Pokaždé a znovu, když slyším hrát Vídeňské filharmoniky, vzpomenu si na jeden zásadní fakt. Že technicky nejvyrovnanější, autenticky nejpřesnější a zvukově nejčistší hudbu dokáží podat jen oni. Je to ryzí hudba, plná umu a technické zručnosti, hudba té nejsilnější duševní hodnoty. Možná se tento obdiv k vídeňským nemusí někomu líbit. Jednoznačné ale je, že překonat tuto vysokou tvorbu hudby je nesmírně složité. Při poslechu orchestrů, které mají bezesporu velmi originální a konzistentní zvuk, se na tento fakt zapomene. Ovšem po přednesu Vídeňských filharmoniků je hodnocení technické zručnosti i hry jako celku u těchto orchestrů nabouráno.
Tugan Sokhiev, který je v poslední době ve Vídni čím dál více oblíben a který, mimo jiné, vede orchestr Velkého divadla v Moskvě, dirigoval celý koncert bez dirigentské hůlky. Byla to hra prstů, která korespondovala s velkou hrou tónů filharmoniků. Stačilo, aby dirigent nepatrně poukázal na snížení tempa nebo síly zvuku, a hráči ihned na tyto požadavky reagovali ve své hře. A to i v místech, kde nejsou tyto momenty zaneseny v partituře. Propojení těch dvou, dirigenta a orchestru, bylo tak během celého koncertu až neuvěřitelné.
Podobné atributy jako orchestr potvrdil i Rudolf Buchbinder. Byla to přímá a přesvědčivá hudební výpověď Koncertu pro klavír a orchestr a moll Edvarda Griega. Dílo norského skladatele přitahuje pro svoji lyrickou povahu, patetickou barvu i otevírání severských dálek a plání, nejznáměji ve zhudebnění Ibsenova Peera Gynta. Není to ale jen tato hudba. Přednesený klavírní koncert oplývá všemi popsanými vlastnostmi Griegovy hudby. A Buchbinder si nechal záležet, aby tyto vlastnosti vystoupily na povrch.
Expresivní začátek koncertu jako by vystřelil z ticha, ovšem jinak šlo o poměrně jemné a pomalé tempo během celé skladby. V následné kadenci držel Buchbinder jistotu úhozu. V jiných místech, hlavně v sólových pasážích, tempo a napětí zvyšoval a tyto výkyvy pokračovaly v celé skladbě. Ovšem, málo je někdy více a vrchol koncertu a moll v tomto podání bylo potřeba hledat ve druhé větě. Ta je v pravém slova smyslu velkou hudbou. Lidské pocity, zde schované v polyfonii hudby, byly ve hře Vídeňských filharmoniků těžko popsatelným zážitkem. Prožitá hra Buchbindera byla nevýslovně dojemná a jeho klavírní lyrická řeč zde dosahovala vrcholu.
Velký prostor dává věta i orchestru. Ten byl klidný, nevýslovně koncentrovaný pouze na hudbu a obrovsky dojemný. Sokhiev v některých místech dokonce položil ruce a nechal proniknout tuto hudbu jen umem orchestru. Je to poměrně jednoduchá kompozice, poměrně krátká věta, která neoplývá žádnými technickými efekty. Ovšem její citové vypětí a nepřeberná hudební plocha překoná mnohem složitější hudbu. Třetí věta hraje na efekt a poskytuje jak velké orchestrální plochy, tak virtuózní části pro sólistu. Buchbinder se s orchestrem doslova pral. Ovšem míněno v pozitivním slova smyslu. Vyvážený a nesmírně lyrický zvuk druhé věty zde vystřídala expresivní smršť citů a hudebních explozí. Hudební náboj hry sólisty opakoval orchestr a naopak. Tvrdý, jistý a monumentální konec koncertu uzavřel Griega triumfálně.
Čajkovského Pátou symfonii jsem jen letos slyšel několikrát. A nezbývá mi než napsat, že v případě Vídeňských filharmoniků šlo o její nejlepší interpretaci. Byla to technicky jasná a čitelná hra. Možná to bylo i prostředím velkého sálu Konzerthausu, kde Bernstein dirigoval nespočet legendárních nahrávek s Vídeňskou filharmonií, ale tato interpretace Čajkovského opravdu připomínala interpretaci Bernsteinovu. Pomalá a citově vypjatější hra během celé symfonie. A čtvrtá závěrečná věta, včetně závěrečné kódy, v tempu uragánu. Sokhiev vedl svým cítěním orchestr více v srdečných barvách a v kombinaci s jeho tradičním zvukem šlo o zajímavý výsledek, který potvrzoval silný vliv a vedoucí úlohu dirigenta.
Co napsat na závěr? I když je vnímání hudby čistě subjektivní záležitostí, technická zručnost a čistota hry jsou vlastnosti, které jsou poměrně dobře sluchově pozorovatelné a jednoznačné. Díky těmto vlastnostem je hra Vídeňských filharmoniků opravdu hrou, která udává ideál pro interpretaci klasické hudby. A každý zážitek s nimi mi tento názor jen utvrdí. Nezbývá než popřát Rudolfu Buchbinderovi vše nejlepší k jubileu a těšit se na další koncert nejen s Vídeňskými filharmoniky.
Hodnocení autora recenze: 99%
Wiener Philharmoniker/Buchbinder/Sokhiev
Dirigent: Tugan Sokhiev
Rudolf Buchbinder (klavír)
Wiener Philharmoniker
6. prosince 2016 Grosser Saal des Konzerthauses Vídeň
program:
Felix Mendelssohn Bartholdy: Ouverture «Die Hebriden / Fingalshöhle» op. 26 (1829-1833)
Edvard Grieg: Konzert für Klavier und Orchester a-moll op. 16 (1868)
=přestávka=
Petr Iljič Čajkovskij: Symphonie Nr. 5 e-moll op. 64 (1888)
