Třicátá léta minulého století byla dobou, kdy se sice zvolna, ale úspěšně začal na našich jevištích prosazovat balet jako svébytný divadelní žánr. Významným centrem, odkud přicházely inspirativní podněty, byl brněnský baletní soubor, zejména po návratu Ivo Váni Psoty z jeho angažmá v Les Ballets russes. V Brně se kolem něj soustředila skupina talentovaných tanečníků, Ivo Váňa Psota, který byl podle vyjádření všech, kdo prošli jeho školením, výtečný pedagog, poskytl ty nejlepší základy pro jejich další vývoj, i když mnozí z nich se posléze vydali ve své taneční kariéře po jiných cestách. Z Psotova souboru vzešla řada budoucích hvězd českého baletu. Ne všem, kdož se podíleli na slavné éře brněnského baletu, bylo dopřáno dospět „ke hvězdám“. Ale jména řady dalších tanečnic a tanečníků z té doby by neměla upadnout v zapomenutí, protože i oni se výrazně podíleli na emancipaci baletního žánru v českých a slovenských divadlech.
Jedním z nich byl plzeňský rodák Josef Sokol, od jehož narození uplynulo 29. srpna sto pět let. Svými dispozicemi nebyl predestinován pro role takzvaného prvního oboru, ale zato měl všechny předpoklady pro takzvané charakterní a komické baletní role. Byl nesmírně pohybově nadaný, mrštný, schopný až akrobatických kousků.
Tyto vlastnosti se u něj projevily už v dětském věku. V rodné Plzni navštěvoval baletní školu tehdejších plzeňských choreografů Václava Pohana a o pouhé dva roky starší Marty Aubrechtové, která se ale už stačila proslavit jako velmi úspěšná primabalerina bratislavského baletního souboru, když tam baletu šéfoval Achille Viscussi. Aubrechtová se do dějin českého tanečního umění zapsala především jako významná pedagožka. Mezi její žáky patřily například Eliška Slancová a Miroslava Pešíková, ale také stepař Frank Towen a ze sportovců například Věra Čáslavská.
Už jako čtrnáctiletý začal Josef Sokol tančit v plzeňském divadle, kde posléze dostal sólistickou smlouvu. V Plzni působil do roku 1932, poté nějakou dobu tančil v pražské Velké operetě a v roce 1935 se stal členem baletu Zemského divadla v Brně.
Ivo Váňa Psota, který se v roce 1936 do Brna vrátil, rychle rozpoznal Sokolův talent a jeho možnosti a pověřoval ho náročnými úkoly, v nichž mohl tanečník své schopnosti prokázat. Prvním významným úkolem byl Cukrář v Divadle za bránou Bohuslava Martinů, jehož světová premiéra byla 20. září 1936.
Josef Sokol vytvořil v Psotových inscenacích řadu působivých tanečních rolí, kterými se prosadil jako jeden z velmi důležitých členů souboru. V Schumannově Karnevalu tančil dona Juana, v České svatbě Karla Bendla Družbu, v Třírohém klobouku španělského autora Manuela de Fally Hejska, v Respighiho baletu Panstvo na dvoře Holoubka. V Signorině Gioventù Vítězslava Nováka ztvárnil postavu Mandarina, v Stravinského baletu Petruška Černocha, v Novákově Slovácké suitě Šohaje. Často vystupoval v sólových tanečních úkolech v operních inscenacích jako například v Haasově Šarlatánovi anebo v Janáčkově posledním operním díle Z mrtvého domu.
Tančil sóla ve slavné Psotově inscenaci Dvořákových Slovanských tanců, které měly premiéru ve dnech mnichovské krize a setkaly se s mimořádným ohlasem. Nesporný vrchol jeho prvního brněnského působení prošel o tři měsíce později. Byla jím postava Merkucia ve světové premiéře Prokofjevova Romea a Julie, která se konala 30. prosince 1938.
Psota poskytl Josefu Sokolovi prostor k tomu, aby dokonale využil svých předpokladů tanečníka, jeho dispozic i technické vybavenosti a současně také herce, který je schopen každé postavě vtisknout její přesný charakter.
Po násilném uzavření brněnského Zemského divadla na podzim 1941 byl Josef Sokol nucen hledat si angažmá v německých divadlech. Působil tehdy nějaký čas v tehdy německých Katovicích.
V roce 1945 se do Brna vrátil. V následujících dvou letech vytvořil řadu významných rolí, především v inscenacích choreografa Josefa Judla. Byly to například postavy Coppélia v Délibesově Coppélii, Arabského jinocha v Glazunovově Raymondě, krejčíka Jehličky, Šaška a Petrovského v Nedbalově baletu Z pohádky do pohádky, Skřeta v baletní novince ředitele brněnského divadla Oty Zítka Píseň o růži a postavy v dalších baletních novinkách jako byla Suita rustica Vítězslavy Kaprálové a Lastura brněnského skladatele Karla Horkého.
V roce 1947 odchází z Brna jako choreograf do Liberce, kde střídá v této funkci svého bývalého brněnského kolegu Josefa Škodu. Po roce se do Brna vrací, tančí například sólové úkoly v Nedbalově Pohádce o Honzovi a v Rossiniho Vzpouře hraček, ale začíná se systematicky věnovat choreografii, především v operetních inscenacích.
V roce 1949 odchází jako choreograf a šéf baletu do Olomouce. Za tři roky svého olomouckého působení položil faktické základy baletnímu souboru, který do té doby působil mnohdy téměř výhradně jako služební těleso.
Programově uváděl původní české balety (Bořkovcova Krysaře a Vostřákovu Filosofskou historii). V jeho režii a choreografii se olomoucký baletní soubor poprvé setkal s vrcholným dílem klasického baletu. Bylo to v premiéře Louskáčka Petra Iljiče Čajkovského, která byla 23. dubna 1950.
Josef Sokol byl prvním choreografem, který se snažil o svébytnou profilaci olomouckého baletního souboru. Po jeho odchodu se v hanácké metropoli v souboru vystřídala v rychlém sledu řada choreografů, ale k definitivní proměně souboru v sebevědomé koncepčně řízené těleso došlo až po nástupu Josefa Škody do šéfovské funkce, v roce 1959, a jehož páté výročí úmrtí si připomeneme 4. října.
V roce 1952 mění Josef Sokol Olomouc za Ostravu, kde se věnuje choreografiím v operetních a činoherních inscenacích Státního divadla, z nichž jmenujme například inscenaci operety Jurije Miljutína Píseň tajgy anebo Hynštovo úspěšné představení divadelní adaptace románu Františka Kožíka Největší z Pierotů.
I poté, co zanechal aktivní divadelní činnosti, sloužil divadlu obětavě ve funkci vedoucího půjčovny kostýmů. Zde především pomáhal amatérským souborů a těšil se pro svou optimistickou povahu a ochotu velké oblibě. Zemřel v Ostravě. Bohužel, přesné datum úmrtí Josefa Sokola nelze z veřejně dostupných zdrojů dohledat.
Foto archiv ND Brno / Ateliér Skácel, archiv MD Olomouc, Divadlo.cz
