Hudební občasník jedné flétnistky
(1. června 2016 sál Martinů Lichtenštejnského paláce Praha)
Přiznám se, že se mi chtělo spát. Pořádat koncert v půl desáté večer může být pro někoho poněkud odrazující. Nicméně, servírovaná kombinace mi přišla nesmírně zajímavá. Senzační jazzový pianista Jiří Levíček, kterého známe jako už neodmyslitelného člena Robert Balzar tria, hrající „klasický“ repertoár se svou ženou mezzosopranistkou s americkými kořeny, Chaazi Levicek. Program byl netradiční, nicméně vzhledem k povaze pozdně večerního koncertu – nokturna, více než vhodný. Velmi intimní, poetický a takový vnitřní. Pokusím se opět nastínit ojedinělou atmosféru jednoho z koncertů cyklu Pražského jara.
Sál Martinů Lichtenštejnského paláce rozezněly tři písně Henriho Duparca: Vyzvání na cestu, Extáze a Phidylé, samozřejmě ve francouzštině. Hned po pár taktech bylo jasné, že máme před sebou, jednoduše řečeno, sehraný pár. Zvučný, barvou ojedinělý hlas zpěvačky se zvolna nořil do nálad básní Baudelairea a Lahora a jejich symbolismu. Museli jsme si chvíli přivykat, Levíčci nám dali hned najevo, že večer nebude standardní pěvecký recitál. Něco „klasického“ přece jen zaznělo, i když si tedy nejsem jistá, jak často se provozují tři canzonety Benátská regata Gioachina Rossiniho. Velice živé pojetí laškovního Piaveho textu bylo technicky pro mezzosopranistku zřejmě největším oříškem programu. Náročné koloraturní pasáže odlehčovala nejen zpěvaččina hravost, ale také sám krátký úsměvný příběh ctitelky benátského gondoliéra. Pianista nezůstával pozadu výrazem ani přesností, i když to, co ho opravdu v muzice tankuje, přišlo slyšitelně až po oněch závodech.
Cyklus Jablko z klína Vítězslavy „Vitulky“ Kaprálové mě dostal. Úžasnými harmoniemi, poetičností i přes svůj moderní jazyk, živými obrazy, vyvstávajícími přede mnou. Asi to bude i tím Seifertem. Píseň na vrbovou píštalku, Ukolébavka, Bezvětří, Jarní pouť a známá Nezvalova Sbohem a šáteček spojují nadčasové pravdy, zkušenosti, milostné prožitky, pomíjivost lásky, přijmutí a křehkost života. Naplno se zde projevila ona atmosféra večera, kterou jsem v úvodu nastínila. Nevím nakolik volnou ruku měli interpreti při výběru skladeb, nicméně bylo cítit a slyšet, že jsou to pro ně srdeční, osobní záležitosti. Chaazi se s Nečechy obávanou češtinou poprala skvěle, ale teď si říkám, že jsem se jí mohla zeptat, jestli alespoň trochu česky mluví… Tak třeba příště.
No a teď asi to, co sedlo mezzosopranistce nejvíc, nejen z hlediska jazykového. Je to americké, moderní, i když čerpající z lidovosti. Tak například Má rodná zem Charlese Ivese na báseň Heinricha Heineho. Nebo Můj milý má vlasy černé Johna Jacona Nilese. Osamělá holubička Kurta Weila a lidová Sbohem lásko ve skladatelském podání Benjamina Brittena. Levíčci hráli a zpívali velmi intimně, ale přesto tak vroucně a intenzivně…
Jasně, že každý profesionální muzikant by měl vydržet hodinový recitál. Když mně ale připadá ten lidský hlas tak křehký a náchylný k nepohodě právě proto, jak je součástí těla a blízko srdce… O to víc pociťuji obdiv ke zpěvačkám jako Chaazi Levicek, která zpívala s každou písní lépe a procítěněji. Večer měl jednoznačně vzestupnou tendenci po všech směrech. Zbožnovala jsem pasáže ve forte, kde její hlas zazvonil, až mi zavibroval celý hrudník a objevila se ona husí kůže. Ono to totiž došlo až tam, kam má… Také její intonační jistota byla vedle její nesmírně zajímavé hlasové barvy příjemným aspektem. Bohužel intonace je věc, která jde určitě s dechovou technikou ruku v ruce, ale není to silná stránka všech operních hvězd na našich divadelních prknech. Abych byla přesná, někdy je pro uši velké utrpení, když hlas jaksi vlaje v rozsahu tercie a posluchač si musí vybrat, které tóny měla slečna či dáma na mysli… A často to slýchám právě u amerických zpěvaček, ale může to také být jen náhoda, každopádně jsem moc ráda, že Chaazi toho nebyla příkladem. Její partner jí byl citlivým a spolehlivým partnerem za klavírem. Trošku jsem čekala alespoň přídavek lehce do jazzové nálady, kde by se vyřádil v tom, co je mu asi nejbližší, ale protože mezzosopranistka jazz nezpívá, dočkali jsme se Dvořákova Když mne stará matka, což mě jednak rozslzelo a také ukolébalo k spánku. Nokturno manželů Levíčků bylo prostě pohlazením na dobrou noc…
