A zase jedna Bystrouška…

  1. 1
  2. 2

Malá soukromá úvaha

Nechci se zabývat problémem, je-li nebo není-li Janáčkova Liška Bystrouška „dětskou operou“, myslím si totiž, že to není podstatné. Je operou pro malé i velké. Musela by se inscenace hodně nepovést, aby na ni nemohly jít děti od minima roků do nekonečna. Bystrouška mě mimochodem provází od dětství – byla spolu s Pastorkyňou nejmilovanější operou mého tatínka a láska k Janáčkovi se na mne brzy přenesla a nikdy neskončila. Když jsme s dětským sborem nacvičili příslušné partie pro nejmenované divadlo, byla mi sice svěřena role Malé Bystroušky, ale vstoupit na divadelní prkna se mi nepodařilo. Maminka se obávala, „že bych se v zákulisí nic dobrého nenaučila“. A bylo to.

O pár let později jsem zažila roku 1965 v Brně otevření nové budovy Janáčkova divadla. Otevírala ji inscenace režiséra Miloše Wasserbauera ve scéně a v kostýmech Františka Tröstera a pod taktovkou Františka Jílka. Pan režisér Wasserbauer vyhnal z jeviště všechna baletní zvířátka s tím, že nemá choreografa, který by je vedl podle jeho představ. Vůbec mi tam nechyběla, asi to byla nejlepší Bystrouška, jakou jsem kdy zažila. Maličká Bystrouška tu měla svého malého dětského kamaráda a v jejím milostném snu se na scéně, jak je ostatně předepsáno, setkala mladá lidská dvojice. A ta scéna nebyla ledajaká. Mistr Tröster vymyslel nekonečný spirálovitě se zvedající chodník umístěný na točně (která je dosud tou nejprostornější točnou v česko-moravsko-slezských divadlech) a dokázal vytvořit kouzelně působivou atmosféru lesa. Myslím, že brněnská Bystrouška patřila k jeho nejlepším scénografiím. Bylo mým velkým zklamáním, když jsem ji mezi exponáty jeho souborné pražské výstavy roku 2007 v Obecním domě nenašla. Chyběla tam. Proč, nevím.Mnohý z nás má svou vlastní Bystroušku a rád ji znovu a znovu potkává. V Národním divadle pro ni našel scénografický klíč pan Martin Černý. Proscénium rovné, za ním šikma, v ní čtyři točny o různém poloměru a s možností sešikmení, na nich „kmeny stromů“. Ideální trošku hrbolatý povrch pro scény v lese. A navíc – vlevo po nadzvednutí okraje šikmy se nápaditě objeví hospoda U Pásků, složená do plochy jako obrázek z „prostorové“ knížky, vpravo pak Revírníkův dvorek. Světelné proměny umožňují stínové výjevy na zadním horizontu. Kostýmy Kateřiny Štefkové jsou plné fantazie. Baletní i jiná zvířátka. Choreografie Jana Hanušová. Bystrouška a Zlatohřbítek v elegantním lidském oděvu z dvacátých let, oba s pořádně realistickými liščími ocasy. Pes Lapák sice také v člověčích šatech, ale s veselou nadsázkou, podobně Maličká Bystrouška s čepičkou s oušky a se síťkou na motýly, Skokánek v zeleném pršiplášti a s motocyklistickou kuklou a brýlemi, v podobném stylu jsou oblečeni Kobylka i Cvrček, pan Datel a další. Vážka v charlestonových lesklých večerních minišatech baletí na špičkách, Tetřevi v rudých lesklých čepičkách a s vějířovitými „modrotiskovými“ ocasy jsou ztělesněním lesního pánského pokolení, éterickými dámičkami jsou čtyři Světlušky (baletní pas de quatre aj.) se svítícími kuličkovitými zadečky a také Vážka, ale jsou tu i téměř naturalistické pěkně hmotné Veverky. Kohout je v kohoutím, ale jeho Slepice mají překvapivě velkoplošné kostýmy končící hlavami se zobáky, jimiž hluše klepou do podlahy. A vedle toho sbor – chór (Hlas lesa), který je celý v černém, jako na pohřeb, ale se zaječíma ušima. Haraštův Zajíc je loutka – rekvizita, Zlatohřbítek však přináší Bystroušce živou lidskou Zaječici-Králičici. Proč dvakrát tak (u Harašty a u Liščat) a jednou úplně jinak? Proč jednou baletění na špičkách, jindy názvuky na dobové tance z dvacátých let anebo nezastíraný folklór? Ten choreograf, kterého by si byl býval byl svého času vybral režisér Wasserbauer, by byl musel svou taneční řeč stylově propracovat a sjednotit, nepoužíval by povrchně kroky „od Bacha po Vlacha“! Nejen kostýmy, ale také choreografie jako by pocházela z několika odlišných inscenací.Režisér Ondřej Havelka Bystroušku miluje a také o tom krásně a sugestivně napsal i do programu, v němž mimochodem nechybí snad nic, co je pro vznik inscenace Lišky Bystroušky podstatné. Od milých vzpomínek Janáčkovy hospodyně Máři Stejskalové přes Janáčkovy nápěvky mluvy a text Těsnohlídkův až po zasvěcený rozbor opery od dramaturga Ondřeje Hučína. A přece na jevišti straší ta nadbytečně ztělesněná Terynka, která se díky překladateli Maxu Brodovi zahnízdila v německy mluvících zemích. Opravdu potřebuje mít vedle Bystrouščina příběhu svůj milostný příběh i Revírník? Ten už jej přece u Janáčka má. V tom smířeném hlubokém Revírníkově zpěvu na závěr opery vzpomíná na svatbu se svou „starou“ Revírníkovou: „Také jsme hříbky sbírali, tuze pohmoždili, pošlapali, protože… protože pro lásku jsme neviděli.“ Vložený Revírníkův sexuální úlet s povětrnou Terynkou, která v této inscenaci nesmí chybět ani v hospodě U Pásků, je, říkám si, omyl. Stejně jako ty její bílé šaty „se slunečnicama“. Nad Terynkami k stáru většinou nelkáme! Pánové snad ano? Proč je třeba Bystroušku důkladně dovyprávět a dodat jí další nedůležité podrobnosti? Připadá mi to podobné, jako když pan režisér Václav Věžník považoval za svou povinnost naučit Leoše Janáčka „tomu našemu správnému nářečí“ a opravil mu v tomto smyslu libreto, protože on (skladatel, kterého navenek všichni tolik ctíme!) dělá v Bystroušce chyby.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Janáček: Příhody lišky Bystroušky (ND Praha)

[yasr_visitor_votes postid="98908" size="small"]

Mohlo by vás zajímat