Aktualizováno
Festival Pražské jaro hostil v úterý 2. června v Obecním domě ruského dirigenta Vasilije Petrenka a jeho Královskou liverpoolskou filharmonii. Šlo o první z jejich letošních vystoupení na tomto festivalu; zatímco v úterý představil hudbu skladatelů počátku dvacátého století, závěrečný středeční koncert měl vzhledem k zadání festivalu tradičnější pojetí (díla Johannese Brahmse a Antonína Dvořáka). Jednotící linií úterního koncertu se stala hudební moderna, období hledání a přechodu od tonální k atonální hudbě, období, na které bylo možné pohlédnout prizmatem českého skladatele Leoše Janáčka, rakouského Albana Berga a britského Edwarda Elgara.
Zatímco Janáček a Elgar byli od sebe věkově vzdálení pouhé tři roky, Berg představuje v této trojici nejmladšího ze skladatelů (věkový rozdíl od ostatních je kolem třiceti let), jehož kompoziční styl se později vyvinul radikálně a zcela jiným směrem. Na koncertě zazněly v kontinentální premiéře jeho rané písně, které skladatelův pozdější vývoj teprve předjímají a jsou ovlivněny předchozí generací skladatelů, jako byl Elgar nebo Janáček. U Berga je patrný vliv například Richarda Strausse, podobnost s jeho písněmi najedeme i s vokálními díly Bély Bartóka, což ale může být pouhá paralela bez přímých vlivů.
Janáčkova suita z opery Z mrtvého domu v úpravě Františka Jílka byla v podání liverpoolského orchestru rytmicky přesná a propracovaná, přičemž Petrenkovo pojetí Janáčka bylo spíše expresionistické. Již úvodní ostře sekané a krátké tóny smyčců napovídaly, že Petrenkova intepretace se bude lišit od romantizujícího pohledu. Do jaké míry lze ale mluvit o Janáčkově hudbě? Jílek do značné míry proměnil instrumentaci jednotlivých částí, výrazně přidal hlavně žesťové ale i jiné nástroje, čímž se ale janáčkovská originalita v podstatě vytratila. Ačkoliv se o vytváření suit z Janáčkových oper snaží v poslední době známý rakouský dirigent Manfred Honeck, přesto se ani jemu nedaří vytvořit obraz janáčkovské hudby. Honeck nezapře specializaci na dílo Richarda Strausse a ve svých suitách vytváří spíše nové kompozice za použití straussovské instrumentace. Petrenko vtiskl Janáčkovi jakýsi ruský punc, což „mladému starci“ Janáčkovi nikterak neuškodilo – naopak podpořilo samotnou Janáčkovu představu o vášnivém způsobu provozování jeho skladeb.
Písně Albana Berga z jeho raného období měly na tomto koncertě svou kontinentální premiéru. Deset písní, které se vyznačují pomalými tempy a snahou o rozmanitou náladovost, odráží počátek rozvolňování tonality a samý začátek Bergova pozdějšího revolučního díla. Lisa Larsson dokázala tyto písně interpretovat naprosto přesvědčivě se zkušeností pěvkyně, jejíž repertoár zahrnuje hudbu baroka, romantismu, ale zejména dvacátého a jednadvacátého století. Její projev je velmi kultivovaný, její lyrický soprán se velmi dobře hodí k provozování hudby minulého století.
Naprostým vrcholem večera byla však Symfonie č. 1 As dur op. 55 Edwarda Elgara, jež je právem považována za jedno ze zásadních symfonických děl dvacátého století. Orchestr i sám Petrenko byli během provedení Elgarovy symfonie naprosto přesvědčiví, suverénní a doslova “jako doma“. Velké symfonické části, kde zněl orchestr ve své maximální šíři, zněly ve forte naprosto jednotně a vyrovnaně. Celé dílo bylo kompaktně propracováno s ohledem na jeho cyklickou formu a odehráno „jedním dechem“. Petrenko řídil orchestr majestátními gesty a vizuálně zaujal siluetou dokonalého dirigenta.
Hodnocení autorky glosy: 90 %
Pražské jaro 2015
Royal Liverpool Philharmonic
Dirigent: Vasilij Petrenko
Lisa Larsson (soprán)
2. června 2015 Smetanova síň Obecního domu Praha
program:
Leoš Janáček: Z mrtvého domu, suita z opery
Alban Berg: Rané písně (česká premiéra rozšířené verze cyklu Sedm raných písní)
Edward Elgar: Symfonie č. 1 As dur op. 55
Foto PJ/Ivan Malý
