Milníky Jihočeského divadla

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

28. říjen 1918 dal rozhodující impulz k prosazení českého vlivu i v oblastech a městech, které ještě ve druhé polovině devatenáctého století byly silně poněmčené, ale na počátku dvacátého věku v nich začal mimořádně sílit český živel. K těmto městům patřily i České Budějovice, kterým v polovině devatenáctého století hrozilo, že se promění v Budweis. S tím, jak ve městě vznikal průmysl a přicházeli do něj čeští obyvatelé ze sousedních i vzdálenějších obcí, se začal prudce měnit poměr Čechů a Němců. Před vypuknutím světové války, kdy Budějovice měly kolem čtyřiceti pěti tisíc obyvatel, se už jejich větší část hlásila k české národnosti. Je tedy logické, že okamžitě propukly hlasy požadující vznik českého profesionálního divadla. Už v lednu 1919 se ustavilo Družstvo Českého národního divadla a 9. září představením Dalibora zahájilo svoji činnost třísouborové Jihočeské národní divadlo, v jehož čele stanul herec a režisér Karel Dostal.Idyla ovšem neměla dlouhé trvání. Sny o pravidelném činoherním, operním a baletním provozu vzaly za své. Divadlo měnilo provozovatele, jednu dobu de facto přestalo existovat. V letech hospodářské krize je zachránil zkušený divadelní podnikatel Bedřich Jeřábek, který zachoval alespoň operetu, ale ani té se příliš nedařilo, obrat k lepšímu začal až po jeho smrti, kdy řízení převzala jeho žena Monika Jeřábková. Ta spolu se středoškolským profesorem, dramaturgem a režisérem Josefem Stejskalem dala divadlu řád a program. Vše ovšem přerušila německé okupace. Němci podobně jako v jiných městech zabrali divadelní budovu, ředitelka Jeřábková zahynula v koncentračním táboře a Josef Stejskal se stal oběti heydrichiády. Soubor pod vedením ředitele Bohumila Kristejna se poté přemístil do Tábora, kde působil až do konce války.

Ani po osvobození nebyl život divadla v jihočeské metropoli jednoduchý. První představení se sice uskutečnilo už 16. května 1945 a byly jím Slovanské tance, které nastudoval choreograf Slavibor Jindřich, baletní mistr, jenž ve čtyřicátých a padesátých letech působil v řadě českých a moravských oblastních divadel. Divadlo hrálo činohru, operetu, občas i balet, ale po čase zůstala pouze činohra. Teprve v roce 1950 se situace stabilizovala, na repertoáru se objevila první opera. Byla jí Smetanova Prodaná nevěsta a poté Dalibor, kterým si divadlo připomenulo své začátky v roce 1919. Vznikl činoherní a zpěvoherní soubor, ale stejně jako tomu bylo v minulosti. Dlouhou dobu všichni členové byli zaměstnáváni podle svých schopností, takže zpívající činoherci účinkovali v operetách a všichni pohybově nadaní umělci participovali na občasných baletních inscenacích. Další opery byly uvedeny až v roce 1954 a byly to velmi úspěšné inscenace Smetanovy Hubičky a Auberova Fra Diavola. Padesátá léta byla dobou rozkvětu budějovické operety, v níž působila řada výtečných umělců. Svoji kariéru zde zahájil Jiří Císler, původně houslista, který se proslavil především v titulní roli Offenbachova Orfea v podsvětí, kde se ve vypjatých partiích sám na scéně doprovázel na housle. Několik let v divadle působil jeden z našich nejlepších dirigentů zpěvoherního žánru, Dalibor Brázda. Slavná byla inscenace Burckhardtova Ohňostroje, kterou s ním nastudoval režisér Otto Haas. Díky ní se stal Ohňostroj na několik sezon šlágrem českého divadla, kdy v mnoha případech se jednalo opět o Haasovo nastudování.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat