2. června by se dožil devadesáti let tanečník a choreograf, dlouholetý šéf baletu Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, Milan Hojdys. Svůj život a uměleckou kariéru prožil ve třech městech. Narodil se a svá učednická léta strávil v Ostravě, během desetiletého působení v Brně dosáhl svých uměleckých vrcholů jako tanečník a v Českých Budějovicích vytvořil z původně služebního tělesa sebevědomý baletní soubor s vlastním profilem.
Do ostravského baletu ho přivedl jako mnoho jiných Emerich Gabzdyl. Podobně jako si kdysi tohoto šikovného uličníka z Vítkovic všiml Achille Viscussi a všestranně ho vyškolil, Gabzdyla v roce 1945, když dostal možnost rozšířit a zkvalitnit baletní soubor a navázat tak na dílo otce zakladatele Viscussiho, zaujal pohybově velice nadaný, postavou spíše sporý, ale velmi temperamentní a aktivní mladík Milan Hojdys. Angažoval jej do baletního souboru a od počátku jej začal pověřovat drobnějšími sólovými úkoly.
Z Ostravy si Hojdys na dva roky „odskočil“ splnit svou vojenskou povinnost. V Armádním uměleckém souboru, kde pobyl dva roky, o jeho další růst pečoval další z významných choreografů tehdejší doby, Robert Braun. Po návratu do Ostravy si Hojdys ještě zatancoval Parise v Gabzdylově prvním ostravském provedení Prokofjevova Romea a Julie. A přišla nabídka, která se neodmítá.
Z Brna se ozval Ivo Váňa Psota. Psota tehdy potřeboval doplnit typově soubor o sólového tanečníka především pro takzvaný charakterní a komediální obor. Dva výborní interpreti těchto rolí – akrobaticky mrštný Josef Škoda a první přestavitel Merkucia Josef Sokol se rozhodli věnovat se choreografii a z Brna odešli a v Brně velmi populární tanečník, stejně jako Hojdys rovněž rodem Ostravák, Otto Strejček, přes svou vitalitu dospěl do let, kdy většina tanečníků už s aktivní činností končí.
Sólistou baletu Státního divadla v Brně se Milan Hojdys stal v lednu 1952. Byl doobsazen do inscenací Slovanských tanců a Labutího jezera, která byla na repertoáru a Psota si jej obsadil do role jednoho z kavalírů v chystané inscenaci Čajkovského Spící krasavice. Její premiéry se už ale Psota nedožil. Při reprízách tančil Milan Hojdys na záskok v tomto baletu i roli Modrého ptáka.
Baletní soubor ale po náhlém Psotově úmrtí dále pokračoval v nastoupení cestě a jeho žáci a následovníci, především dvojice mladých tanečníků, kteří převzali úkoly choreografů Rudolfa Karhánka a Jiřího Nermuta, byla zárukou toho, že vysoká technická úroveň, kterou byl Psotův brněnský balet, se udrží, a díky tomu bylo dobře postaráno o další Hojdysův umělecký růst. Své kvality prokázal Milan Hojdys hned v nejbližších inscenacích – svou pohybovou zdatností se blýskl v Nermutově inscenaci Borodinových Poloveckých tanců, přirozenou komediálnost v Prokofjevově Popelce a umění vytvořit charakterově bohatou postavu v roli Gireje v Karhánkově inscenaci Asafjevovy Bachčisarajské fontány a v postavě Li-šan-fua v Glierově Rudém máku, který nastudovala pohostinsky Nina Jirsíková. V brněnském „kultovním baletu“, Prokofjevově Romeovi a Julii, na sebe v Nermutově choreografii výrazně upozornil v postavách Merkucia a Benvolia. V Asafjevově Plamenech Paříže ztvárnil postavu Jeroma, v Nedbalově díle Z pohádky do pohádky byl rozkošným krejčíkem Jehličkou i jedním z Petrovských a před Vánoci 1957 slavil jeden ze svých největších úspěchů v postavě Sancha Panzy v původní premiéře baletu Jaroslava Doubravy Don Quijote.
K jeho výtečným výkonům patřily rovněž postavy frátera Laktance a Číňana v baletech Vítězslava Nováka Nikotina a Signorina Gioventù a Starého kavalíra v Bartókově Podivuhodném mandarinovi (vše v choreografii Jiřího Nermuta). V baletu Kare Karejeva Cesta hromu byl v choreografii Rudolfa Karhánka představitelem role Maka a své brněnské působení uzavřel ve své patrně životní roli, v Truffaldinovi z Burghauserově baletu Sluha dvou pánů, který měl v nastudování Luboše Ogouna premiéru v lednu 1962.
Přesnou charakteristiku Hojdysovy komediálnosti podal Vladimír Vašut v jeho medailonku ve sborníku Postavy brněnského jeviště: „Jeho humor měl vůbec hned několik poloh a rozměrů, od rozverné buršikóznosti až po hřejivě prosté a srdečné, divácký soucit bezpečně budící zpodobení malých lidiček, šikovně kličkujících před osudem, který – jak známo – si zasedne právě na chudáky… V těchto rolích se dopracoval pravděpodobně k samému vrcholu svého tanečního umění.“
V roce 1962 mění Brno za České Budějovice, kde nastupuje do funkce choreografa a šéfa baletu. Na jeho rozhodování o budoucí kariéře mělo nesporně vliv i jeho onemocnění, které s úporností a vitalitou sobě vlastní překonal.
