A zase jedna Bystrouška…

Olga Janáčková, 24.03.2014 8:45

Malá soukromá úvaha

Nechci se zabývat problémem, je-li nebo není-li Janáčkova Liška Bystrouška „dětskou operou“, myslím si totiž, že to není podstatné. Je operou pro malé i velké. Musela by se inscenace hodně nepovést, aby na ni nemohly jít děti od minima roků do nekonečna. Bystrouška mě mimochodem provází od dětství – byla spolu s Pastorkyňou nejmilovanější operou mého tatínka a láska k Janáčkovi se na mne brzy přenesla a nikdy neskončila. Když jsme s dětským sborem nacvičili příslušné partie pro nejmenované divadlo, byla mi sice svěřena role Malé Bystroušky, ale vstoupit na divadelní prkna se mi nepodařilo. Maminka se obávala, „že bych se v zákulisí nic dobrého nenaučila“. A bylo to.

O pár let později jsem zažila roku 1965 v Brně otevření nové budovy Janáčkova divadla. Otevírala ji inscenace režiséra Miloše Wasserbauera ve scéně a v kostýmech Františka Tröstera a pod taktovkou Františka Jílka. Pan režisér Wasserbauer vyhnal z jeviště všechna baletní zvířátka s tím, že nemá choreografa, který by je vedl podle jeho představ. Vůbec mi tam nechyběla, asi to byla nejlepší Bystrouška, jakou jsem kdy zažila. Maličká Bystrouška tu měla svého malého dětského kamaráda a v jejím milostném snu se na scéně, jak je ostatně předepsáno, setkala mladá lidská dvojice. A ta scéna nebyla ledajaká. Mistr Tröster vymyslel nekonečný spirálovitě se zvedající chodník umístěný na točně (která je dosud tou nejprostornější točnou v česko-moravsko-slezských divadlech) a dokázal vytvořit kouzelně působivou atmosféru lesa. Myslím, že brněnská Bystrouška patřila k jeho nejlepším scénografiím. Bylo mým velkým zklamáním, když jsem ji mezi exponáty jeho souborné pražské výstavy roku 2007 v Obecním domě nenašla. Chyběla tam. Proč, nevím.Mnohý z nás má svou vlastní Bystroušku a rád ji znovu a znovu potkává. V Národním divadle pro ni našel scénografický klíč pan Martin Černý. Proscénium rovné, za ním šikma, v ní čtyři točny o různém poloměru a s možností sešikmení, na nich „kmeny stromů“. Ideální trošku hrbolatý povrch pro scény v lese. A navíc – vlevo po nadzvednutí okraje šikmy se nápaditě objeví hospoda U Pásků, složená do plochy jako obrázek z „prostorové“ knížky, vpravo pak Revírníkův dvorek. Světelné proměny umožňují stínové výjevy na zadním horizontu. Kostýmy Kateřiny Štefkové jsou plné fantazie. Baletní i jiná zvířátka. Choreografie Jana Hanušová. Bystrouška a Zlatohřbítek v elegantním lidském oděvu z dvacátých let, oba s pořádně realistickými liščími ocasy. Pes Lapák sice také v člověčích šatech, ale s veselou nadsázkou, podobně Maličká Bystrouška s čepičkou s oušky a se síťkou na motýly, Skokánek v zeleném pršiplášti a s motocyklistickou kuklou a brýlemi, v podobném stylu jsou oblečeni Kobylka i Cvrček, pan Datel a další. Vážka v charlestonových lesklých večerních minišatech baletí na špičkách, Tetřevi v rudých lesklých čepičkách a s vějířovitými „modrotiskovými“ ocasy jsou ztělesněním lesního pánského pokolení, éterickými dámičkami jsou čtyři Světlušky (baletní pas de quatre aj.) se svítícími kuličkovitými zadečky a také Vážka, ale jsou tu i téměř naturalistické pěkně hmotné Veverky. Kohout je v kohoutím, ale jeho Slepice mají překvapivě velkoplošné kostýmy končící hlavami se zobáky, jimiž hluše klepou do podlahy. A vedle toho sbor – chór (Hlas lesa), který je celý v černém, jako na pohřeb, ale se zaječíma ušima. Haraštův Zajíc je loutka – rekvizita, Zlatohřbítek však přináší Bystroušce živou lidskou Zaječici-Králičici. Proč dvakrát tak (u Harašty a u Liščat) a jednou úplně jinak? Proč jednou baletění na špičkách, jindy názvuky na dobové tance z dvacátých let anebo nezastíraný folklór? Ten choreograf, kterého by si byl býval byl svého času vybral režisér Wasserbauer, by byl musel svou taneční řeč stylově propracovat a sjednotit, nepoužíval by povrchně kroky „od Bacha po Vlacha“! Nejen kostýmy, ale také choreografie jako by pocházela z několika odlišných inscenací.Režisér Ondřej Havelka Bystroušku miluje a také o tom krásně a sugestivně napsal i do programu, v němž mimochodem nechybí snad nic, co je pro vznik inscenace Lišky Bystroušky podstatné. Od milých vzpomínek Janáčkovy hospodyně Máři Stejskalové přes Janáčkovy nápěvky mluvy a text Těsnohlídkův až po zasvěcený rozbor opery od dramaturga Ondřeje Hučína. A přece na jevišti straší ta nadbytečně ztělesněná Terynka, která se díky překladateli Maxu Brodovi zahnízdila v německy mluvících zemích. Opravdu potřebuje mít vedle Bystrouščina příběhu svůj milostný příběh i Revírník? Ten už jej přece u Janáčka má. V tom smířeném hlubokém Revírníkově zpěvu na závěr opery vzpomíná na svatbu se svou „starou“ Revírníkovou: „Také jsme hříbky sbírali, tuze pohmoždili, pošlapali, protože… protože pro lásku jsme neviděli.“ Vložený Revírníkův sexuální úlet s povětrnou Terynkou, která v této inscenaci nesmí chybět ani v hospodě U Pásků, je, říkám si, omyl. Stejně jako ty její bílé šaty „se slunečnicama“. Nad Terynkami k stáru většinou nelkáme! Pánové snad ano? Proč je třeba Bystroušku důkladně dovyprávět a dodat jí další nedůležité podrobnosti? Připadá mi to podobné, jako když pan režisér Václav Věžník považoval za svou povinnost naučit Leoše Janáčka „tomu našemu správnému nářečí“ a opravil mu v tomto smyslu libreto, protože on (skladatel, kterého navenek všichni tolik ctíme!) dělá v Bystroušce chyby.

