného náhlou akcí. Nechybí tedy občas dynamické změny, náznaky boje či hádky, sklonu ke vzájemné manipulaci, nervozita a zlost. Tanečnice může být stejně tvrdá jako muž a on si může dovolit nechat své ženské já zaplakat.
Chvílemi se zdá, jako kdyby na jevišti nebyli dva dospělí lidé, ale děti, za chvíli zas výjev začne připomínat milostné vzplanutí, tanec je zvláštním způsobem současně kontaktní i nekontaktní, vyznívá skutečně víc jako komunikace duší než fyzických těl, ačkoli jde skoro stále o partneřinu. Navzdory tomu, že se choreografie nevyhýbá i pádům a dynamičtějšímu pohybu, působí tak pokojným až meditativním dojmem, jakousi smířlivostí a laskavostí, s níž se tanečníci vzájemně dotýkají jako poznávající se milenci. Přes fyzický kontakt, který je technicky nevyhnutelný, je vztah mezi nimi křehký. K dojmu přispívá i mládí obou interpretů a v neposlední řadě příjemné nasvícení v teplých barvách přirozeného světla. Inscenace s minimem prostředků směřuje k harmonii.+++
===Poslední dobou přitom dominují současnému tanci výjevy plné násilí, hrubosti, destrukce, sebedestrukce a zraňování, ať už je tvoří muži či ženy. Možná to někomu bude dokonce chybět, bude poukazovat na krutost naší podstaty, kterou choreografie v tomto případě vůbec neakcentuje, dokonce spíš popírá. Ale vadí to tolik?
Hodnocení autorky recenze: 85 %
Imago
Choreografie: Lucia Kašiarová
Scéna: Marie Gourdain
Hudba: Mikoláš Růžička
Světelný design: Pavel Kotlík
Premiéra 11. a 12. května 2014 Studio ALTA Praha
Tanec – Soňa Ferienčíková, Jaro Ondruš
Vnější oko – Tereza Ondrová, Vanda Hybnerová
Foto Vojtěch Brtnický, ALTA@RT
