Čtvrtstoletí operním šéfem do nepohody. K osmdesátinám dirigenta Karla Noska

Osobnosti české opery 

Osmdesátky se právě dnes český dirigent Karel Nosek. Jeho jméno nám hned vybaví významnou éru opery Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, v letech 1963–1990. Karel Nosek nastoupil brzy po absolutoriu oboru dirigování na pražské HAMU jako dirigent do Jihočeského divadla. Již po dvou letech, v roce 1965, se stává šéfem opery Jihočeského divadla a vytváří dlouhou éru čtvrtstoletí operního divadla na jihu Čech.

Doba ansámblového divadla, jak se opera vytvářela u nás od doby Kovařovicovy a Ostrčilovy, byla praktikována obdobně také v okolních zemích Evropy. Je to epocha stabilního sólistického kádru, čítajícího obvykle dvacet dva až dvacet čtyři sólistů, které musí dobrý operní šéf angažovat oborově tak, aby obsáhli široký proud všech operních stylů. V těchto letech stály v čele českých krajských divadel dirigentské osobnosti. Bylo zvykem, že šéfové oper se rekrutovali především z řad kvalitních dirigentů, kteří ručili zároveň za dramaturgii ansámblu, za stabilitu sólistického kádru, jakož i sboru a orchestru. Na bedrech těchto šéfů zároveň ležela veškerá organizační starost o denní ekonomiku provozu, platová ohodnocení jednotlivých členů, jakož i starost o jejich sociální zázemí. Ale rovněž to byla výchova mladých talentů, které divadlo dotvářelo.

Ze škol často přicházeli mladí absolventi, jen částečně připravení pro náročný operní provoz. Osud vývoje řady talentů závisel namnoze na úsudku, ale také na pedagogických schopnostech operního šéfa. Toto vše měli v rukou šéfové oper, jako byli Rudolf Vašata v Liberci, František Vajnar v Ústí, Bohumír Liška a poté Karel Vašata v Plzni, Karel Nosek v Českých Budějovicích. Zajímavé je, že Karel Nosek dokázal vytvořit vůbec nejdelší éru mezi jmenovanými šéfy oper. Plné čtvrtstoletí! Od let široké liberalizace šedesátých let a obecně nebývalého vzestupu kultury přes zlom a normalizační léta až po rok globální změny systému. To vše si prožil Karel Nosek jako šéf opery na jihu Čech, s tím vším se musel v roli šéfa také, krom jiných aspektů, vyrovnávat.

Karel Nosek je rodákem z Rakovníka, narozen 19. ledna 1935. Absolvent HAMU v Praze v roce 1960 u Aloise Klímy a Václava Smetáčka, výtečných praktiků oboru. Do Českých Budějovic nastupuje roku 1963, v roce 1965 se stává šéfem opery. Je mu tehdy třicet let. Hned ve své první šéfovské sezoně uvedl premiéru Pauerovy opery Zuzana Vojířová, jejíž děj je zarámován jižními Čechami a která je brzy skvěle využita na zámku v Českém Krumlově.Ve své vstupní sezoně šéfa opery provedl Wagnerova Bludného Holanďana, úkol pro malé divadlo veliký. Viděl jsem osobně inscenaci Verdiho Trubadúra, který měl pod Karlem Noskem premiéru v dubnu 1964. Zajímavé bylo tehdy angažování Jiřího Zahradníčka, který pravidelně hostoval roli Manrika v alternaci s disponovaným českobudějovickým tenoristou Radmilem Kvírencem. V této době vůbec nebylo obvyklé pravidelné hostování role v rámci běžných repríz. Čili zde jako by Karel Nosek anticipoval dnešní typ divadla s hosty. V Trubadúru tehdy zaujali krom dvou velmi disponovaných tenoristů také sopranistka Stanislava Součková jako Leonora a barytonista Evžen Tůma v roli Luny. Skvěle obsazené představení tehdy vzbudilo obecněji oprávněnou pozornost.Pamatuji si také na jednu z repríz Fibichovy Šárky, jejíž premiéra byla 15. října 1966. Zdařilé představení se Zdenou Kareninovou, Jiřím Odehnalem a Miroslavem Smyčkou v hlavních rolích jsem tehdy velmi oceňoval. Vybavuji si rovněž přesně Smetanovu Libuši s přední lyrickou sopranistkou této doby – Stanislavou Součkovou – v roli titulní.Pozornost dokázal Karel Nosek vzbudit inscenacemi soudobých děl, které pravidelně, ale s dramaturgickým citem pro míru, zařazoval do repertoáru. S Leoncavallovými Komedianty v roce 1967 spojil aktovku Černého pavouka, dílo švýcarského skladatele Heinricha Sutermeistera (1910-1995), což byl počin ojedinělý (podobně jako později například Henzeho Mladý lord v Plzni v nastudování Vašaty). Karel Nosek vzbudil pozornost hudební veřejnosti také uvedením díla Emila Hlobila Anna Karenina v roce 1972, o čtyři roky později opět připomenul tohoto autora operou Kráska a zvíře. Podobně zaujal uvedením opery Josefa Boháče Goya.Od roku 1982 jsem sledoval činnost Jihočeského divadla pravidelněji. Proto si vybavuji výrazného Dvořákova Jakobína, stejně tak zdařilou inscenaci jeho Rusalky. Z málo hraných děl světové literatury v Čechách bych vyzdvihnul uvedení Thomasovy opery Mignon, kde na sebe upozornila tehdy mladá mezzosopranistka Jiřina Přívratská, budoucí sólistka Národního divadla v Praze.