Zápisník Jindřicha Bálka (101)
Na Velikonoce není vždycky nutné přicházet s objevnou dramaturgií. Zejména pokud se v Praze hraje Dvořákovo Stabat Mater nebo Bachovy Matoušovy pašije v Drážďanech. Letos v Praze zazněl Dvořák asi v nejreprezentativnější možné podobě s Českou filharmonií, pod taktovkou Jiřího Bělohlávka dokonce vzniká další nahrávka pro Deccu. Ale vešla se i do sezony orchestru FOK. V Drážďanech zněly Matoušovy pašije ve Frauenkirche už týden před Velikonocemi. A na Velký pátek tradičně v Kreuzkirche v podání chlapeckého Kreuzchoru. Letos v provedení chyběly výraznější osobnosti sólistů, i když sbormistr a dirigent Roderich Kreile i Drážďanská filharmonie odvedli dobrou práci. Provedení je působivé tím, že je zvykem netleskat při příchodu ani na závěr. Atmosféra je soustředěná a slavnostní a působí celkově víc jako setkání křesťanské komunity, než jako klasický koncert. Tento typ tradice u nás prostě nenajdeme, i když to nebylo v pravém slova smyslu vrcholné provedení. V programech byl navíc inzerován koncert, provedení Beethovenovy Missy solemnis, u příležitosti letošních oslav osmistého výročí založení, s účastí spolkového prezidenta a dalších hostů. Není to samozřejmě osm století přímé kontinuity, styl interpretace je dědictvím devatenáctého století, ale stejně: Proč vlastně nikoho nenapadne tento sbor pozvat také sem…
Když se vrátíme do Prahy, můžeme se znovu zamyslet nad tím, jestli by se nenašel způsob, jak nějaké velikonoční tradice ještě posílit. Před pár lety zkoušel FOK velikonoční festival, který by zastřešoval více pořadatelů. Ale nakonec zůstal sám. PKF s Jakubem Hrůšou a Ivo Kahánkem letos uctila Velikonoce víc jako svátky jara, což také nemusí být na škodu. Na druhou stranu, několik století duchovní hudby připomíná Velikonoce skutečně jako sváteční čas a postní dobu jako prostor k přemýšlení. Pravidelně říkáme, že Brno je svým Velikonočním festivalem o krok napřed.
Zajímavě a energicky se chopil velikonočního času Robert Hugo v cyklu koncertů Klementinské barokní večery. Na Květnou neděli začal pašijovým oratoriem Ecce homo. Na středu svatého týdne připadla novodobá premiéra pašijového oratoria O nezměrné dobrotě božské lásky, barokní oratorium neznámého autora nalezené v jediném opisu v knihovně kláštera v Oseku. Oba koncerty v Zrcadlové kapli. Na Velký pátek prováděl v kostele Nejsvětějšího Salvátora části Svatoroční muziky Adama Michny z Otradovic a po skončení bohoslužby Zelenkovo Miserere a Sepolcro Deus Dux. Na Bílou sobotu pak znovu Michnu a Alberika Mazaka. Koncertům nesvědčí málo času na zkoušky i poměrně malá propagace. Dramaturgie ovšem rozhodně stojí za pozornost. Na neděli pak připadl slavnostní velikonoční varhanní koncert, na kterém Barbara Maria Willi hrála skladby od Pachelbela a Ryby přes Boyce až k Johannu Sebastianu Bachovi. A dva koncerty se plánují ještě na sobotu 2. a 9. dubna, kdy zazní Vivaldiho Magnificat a Gloria, vedle skladeb Guntera Jakoba a Antonína Reichenauera.
Kromě toho se Collegium 1704 rozhodlo ve svatém týdnu pro Händelova Mesiáše, což je jistě správnější zařazení, než na Vánoce. Nakonec se toho sešlo v Praze docela dost. Byl to takový velikonoční festival s mnoha pořadateli – a po žádném z nich nemůžeme chtít, aby se spojoval s ostatními nebo to celé zastřešil. Zajímavé by to ale bylo.
Autor je redaktorem Českého rozhlasu Vltava