Začnu jinou. To my „tady na dědině“ máme rádi Bystroušku rozvernou, divokou, blechatou. Taková je i muzikantsky. Snaží-li se někdo ji učesat, přiblížit ji k Janáčkovým skladatelským generačním druhům, vzdaluje ji originalitě mistrova sršatého rukopisu. Bystrouška je taková, jaké jsou ty Janáčkovy rukopisné noty v partiturách, které jen málo kumštýřů dokáže opravdu přečíst, aniž by podcenilo skladatelovu samorostlost. Není mi blízký názor i ve světě známého janáčkovského dirigenta Bohumila Gregora, k němuž se sympatický Robert Jindra nejen na tiskové konferenci hlásí jako ke svému guru. Naprosto nesouhlasím s Gregorovou tezí: „zpívejte Janáčka jako Pucciniho“. Bože můj, copak může existovat belcantová slepice Chocholka? „Kokokodák!“ Dirigent Robert Jindra na tiskovce říkal, že Gregorova Bystrouška je spíše impresionistická než rytmicky ortodoxně přesná. Že i on sám, tedy Robert Jindra, jde spíš po atmosféře hudby než po její matematické přesnosti.Jindrova Bystrouška není žádná divoška, je to spíš ta Havelkova slečinka v kloboučku a v botičkách na sice nízkém, ale přece jenom na podpatku. Hudba je to učesaná, hodně melodická, s málo pestrou dynamikou, dost často spíše pomalejšího tempa. Díky málo kontrastnímu dynamickému a tempovému rozvrstvení znějí celé hudební plochy usedle až nezajímavě a zvuk orchestru občas nepatřičně překrývá sólisty. Ale to jejich zpívání by mělo mít v sobě mnoho z nápěvků mluvy, důležité je v tomto smyslu logické frázování zpívaných replik, sólistům má být rozumět třeba i za cenu, že některá slova nezazpívají jako toho zatraceného Pucciniho, který sem evidentně nepatří. A potom najednou přikvačí až násilně břeskná Bystrouščina a Zlatohřbítkova svatba. A ten ve všem všudy málo přesvědčivý závěr opery. Co platno, že Svatopluk Sem Revírníka hezky uzpívá a Terynku odnese, až kam se mu zachce, když neváhá svou starou (manželku) na jejich dvorku drsně odstrčit a dává jí najevo, jak jí pohrdá. Janáček v Lišce Bystroušce nepsal Káťu Kabanovou, latentně (možná) plnou belcantové hudby, jeho muzika je v Bystroušce zemitá, humorná, hravá. A české (moravskoslezské) libreto opery není zdeformováno svérázným překladem Maxe Broda.Jedno obsazení hlavních rolí odzpívalo a odehrálo obě premiéry a má před sebou ještě další dvě reprízy. Pročpak? Půjdeme se 29. dubna podívat, jak budou Bystroušku zvládat „ti druzí“, co nebyli na jeviště dříve připuštěni. Právem? Či neprávem? Kdoví, „znáte zvířecí huby“!

Hodnocení autorky: 60 %

Leoš Janáček:
Příhody lišky Bystroušky
Hudební nastudování: Robert Jindra
Dirigent: Robert Jindra (alt. Zbyněk Müller)
Režie: Ondřej Havelka
Scéna: Martin Černý
Kostýmy: Kateřina Štefková
Choreografie: Jana Hanušová
Sbormistr: Martin Buchta
Sbormistr Kühnova dětského sboru: Jiří Chvála
Dramaturgie: Ondřej Hučín
Orchestr Národního divadla
Sbor Národního divadla
Kühnův dětský sbor
Balet Opery Národního divadla
Premiéra 20. března 2014 Národní divadlo Praha

Bystrouška – Lenka Máčiková (alt. Alžběta Poláčková)
Lišák – Michaela Kapustová (alt. Kateřina Jalovcová)
Revírník – Svatopluk Sem (alt. Jakub Kettner)
Rechtor / Komár – Jaroslav Březina (alt. Jan Vacík)
Farář / Jezevec – Jiří Sulženko (alt. Luděk Vele)
Lapák – Jana Sýkorová (alt. Václava Krejčí Housková)
Revírníková / Sova – Jitka Svobodová (alt. Jitka Burgetová)
Kohout / Sojka – Sylva Čmugrová (alt. Jana Horáková Levicová)
Chocholka – Michaela Šrůmová (alt. Olessia Baranová)
Pásková / Datel – Lenka Šmídová (alt. Yvona Škvárová)
Harašta – Jiří Brückler (alt. Jiří Hájek)
Pásek – Jan Markvart (alt. Vladimír Doležal)