Choreografii si zkusil jednou už v Brně. Bylo to v souboru zpěvohry, kde byl autorem pohybové složky hudební komedie Julia Kalaše Dovolená s andělem na námět tehdy značně populárního filmu.
Hojdys nastoupil do divadla, v němž balet hrál dlouhou dobu spíše podružnou roli služebního tělesa zpěvoherního souboru. Sice úplně první představení Jihočeského divadlo, které se konalo už 14. května 1945, byly Dvořákovy Slovanské tance v choreografii Slavibora Jindřicha, ale s baletními inscenacemi se posléze setkáváme jen občas. Byl to především již zmíněný Slavibor Jindřich, který v Budějovicích uvedl například Delibesovu Coppélii, Nedbalův balet Z pohádky do pohádky či Vostřákovu Viktorku. Ve druhé polovině padesátých let nastudovala Věra Untermüllerová balet sovětského autora Vasilenka Mirandolina a Zdeněk Weidenthaler si dokonce troufnl na Bachčisarajskou fontánu.
Skutečný baletní soubor se začal zvolna formovat až po vzniku operního tělesa v roce 1959. Choreograf Jiří Hoščálek uvedl během dvou let v období 1959–1981 mimo jiné operu-balet Bohuslava Martinů Divadlo za branou a Prokofjevovy balety Péťa a vlk a Kamenný kvítek.
Po Hoščálkově odchodu do Plzně angažoval Milana Hojdyse Zdeněk Míka s úkolem vytvořit v Jihočeském divadle kvalitní baletní těleso schopné výrazné sebeprezentace. Poprvé se budějovickým divákům představil jako choreograf v inscenaci Dvořákovy Rusalky, kterou režírovala Inge Švandová. Jeho první celovečerní baletní představení byl balet Oskara Nedbala Z pohádky do pohádky, který nastudoval ve spolupráci se svým pozdějším pravidelným spolupracovníkem dirigentem Jiřím Kosinou.
Sám si v této inscenaci opět úspěšně zatančil krejčíka Jehličku a jako tanečník se ještě občas v první fázi svého šéfovského působení budějovickému publiku představil, bylo to například v roli Merkucia v Romeovi a Julii.
Ke svému zadanému úkolu přistoupil velmi zodpovědně s veškerou náročností. Jeho druhý baletní premiérový večer tvořily novinka Zdeňka Křížka Balada o námořníkovi spolu se Šeherezádou Nikolaje Rimského-Korsakova. A potom už následovala stěžejní díla baletní dramaturgie, již výše zmíněný Romeo a Julie a Labutí jezero, které se v roce 1965 představilo jako první baletní představení divákům otáčivého hlediště v Českém Krumlově. O rok později nastudoval Mozartovu Malou noční hudbu, kterou divadlo uvedlo rovněž v nádherném prostředí krumlovského barokního zámeckého divadla.
Hojdys uvádí další velmi náročné tituly – Čajkovského Spící krasavici a Asafjevovu Bachčisarajskou fontánu. V souboru pod jeho vedením vyzrály tři velmi výrazné osobnosti, které se po léta staly vynikajícím tvůrčím jádrem souboru: Radmila Hájková, Hana Čáslavská a Jiří Hájek.
V osmašedesátém roce inscenuje Dvořákovy Slovanské tance, o rok později následuje Strauss revue, v níž ve spolupráci s dirigentem Jiřím Kosinou využívá pro baletní představení populární melodie klasika vídeňského valčíku. Ve společném večeru s Chačaturjanovou Maškarádou a Borodinovými Poloveckými tanci uvedl Hirošimu Viliama Bukového. Z původních českých novinek inscenuje dále balet Francois Villon Vladimíra Soukupa a v jednom večeru Šťastnou sedmu Miloše Vacka a balet Maják, k němuž hudbu na jeho libreto napsal Jiří Kosina. Díky Hojdysovi se na repertoár budějovického baletu dostává Prokofjevova Popelka, Bartókův Podivuhodný mandarin, Vostřákova Viktorka, Šostakovičova Leningradská symfonie i Janáčkův Taras Bulba. Jako choreograf se vrací k Novákovým baletům Nikotina a Signorina Gioventù, v nichž kdysi v Brně slavil úspěchy jako tanečník. V autorské dvojici s dirigentem Jiřím Kosinou uvádějí další baletní novinku, titul Šťastný návrat.
Jeho posledním celovečerním baletem, který v Budějovicích uvedl, bylo nové nastudování díla, kterým kdysi v Budějovicích začínal, Nedbalův balet Z pohádky do pohádky.
I po svém odchodu z funkce šéfa baletu v roce 1986 se nadále podílel jako choreograf na řadě operních a činoherních inscenací, jimž se věnoval po celou dobu svého působení v Jihočeském divadle. Celkový počet premiér, na nichž Milan Hojdys participoval, je vpravdě úctyhodný – sto dvacet sedm. Bylo mezi nimi i několik režií operet či muzikálů, jako například Offenbachova Krásná Helena, Lehárův Paganini, Nedbalovo Vinobraní anebo Gigi autorů Loeweho a Lernera. Naposledy spolupracoval jako choreograf s režisérem Milanem Fridrichem při studiu premiéry Shakespearovy Zimní pohádky, která měla premiéru 1. února 1991.
Tanečník a choreograf Milan Hojdys zemřel v Českých Budějovicích 17. listopadu 1994.
